Kapitola druhá - Na památku

Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé, přísahaje si pod vousy, otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.

„Co to sakra…?“

Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívalo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou.

Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Do své mysli si proto poznamenal, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, než se vrátí do pokoje, a zavřel za sebou dveře.

Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním jeho školního kufru poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které mu už nebyly. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevilo se zároveň i spoustu krve.

Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl tedy ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.

Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.

Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a jeho hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapce byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání.

Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici, jeden výtisk.

Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a jedny po druhém je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, že se v posledních dnech téměř nedostala z klece.

Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku , rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který celou dobu hledal.

VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA

Napsal Elphias Dóže

Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když mi bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán viným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mugly také nenávidí. Jak více by se jen mohli mýlit! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jedna protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.

V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jež nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je – vyučovat.

Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty, Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například „Přeměňování v dnešní době,“ „Výzvy v “ a „Lektvary v praxi.“ Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně jiní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval svoje názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele už tak muselo být nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovali a pozorovali jsme zahraniční kouzelníky, než jsme se vydali na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Na samém konci naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se zároveň nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu zbývalo jen málo rodinného zlata.

To byla část našich životů, ve které jsme měli kontaktů nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka mdlý. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie: smrt jeho sestry, Ariany.

Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli samozřejmě byl nevinen) jej poznamenaly natrvalo.

Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedlo ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.

Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Také se dodnes říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Vy-víte-koho.

Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho ranném mládí mu dodaly lidskost a sympatii. Jeho ztráta mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.

Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.

Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej prakticky vůbec neznal. Nikdy si nepředstavoval brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho ani nenapadlo, zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně to bude znít divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:

„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“

„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“

Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy „Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii.“ Pak hodil zbytek novin ke hromadě ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm poslední kousek rozbitého zrcátka.

Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl to, co mu ráno uteklo.

Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:

KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka ze své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?

Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte ve žhavě nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, kterou sepsala Rita Holoubková, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.

Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem se čněla fotografie, zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, její zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál.

Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.

„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“

Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil.

„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“

Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se.

„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře, jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“

Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?

„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině,, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“

Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.

„Ah, Aberforth je jen špičkou zamrzlého ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“

Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?

„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, co zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“

Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?

„A, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce jeho hůlky bílý kapesník a pomalu se vzdal!“

Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.

„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“

Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi skvělý rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o jeho přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harry Pottera.“

To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti?

„Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“

Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást na to, co se o jejich hrdinovi objeví.

Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě koukal na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi zbytek odpadu, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.

Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter,“ „Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný,“ „Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý!“ „protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…“

„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.

Harry si prudce sedl na postel. Rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel jej mezi prsty, zatímco přemýšlel nad Brumbálem a těmi lžemi, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.

V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla divně oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět.

Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou.