Kapitola čtrnáctá - Zloděj

Harry otevřel oči. Oslnily ho záblesky zlatého a zeleného světla. Neměl ponětí, co se stalo, věděl jen to, že ležel na čemsi, co mohly být listy a větvičky. Těžce se snažil nadechnout, plíce měl stále zploštělé, mrkl a uvědomil si, že ona křiklavá záře byly sluneční paprsky prosvítající korunou stromu nad ním. Pak se cosi vedle jeho obličeje pohnulo. Zvedl se na všechny čtyři, připraven čelit té malé divoké bytosti, ale zjistil, že to cosi vedle něj bylo Ronovo chodidlo. Rozhlédl se a uviděl, že všichni tři leží uprostřed lesa a že tam zjevně jsou úplně sami.

Harryho neprve napadlo, že jsou v Zapovězeném lese, a na chvilku, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo přemístit se na bradavické pozemky, mu poskočilo srdce, když pomyslel, že by se mohl vydat lesem k Hagridově hájence. Ale o pár chvil později Ron tiše zasténal a Harry k němu popolezl, přičemž si uvědomil, že tohle nebyl Zapovězený les. Stromy vypadaly mladší, byly dále od sebe a země byla čistší.

I Hermiona byla na všech čtyřech. Dorazil k ní v místě, kde měl Ron hlavu. V tu chvíli pohlédl na Rona a všechny myšlenky se mu vytratily z hlavy. Celou levou polovinu těla měl zkrvavenou a bledá barva obličeje byla v kontrastu se zemí pokrytou téměř podzimním listím. Mnoholičný lektvar právě vyprchával. Ron byl napůl Cattermolem a napůl sám sebou, vlasy se mu barvily čím dál více do zrzava, když jeho obličej získával alespoň něco málo ze své původní barvy.

„Co se mu stalo?“

„Odštěpil se,“ řekla Hermiona a prsty trhala Ronův rukáv, pod kterým byla jeho krev nejvlhčí a nejtemnější.

Harry zděšeně sledoval, jak roztrhla Ronovo tričko. O odštěpu vždycky přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle… Když Hermiona položila odhalenou Ronovu paži a on uviděl místo, kde chyběl velký kus masa, jako kdyby ho někdo vyřízl nožem, ucítil nevolnost v žaludku.

„Harry, rychle, v kabelce mám lahvičku se štítkem ‚Výtažek z dobromysli‘ –“

„Kabelka – jasně –“

Harry spěšně doběhl k místu, kam se Hermiona přemístila, sebral její drobnou kabelku a strčil do ní ruku. Najednou začal cítit jednu věc za druhou – cítil kožené hřbety knih, vlněné rukávy svetrů, podpatky bot…

„Rychle!“

Sebral svou hůlku ze země, namířil ji do hlubin magické kabelky a zvolal:

„Accio dobromysl!“

Drobná hnědá lahvička vylétla z kabelky. Chytil ji a urychleně ji odnesl k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl zavřené a pod víčky byly vidět jen proužky očních bulv.

„Omdlel,“ řkela Hermiona, která byla podobně bledá, jako on. Už nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy byly tu a tam stále prošedivělé. „Odzátkuj ji, prosím, mně se třesou ruce.“

Harry odšrouboval uzávěr z lahvičky, Hermiona si ji vzala a nalila tři kapky lektvaru do krvácející rány, ze které se vzedmul zelený kouř a jakmile zmizel, uviděl Harry, že krvácení zmizelo. Rána teď vypadala, jako kdyby byla několik dní stará. Tam, kde ještě před chvílí chybělo maso, teď narůstala nová kůže.

„Páni,“ řekl Harry.

„To je všechno, co je podle mě bezpečné,“ řekla Hermiona roztřeseně. „Existují kouzla, která by ho úplně uzdravila, ale já se je neopovážím vyzkoušet, abych tím jeho tělo ještě víc poškodila… Už takhle ztratil příliš krve…“

„Jak se zranil? Tedy,“ hary zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit a ujasnit si, co se vlastně právě stalo – „proč jsme tady?“ Myslel jsem si, že se přemístíme zpátky na Grimmauldovo náměstí?“

Hermiona se zhluboka nadýchla. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.

