Kapitola první - Temný pán povstává

V úzké, Měsícem osvícené uličce se objevili znenadání dva muži. Chvilku stáli tiše, hůlkami si vzájemně mířili na hruď. Poté, náhle rozpoznaje jeden druhého, schovali své hůlky do svých hábitů a vydali se spěšně stejným směrem.

„Něco nového?“ zeptal se ten vyšší.

„Jen to nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována na levé straně divokými nízkými ostružinovými keři, na pravé vysokým, úhledně zarovnaným živým plotem. Dlouhé kabáty obou mužů povlávaly mužům za chůze okolo kotníků.

„Obával jsem se, že se zpozdím,“ řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě zobrazovaly a skrývaly tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit. „Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale doufám, že bude spokojen. Vypadáte spokojeně, věříte, že Vás přijme v dobrém?“

Snape přikývl, ale více to nerozebíral. Zabočili doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot zatočil směrem k nim a pokračoval do dálky za pár impozantních železných vrat, blokujících mužům cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil: tiše oba pozvedli své levé ruce na jakýsi pozdrav a prošli přímo skrz, jako kdyby se temný kov proměnil v kouř.

Tisové keře mezitím zahladily zvuky kroků obou mužů. Po jejich pravici se ozýval šramot: Yaxley opět pozdvihl svou hůlku, namířil ji nad hlavu svého společníka, ale zdrojem hluku se ukázal být obyčejný čistě bílý páv, který si vykračoval majestátně po vrcholku živého plotu.

„Luciovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…“ odfrkl Yaxley a zastrčil svou hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, v jejímž přízemí se u oken třpytila diamantová světélka. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet fontánu. Pod nohama jim praskal štěrk, když Snape a Yaxley chvátali k hlavním dveřím, které se spěšně rozevřely, jakmile se oba přiblížili, ačkoli poblíž nebyl vidět nikdo, kdo by je otvíral.

Vstupní hala byla obrovská, temně osvětlená a přepychově vyzdobená, s výrazným kobercem, zakrývajícím většinu kamenné podlahy. Oči portrétů s mdlým výrazem ve tváři se otáčely za Snapem a Yaxleym, kteří je míjeli. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících u dlouhého, vyzdobeného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Osvětlení vycházelo z bouřlivého ohně, který hořel v mramorovém krbu, zakrytém zbarveným zrcadlem. Snape a Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu. Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči se přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama lidská postava, která byla zjevně v bezvědomí, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na vyleštěném stole. Nikdo z lidí, kteří seděli u stolu, nevěnoval zavěšené postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley. Snape,“ ozval se vysoký, čistý hlas z čela stolu. „Jdete na poslední chvíli.“

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozpoznat více, než jen siluetu. Ale jak se přibližovali, jeho obličej bylo poznat i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, s nozdrami a lesknoucíma se rudýma očima, které měly svislé zorničky. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem,“ řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici. „Yaxley – vedle Dolohova.“

Oba muži zaujali jim přidělená místa. Většina párů očí za stolem sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Tak tedy?“

„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harry Pottera z jeho současného bezpečného místa příští sobotu po setmění.“

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně vrtěli, zíraje všichni upřeně na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění,“ opakoval Voldemort. Své rudé oči upřel na černé Snapovy s takovým výrazem, že někteří přísedící nevydrželi a zadívali se jinam, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce Voldemortova bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – “

„ — ze zdroje, o kterém jsme se bavili,“ potvrdil Snape.

„Můj pane.“

Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi. Všechny obličeje se k němu rázem otočily.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak.“

Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval. „Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct.“

Snape se rozesmál.

„Mé zdroje mi říkají, že existuje plán, jak nás navést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá.“

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou,“ řekl Yaxley.

„Byl-li ovlivněn matoucím kouzlem, bude to samozřejmě tvrdit s jistotou,“ řekl Snape. „Já ujišťuji Vás, Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harry Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád věří, že jsme ministerstvo infiltrovali.“

„Pak alespoň jednu věc řád odhadl správně, ne?“ řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sípavě se zachechtal a jeho smích se s ozvěnou nesl po celém stole.

Voldemort se ale nesmál. Jeho pohled se pomalu zvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že je do něčeho zahloubán.

„Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce bude sloužit celá skupina Bystrozorů – “

Voldemort zvedl velkou bílou ruku. Yaxley naráz ztichl a naštvaně sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?“

„V domě jednoho z Řádu,“ řekl Snape. „Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se ten chlapec dostane tam, bude prakticky nemožné se jej zmocnit, tedy, pokud by Ministerstvo nepadlo před příští sobotou, což by nám mohlo nabídnout možnost zjistit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali.“

„Ano, Yaxley?“ zavolal Voldemort na konec stolu, s plaménky tančícími v jeho rudých očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley pokrčil rameny.

„Můj Pane, o tomto mám dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského úsilí – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.“

Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně. Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými muži. Jediný neúspěšný pokus o ministrův život mě posune o hodně zpátky.“

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit.

„Pokud nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu,L řekl Voldemort. „Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mou kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se ke chlapci nedostaneme v jeho cíli, musíme to zvládnout během jeho přepravy.“

„Máme ale výhodu, můj Pane,“ řekl Yaxley, který se zdál rozhodnut získat alespoň drobný souhlas. „Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět.“

„Neudělá ani jedno z toho,“ řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu s ministerstvem spojenému.“

„Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Bude se muset přesunout vzduchem. Mnohem jednodušší na získání, řekl bych.“

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčejícího muže, zatímco mluvil dál, „Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo mnoho chyb, některé z nich i z mé strany. Že Potter vůbec žije je výsledek více mých chyb, než jeho trumfů.“

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, každý z nich s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco stále sledoval rotující osobu v bezvědomí.

„Díky vlastnímu nezájmu byly všechny ty nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty jen díky štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu.“

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících shlédlo překvapeně dolů, hledaje zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku,“ řekl Voldemort beze změny tónu hlasu, stále zíraje na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?“

„Ano m-můj Pane,“ vyjekl malý muž usazený asi v půlce stolu, tak hluboko ve své židli, že ta se nejprve zdála neobsazená. Slezl se ze své židle a rozutíkal se z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých následovníků, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, půjčit hůlku od někoho z vás.“

Tváře kolem něj najednou byly plné šoku, jako kdyby jim právě oznámil, že si chce půjčit ruku jednoho z nich.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?“ řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále mít hůlku.“

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle krbového ohně vypadala jeho kůže žlutě a voskově a jeho oči byly propadlé a s kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?“

„Tvou hůlku, Lucius, potřebuji tvou hůlku.“

„Já…“

Malfoy pohlédl letmo bokem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí plandaly na zádech, ale pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který si ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?“

„Z jilmu, můj Pane,“ zašeptal Malfoy.

„A jádro?“

„Dračí – blána ze srdce draka.“

„Dobře,“ řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky. Lucius Malfoy na zlomek sekundy nevědomky naznačil, že by snad očekával na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemort postřehl a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Mou vlastní hůlku?“

Někdo z davu se posměle zachechtal.

„Dal jsem ti tvou svobodu, Luciusi, nestačí ti to? Ale zpozoroval jsem, že ty i tvá rodina nevypadáte v poslední době vůbec šťastně… Co tě tak rozrušuje na mé přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?“

„Nic – nic, můj Pane!“

„Takové lži, Luciusi…“

Náhle se zdálo, že zasyčel měkký hlas, i když se krutá ústa přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové těžko potlačovali hrůzu, jak syčení zesilovalo. Po podlaze pod stolem se podle zvuku plazilo cosi velkého.