„Harry, nemyslím si, že se tam budeme moci znovu vrátit.“

„Co to –“

„Když jsme se přemisťovali pryč, pověsil se na mě Yaxley a já ho nedokázala setřást, byl moc silný, a když jsme se vrátili na Grimmauldovo náměstí, pořád se mě držel… A pak – myslím, že viděl dveře a odtušil, že se tam zastavíme, takže se trošku pustil a mně se povedlo ho setřást a přenést nás sem!“

„Kde tedy je on? Počkej… Nechceš mi říct, že zůstal na Grimmauldově náměstí? Vždyť se tam přece nemůže dostat?!“

Když přikývla, v očích se jí zableskly nahromaděné slzy.

„Harry, myslím, že může. Já – zbavila jsem se ho odpuzovacím kouzlem, ale to už byl v místě, které chrání Fideliovo kouzlo. Od té doby, co je Brumbál po smrti, jsme všichni strážci tajemství, takže jsem mu ho vyzradila, nebo ne?“

Nedalo se předstírat opak. Harry si byl jist, že má pravdu. Byla to vážná rána. Když se Yaxley teď mohl dostat do domu, nemělo cenu se tam pokoušet vrátit. Dokonce právě teď mohl dovnitř přemístit ostatní smrtijedy. Ať byl ten dům jakkoli depresivní a ponurý, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště. Když se teď dokonce Krátura stal mnohem šťastnějším a přátelštějším, byl to skoro jejich domov. S bodnutím v žaludku, které nemělo nic společného s jídlem, si Harry představil, jak je jejich domácí skřítek zaměstnán přípravou páje s hovězím a ledvinkami, kterou Harry, Ron a Hermiona nikdy neochutnají.

„Harry, mrzí mě to, moc mě to mrzí!“

„Nebuď hloupá, to přece nebyla tvoje chyba! Jestli si to někdo může vyčítat, jsem to jí…“

Harry zastrčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona couvla mírně vzad a vypadala vystrašeně.

„Umbridgová si ho přidělala ke dveřím své kanceláře, aby mohla špehovat lidi. Nemohl jsem ho tam nechat… Ale právě tak poznali, že tam mají vetřelce.“

Než mohla Hermiona odpovědět, Ron zanaříkal a otevřel oči. Byl pořád bledý a jeho obličej se leskl potem.

„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.

„Odporně,“ zakrákal Ron a škubl sebou, jak ucítil svou raněnou ruku. „Kde to jsme?“

„V lesích, kde se odehrával světový pohár ve famfrpálu,“ řekla Hermiona. „Chtěla jsem nás dostat někam, kde se tajně schováme, a tohle bylo –“

„ – první místo, na které jsi pomyslela,“ dokončil za ni Harry větu a rozhlédl se po očividně opuštěné mýtině. Nemohl si pomoci a vzpomněl si na situaci, kdy se naposledy přemístili na první místo, které Hermionu napadlo. Jak je tenkrát Smrtijedi do několika minut našli? Četli jim snad myšlenky? Mohl Voldemort nebo jeho stoupenci vědět, třeba i teď, kam přesně je Hermiona vzala?

„Myslíš, že bychom měli jít dál?“ zeptal se Ron Harryho a Harry poté, co se podíval na Ronův obličej, věděl, že myslí oba dva na to samé.

„Nevím.“

Ron stále vypadal bledě a nelidsky chladně. Nepokusil se sednout si, vypadalo to, jako kdyby na to byl příliš slabý. Vyhlídka, že ho budou muset nést, byla skličující.

„Zůstaneme zatím tady,“ řekl Harry.

Hermiona vyskočila na nohy a vypadala uvolněněji.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.

„Jestli tu zůstáváme, měli bychom okolo tohohle místa vybudovat nějakou ochrannou kouzelnou síť,“ odpověděla, pozvedla hůlku a začala obcházet v širokém kruhu okolo Harryho a Rona a za chůze mumlala zaříkadla. Harry viděl, jak se vzduch drobně vlní. Bylo to, jako kdyby Hermiona po mýtině metala vlny teplého vzduchu.

„Salvio Hexia… Protego Totalum… Repello Muggletum… Muffliato… Můžeš rozbít stan, Harry…“

„Stan?“

„Je v kabelce!“

„V… no samozřejmě,“ řekl Harry.

Tentokrát se neobtěžoval uvnitř hrabat a použil rovnou další přivolávací kouzlo. Stan vyletěl z kabelky jako hromada tyčí, provazů a plachet. Harry ho hned poznal, částečně kvůli tomu, jak byl cítit po kočkách, jako ten samý stan, ve kterém spali té noci, kdy se tu odehrával světový famfrpálový pohár.

„Myslel jsem si, že to patřilo tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva?“ zeptal se a zkoušel rozebrat drobné kolíky.

„Zjevně ho nechtěl zpátky, asi ho zničila ta bolest v kříži,“ řekla Hermiona, která teď ve vzduchu složitě mávala hůlkou do obrysu osmičky, „takže Ronův taťka říkal, že si ho můžu půjčit. Erecto!“ dodala a namířila hůlku na zdeformovanou plachtu, která s plynulým pohybem vylétla do vzduchu a sedla si správně na zem před Harrym, jehož překvapené ruce upustily kolík, který přistál s dusotem na zemi na kotvícím laně .

„Cave Inimicum,“ dodala Hermiona a mávala přitom hůlkou k nebi. „To je všechno, co můžu udělat. Kdyby nic, tak nás to alespoň upozorní, pokud by přicházeli. Nemůžu garantovat, že to zabrání Vol—“

„Neříkej to jméno!“ přerušil ji Ron nevrlým hlasem.

Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Promiňte,“ řekl Ron a mírně zasténal, když se zvedal, aby se na ně podíval, „ale je to jako – jako nějaká kletba, nebo tak. Můžeme o něm, prosím, mluvit jako o ‚Ty-víš-kom‘?“

„Brumbál říkal, že strach ze jména –“

„Jestli sis toho nevšiml, kamaráde, říkat Ty-víš-komu jménem nakonec Brumbálovi moc dobra nepřineslo,“ řekl Ron a znovu si lehl na záda. „Prostě – prostě před Ty-víš-kým měj nějakou úctu.“

„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm střelila varovným pohledem. Patrně se neměl hádat s Ronem, když byl tak oslaben.

Harry a Hermiona napůl odnesli, napůl odtáhli Rona do vchodu do stanu. Vnitřek byl přesně takový, jak si ho Harry pamatoval. Malý byt, včetně koupelny a drobné kuchyňky. Vrazil bokem do starého křesla a položil Rona opatrně na spodní lůžko palandy. I po takové velmi krátké cestě Ronův obličej opět zbělal a jakmile ho uložili na matraci, zavřel oči a hodnou chvíli nepromluvil.

„Udělám trochu čaje,“ řekla Hermiona bez dechu, vytáhla z hlubin své kabelky konvičku a hrnky a vyrazila do kuchyně.

Harry teplý čaj uvítal stejně, jako ohnivou whisky té noci, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že z něj vypaluje po troškách strach, který se mu třepotal v hrudi. Po minutě nebo dvou přerušil napjaté ticho Ron.