Na Voldemortovo křeslo se najednou vyšplhal velký had. Zdál se, že rostl téměř nekonečně, až se uvelebil napříč Voldemortovými rameny. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho oči spojené s vertikálními štěrbinami pro panenky, ani nemrkly. Voldemort tu stvůru nepřítomně stiskl, zíraje přitom stále na Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi vypadají tak nešťastně, když si současnou cestu zvolili sami? Není snad můj návrat, růst mé síly, tou nejdůležitější věcí, ke které se toužebně hlásili po mnoho let?“

„Jistě, můj Pane,“ řekl Lucius Malfoy. Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot ze svého horního rtu. „Přáli jsme si to – opravdu.“

Po Malfoyově levici jeho manželka podivně strnule přikývla, ale oči odvrátila od Voldemorta i hada. Po jeho pravici jeho syn, který stále zíral na nehybné tělo nad stolem, rychle pohlédl na Voldemorta a zpět, vyděšený z možného pohledu z očí do očí.

„Můj Pane,“ řekla temná žena uprostřed stolu, jejíž hlas zněl emotivně přiškrceně, „mít Vás zde, v našem rodinném domě, je pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více.“

Seděla vedle své sestry, ač se svými temnými vlasy a očima skrytýma pod těžkými víčky, chováním a stejně tak společenským postavením, tam, kde Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se klaněla Voldemortovi, ačkoli všechna slova nemohla demonstrovat její touhu po blízkosti k Voldemortovi.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více,“ opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu, jak přemýšlel nad vyznáním Bellatrix. „To je od tebe silné vyznání, Bellatrix.“

Začervenala se v obličeji a v očích se jí objevily samým potěšením slzy.

„Můj Pán ví, že říkám plnou pravdu!“

„Nic, co by vás mohlo těšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?“

Zírala na něj, s ústy otevřenými, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane.“

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Musíte být velmi hrdí.“

Okolo stolu vybuchl posměšný smích. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně měnili veselé obličeje, někteří udeřili do stolu pěstmi. Obrovský had, v reakci na ten hluk, rozevřel široce svou tlamu a rozzlobeně zasyčel, ale Smrtijedi jej neslyšeli, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových. Obličej Bellatrix, o pár chvil dřív plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitou rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane,“ křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme na svou sestru nevrhli ani pohled od té doby, co si vzala toho Mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá nic společného s nikým z nás.“

„Cos to říkal, Draco?“ zeptal se Voldemort a ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně. „Budeš jim hlídat vlčátka?“

Bujaré veselí vzrůstalo. Draco Malfoy hrozivě pohlédl na otce, který zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Zatřásla svou hlavou téměř neznatelně, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost,“ řekl Voldemort a udeřil svého rozhněvaného hada. „Dost.“

A smích naráz ztichl.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se za čas nakazí,“ řekl, zatímco na něj Bellatrix zírala, bez dechu, prosenlivě. „Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty části, které ohrožují život zbytku.“

„Ano, můj Pane,“ zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost. „Jakmile bude příležitost!“

„Budete ji mít,“ řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…“

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pásy.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?“ zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči ke tváři obrácené vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenu, zachraplala zajatá žena vyděšeně jen „Severusi! Pomoz!“

„Á, ano,“ řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.

„A ty, Draco?“ zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu. Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadal, že už na ni nemůže zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil,“ řekl Voldemort. „Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes se k nám přidala Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel.“

Okolo stolu se ozvalo zašumění pochopení. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učila děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…“

Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi… prosím… prosím…“

„Tiše,“ řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity opět ztichla, jako by ji umlčeli. „Jako kdyby jí nestačilo, že rozvrací a špiní mysl čarodějných dětí, napsala profesorka Burbageová zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, tvrdí, musí přijmout tyto zloděje jejich znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo, bezpochyby, snad i s vlkodlaky…“

Tentokrát se nikdo nezasmál. Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Když se Charity Burbageová potřetí otočila tváří ke Snapovi, tekly jí z očí do vlasů slzy. Jak se od něj opět otáčela, podíval se na ni Snape netečně.

„Avada Kedavra“

Záblesk zeleného světla vyplnil každý roh místnosti. Charity spadla, s dunivou ranou, na stůl pod ní, který se zatřásl a zaskřípěl. Pár Smrtijedů se ve svých židlích posunulo zpět. Draco ze své spadl na zem.

„Večeře, Nagini,“ řekl Voldemort jemně, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.