„Co myslíte, že se stalo Cattermolovým?“

„Jestli měli alespoň trošku štěstí, dostanou se pryč,“ řekla Hermiona a svírala svůj horký hrnek, aby se zahřála. „Pokud měl pan Cattermole rozum, asistovaně přemístil svou manželku pryč a teď pravděpodobně se svými dětmi utíkají ze země. Přesně tak, jak jim to Harry řekl.“

„No hrome, tak doufám, že utekli,“ řekl Ron a znovu si lehl na polštáře. Čaj mu zjevně dělal dobře, do obličeje se mu vrátil zdravější výraz. „Neměl jsem pocit, že by Reg Cattermole myslel tak hbitě, podle toho, jak se mnou všichni mluvili, když jsem vypadal jako on. Bože, doufám, že to zvládli… Jestli oba kvůli nám skončí v Azkabanu…“

Harry se podíval přes rameno na Hermionu a otázka, na kterou se chtěl zeptat – jestli se paní Cattermolová mohla s manželem přemístit i bez své hůlky – zůstala nevyřčená. Hermiona pozorovala Rona, jak si dělá starosti nad osudem Cattermolových a její výraz byl natolik překvapený, měl Harry pocit, jako kdyby ji přistihl při líbání s Ronem.

„Takže máš to?“ zeptal se jí, částečně, aby si uvědomila, že tam je s ní.

„Mám – mám co?“ řekla a trhla sebou.

„Kvůli čemu jsme to všechno dělali? Ten medailonek! Kde je ten medailonek?“

„Vy jste ho dostali?“ zakřičel Ron a zvedl se o něco výš nad polštáře. „Tady mi nidko nic neřekne! Hrome, to jste měli říct!“

„No, zachraňovali jsme svoje krky před smrtijedy, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“

Vyndala z kapsy svých šatů medailonek a podala ho Ronovi.

Byl velký, jako slepičí vejce. V rozptýleném světle, které zářilo skrz střechu stanu, bylo vidět, jak se na medailonku leskne ozdobené písmeno S, vykládané mnoha malými zelenými kamínky.

„Takže není žádná šance, že by ho mohl od té doby, co ho měl Krátura, někdo zničit?“ zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Tedy, víme jistě, že je to pořád ještě viteál?“

„Myslím, že ano,“ řekla Hermiona a vzala si od něj medailonek zpět. „Kdyby ho někdo zničil kouzlem, zajisté by na něm byla nějaká známka poškození.“

Podala jej Harrymu, který si s ním pohrával mezi prsty. Vypadalo to perfektně a starodávně. Vzpomněl si na roztrhaný zápisník a puklý prsten-viteál, který zničil Brumbál.

„Myslím, že Krátura má pravdu,“ řekl Harry. „Musíme nejdřív zjistit, jak ho otevřít, a až pak ho můžeme zkusit zničit.“

Zatímco mluvil, uvědomil si Harry náhle, co to vlastně drží a co žije uvnitř těch drobných zlatých dvířek. Dokonce i po tom všem jejich úsilí cítil náhlé nutkání mrštit medailonkem. Poté, co se opět ovládl, pokusil se medailonek prsty rozevřít, pak zkusil kouzlo, kterým Hermiona otevřela Regulův pokoj. Nic z toho nefungovalo. Podal jej zpět Ronovi a Hermioně, kteří oba zkoušeli to nejlepší, co umí, ale nakonec nebyli o nic úspěšnější, než on sám.

„Cítíš to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailonek pevně v sevřené pěsti.

„Co myslíš?“

Ron podal viteál Harrymu. Po chvilce nebo dvou Harry pochopil, co tím Ron myslel. Bylo to, co cítil, jeho vlastní krev pulsující v žilách, nebo něco bušilo uvnitř medailonku, jako nějaké drobné kovové srdce?

„Co s tím uděláme?“ zeptala se Hermiona.

„Musíme to bezpečně ukrýt, dokud nepřijdeme na to, jak to zničit,“ odpověděl jí Harry a, ačkoli to vůbec neměl v plánu, pověsil si řerěz okolo krku a medailonek mu zajel z výhledu pod šaty, kde se mu opřel o hruď přímo vedle váčku, který dostl od Hagrida.

„Asi bychom měli držet před stanem stráže,“ dodal k Hermioně, když se postavil a protahoval. „A musíme si taky zajistit nějaké jídlo. Ty tu zůstaň,“ dodal ostře, když se Ron pokusil sednout, načež jeho tvář nabrala ošklivě zelenou barvu.

Harry umístil na stůl ve stanu lotroskop, který dostal od Hermiony k narozeninám, a pak ho spolu s Hermionou sledovali celý den. Mezitím se střídali ve strážení. Lotroskop ale zůstal zticha a nehnutě po celý den a na jejich planinu nikdo nepřišel (snad kromě ptáčků a veverek) – ať už to bylo kvůli všem těm ochranným a mudlopudným kouzlům, které okolo nich vztyčila Hermiona, nebo prostě proto, že se sem zřídka někdo z lidí odvážil. Ani večer to nezměnil. V deset večer, když si Harry vyměnil s Hermionou službu, zažehl hůlku, a zíral do pustého okolí. Snad jen netopýři nad nimi létali na jediném kousku nebe, který byl z jejich chráněné planiny vidět.

Měl už hlad a lehce se nesoustředil. Hermiona do své kabelky nepřibalila žádné jídlo, protože předpokládala, že se do Grimmauldova náměstí ještě v noci vrátí, a tak neměli co jíst, kromě pár divokých hub, které Hermiona nasbírala zpod nejbližších stromů a podusila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci od sebe a od pohledu bylo jasné, že se mu zvedal žaludek. Harry to dojedl jen proto, že nechtěl urazit Hermioniny city.

Okolní ticho najednou vyrušilo podivné šelestění, které znělo jako když se lámou větvičky. Harry přemýšlel, že za to spíš může nějaké zvíře, než člověk, ale přesto držel svou hůlku pevně a připravenou. Jeho vnitřnosti, po dávce gumových hub, mu nedělaly dobře.

Přemýšlel, že by se měl mít radost, když se jim pomohlo získat viteál zpět, ale z nějakého důvodu ji neměl. Vše, co cítil, když seděl a zíral do temnoty, ze které jeho hůlka ozářila jen drobnou část, byl strach z toho, co se stane dál. Bylo to jako kdyby se k tomuto cíli řítil celé měsíce, měsíce, možná i roky, ale teď se rozhodl prudce zastavit a změnit směr.

Někde na světě byly ještě další viteály, ale on neměl ani tušení, kde by vlastně mohly být. Ani netušil, jaké to přesně byly. Mezitím byl ztracen v myšlenkách, jak zničit ten jediný viteál, který už získali, ten, který se mu právě viklal u hrudi. Podivné bylo, že si nebral z hrudi teplo, ale celou dobu tak chladil jeho kůži, jako kdyby se vynořil z ledové vody. Čas od času si Harry pomyslel, nebo možná představil, že cítí nenápadné bušení srdce , jak nepravidelně tluče zároveň s jeho vlastním. Nepopsatelné předtuchy se po něm plížily, když tam tak seděl ve tmě. Pokoušel se jim odolat, odehnat je, ale přesto se k němu neoblomně vracely zpět. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ron a Hermiona, kteří se teď tiše bavili ve stanu za ním, by klidně od toho všeho mohli dát ruce pryč, kdyby chtěli. On nemohl. A zdálo se mu, že jak tam tak sedí, aby zvládl svůj vlastní strach a vyčerpanost, že mu viteál na hrudi odpočítává čas, který mu zbyl… Hloupá myšlenka, řekl sám sobě, takhle nemysli…

Jeho jizva ho opět začala svrbět. Obával se, že si za to může sám, po všech těch myšlenkách, které měl, a pokusil se je vytlačit na druhou kolej. Přemýšlel o chudákovi Kráturovi, který je očekával doma a místo toho mu tam dorazil Yaxley. Udrží asi tajemství, nebo poví smrtijedům vše, co ví? Harry si přál věřit, že se Krátura za poslední měsíc tak změnil, že k němu bude loajální, ale kdo mohl tušit, co se přesně stane? Co kdyby ho smrtijedi mučili? V Harryho mysli se hemžily odporné představy a on se je pokoušel odehnat, jelikož nebylo nic, co by teď pro Kráturu mohl udělat. On a Hermiona už zavrhli myšlenku přivolat ho. Co kdyby s ním přišel někdo z ministerstva? Nemohli spoléhat na to, že by skřítkovo přemisťování netrpělo stejnými problémy, díky kterým přivedli Yaxleyho na Grimmauldovo náměstí, díky lemu Hermioniného rukávu.

Teď už jizva pálila. Přemýšlel, že bylo vlastně spoustu toho, co nevěděli. Lupin měl pravdu o magii, se kterou se nikdy nesetkali, či kterou si nepředstavili. Proč jen mu Brumbál nevysvětlil víc? Myslel si snad, že bude mít víc času? Že bude žít ještě celé roky, možná i století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud tak opravdu uvažoval, mýlil se… Snape ho poslal do nebe… Snape, ten zákeřný had, který na vrcholku věže zaútočil…

A Brumbál padal… padal…

„Dejte mi to, Gregoroviči.“

Harryho hlas byl vysoký, čistý a chladný, hůlku držel před sebou v bílé ruce s dlouhými prsty. Muž, na kterého mířil hůlkou, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ačkoli jej nedržela žádná lana. Pohupoval se tam, spoután čímsi neviditelným a tajuplným, jeho končetiny se nad ním převracely, jeho vyděšený rudý obličej, jak mu klesala krev do hlavy. Měl skvostně bílé vlasy a hustou bradku: připomínal svázaného Dědu Mráze.

„Já to nemám, já to už nemám! Bylo mi to mnoho, mnoho let před, ukradeno!“

„Nelžete Lordu Voldemortovi, Gregorovoči. On ví… Vždycky ví.“

Zorničky visícího muže byly doširoka rozevřené strachem a zdálo se, že mu zvětšují, rostou a rostou, než jejich temnota Harryho cele pohltila –

A pak Harry pospíchal temnou chodbou, Gregorovič před ním s vysoce zavěšenou lampou. Gregorovič vpadl do místnosti na konci průchodu a jeho lampa osvětlila cosi, co vypadalo jako pracovna. Hoblovačky a zlato se ve světle lucerny leskly a na okně seděl, jako velký pták, mladý muž se zlatými vlasy. Na zlomek sekundy, během kterého ho světlo lucerny ozářilo, uviděl Harry rozkoš v jeho mužném obličeji, pak vetřelec seslal ze své hůlky omračovací kouzlo a seskočil elegantně zpět z okna s vítězným smíchem.

Harry se vrátil zpět z rozšířených zorniček a Gregorovičův obličej byl zachvácen zděšením.

„Co to bylo za zloděje, Gregoroviči?“ řekl vysoký chladný hlas.

„Já nevím, nikdy jsem nevěděl, mladý muž – ne – prosím – PROSÍM!“

Ozval se výkřik a pak se jen objevil záblesk zeleného světla –

„Harry!“

Otevřel oči, zrychleně dýchal a jeho čelo mu pulsovalo. Prošel na bok stanu, složil se podél plachty a roztáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Vzhlédl na Hermionu, jejíž husté vlasy zakrývaly drobný pás oblohy, viditelné skrz větve vysoko nad nimi.

„Sen,“ řekl, rychle si sedl a nevinně pohlédl na Hermionu, která měla v tváři zamračený pohled.

„Vím, že to byla zase ta tvá jizva! Poznám to podle výrazu ve tvé tváři! Díval ses do Vol –“

„Neříkej to jméno!“ ozval se ze stanu Ronův naštvaný hlas.

„Fajn,“ odsekla Hermiona, „do mysli Ty-víš-koho!“

„Nechtěl jsem to!“ řekl Harry. „Byl to jen sen! Můžeš ty ovládat, o čem se ti zdá, Hermiono?“

„Kdyby ses jen naučil, jak používat Nitrobranu –“

Ale Harryho nezajímalo, co mu říkala. Chtěl probrat to, co právě viděl.

„Hermiono, on našel Gregoroviče a myslím, že ho právě zabil, ale těsně předtím si přečetl Gregorovičovu mysl a já jsem viděl –“

„Myslím, že tě radši vystřídám na stráži, když jsi tak unavený, že tu usínáš,“ řekla Hermiona chladně.

„Můžu tu strážit!“

„Ne, je vidět, že jsi unaven. Jdi a vyspi se,“ řekla a usadila se u vchodu do stanu.

Harry se vrátil dovnitř, naštvaný, ale chtěl předejít hádce.

Ronův stále bledý obličej na něj zíral ze spodní části palandy. Harry vylezi na horní patro, lehl si a díval se vzhůru, na temnou stropní plachtu. Po chvíli promluvil Ron hlasem tak tichým, že se nemohl donést k Hermioně, která stále seděla u vchodu.

„Co dělá Ty-víš-kdo?“

Harry napnul oči, aby si vzpomněl na každičký detail, a pak do temnoty zašeptal.

„Našel Gregoroviče. Svázal a mučil ho.“

„Jak mu měl Gregorovič vyrobit novou hůlku, když ho svázal?“

„To nevím… Je to divné, co?“

Harry zavřel oči a přemýšlel o tom všem, co viděl a slyšel. Čím více si vzpomínal, tím menší smysl to dávalo… Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o stejných jádrech, nic o tom, že by mu měl Gregorovič vyrobit novou mocnější hůlku, aby porazil Harryho…

„Něco od něj chtěl,“ řekl Harry s očima stále pevně zavřenýma. „Chtěl po něm, aby mu to přinesl, ale Gregorovič řekl, že mu to někdo ukradl… a pak… pak…“

Vzpomněl si, jak se, jako Voldemort, ponořil do Gregorovičových očí, do jeho vzpomínek…

„Přečetl si jeho paměť a já jsem tam viděl mladého chlápka posazeného na okenní římse, který vyslal na Gregoroviče kletbu a vyskočil z okna. Ukradl to, ukradl cosi, co Voldemort shání. A já… já mám pocit, že jsem toho chlápka někde viděl…“

Harry si přál, aby ještě jednou zahlédl obličej smějícího se chlapce. Ta krádež se musela stát před mnoha lety, podle toho, co tvrdil Gregorovič. Proč mu jen ten zloděj připadal podobně?

Zvuky z lesů, které je obklopovaly, byly ve stanu utlumené. Všechno, co Harry slyšel, byl Ronův dech. Po chvilce Ron zašeptal, „neviděls, co ten zloděj držel?“

„Ne… muselo to být něco velmi malé.“

„Harry?“

Dřevěné příčky palandy zaskřípaly, jak se převalil v posteli.

„Harry, nemyslíš, že Ty-víš-kdo hledá něco dalšího, z čeho by chtěl udělat viteál?“

„To nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by pro něj nebezpečné vyrábět další viteál? Neříkala hermiona, že už teď rozerval svou duši až do krajních mezí?“

„Jo, ale třeba to on sám neví.“

„Jo… možná,“ řekl Harry.

Byl si jist, že Voldemort hledal něco, co by vyřešilo problém stejných jader v hůlkách, věděl, že se Voldemort od toho starého výrobce hůlek snažil získat řešení… a přesto ho zabil, aniž by se ho zeptal na jediné slovo týkající se historie tvorby kouzelnických hůlek.

Co se Voldemort snažil tak vehementně najít? Proč, když mu na povel začne posluhovat celé ministerstvo kouzel, byl tak daleko a snažil se najít starý předmět, který Gregorovič kdysi blastnil, a proč mu ho ten neznámý zloděj ukradl?

Harry ještě pořád viděl ten blonďatý mladý obličej. Byl bystrý a divoký. Jeho lest se podobala lstím dvojčat Weasleyových. Z římsy se dostal tak ladně, jako pták, a Harry si byl jist, že ho už někdy dříve viděl, jen nevěděl kde…

Po Gregorovičově smrti teď byl v ohrožení právě on, bystře vypadající zloděj, a byl to on, na kterého se soustředily Harryho myšlenky, když se ze spodního patra palandy ozvalo hlasité chrápání a když on sám podruhé upadal do spánku.