Kapitola třináctá - Komise pro registraci mudlorozených

„Vida, Mafalda!“ řekla Umbridgeová a dívala se na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“

„A-ano,“ zakvičela Hermiona.

„Vynikající, jdete mi přesně do rány.“ Pak promluvila k muži v černozlatém. „To řeší náš problém, pane Ministře. Pokud Mafalda zaskočí za zapisovatelku, můžeme začít ihned.“ Nahlédla do svých poznámek. „Dneska deset lidí a jedna z nich je manželka ministerského úředníka! Tedy, tedy… dokonce jsou i tady, na ministerstvu.“ Poté ona i dva kouzelníci, kteří naslouchali jejímu rozhovoru s ministrem, vstoupili do výtahu vedle Hermiony. „Pojedeme přímo dolů, Mafaldo, všechno, co potřebuješ, najdeš v soudní síni. Dobré jitro, Alberte, vy tu nechcete vystoupit?“

„Ale samozřejmě, že chci,“ řekl Harry Runcornovým hlubokým hlasem, vystoupil z výtahu a zlaté mříže za ním zařinčely, když se zavíraly. Podíval se přes rameno a viděl Hermionu, jak má v obličeji znepokojený výraz, po obou stranách vysoké kouzelníky a mašli Umbridgeové v úrovni jejích ramen.

„Co vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový minister kouzel. Jeho dlouhé černí vlasy a bradka byly žíhané stříbrnou barvou a ohromné vystouplé čelo zastiňovalo jeho lesknoucí se oči připomínaly Harrymu kraba vykukujícího zpod skály.

„Potřebuji si promluvit s,“ zaváhal na zlomek sekundy Harry, „Arthurem Weasleym. Zaslechl jsem, že je někde v prvním patře.“

„Ach,“ řekl Plum Thicknesse. „Zkontaktoval se nějak s Nežádoucím?“

„Ne,“ řekl Harry a v krku měl sucho. „Ne, nic takového.“

„No dobrá. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Podle mého názoru jsou krvezrádci stejně nepřijatelní jako mudlovští šmejdi. Hezký den přeji, Runcorne.“

„I vám, ministře.“

Harry sledoval, jak Thicknesse odchází chodbou, na jejíž podlaze byl tlustý koberec. V tu chvíli, kdy se ministr ztratil z dohledu, vytáhl Harry ze svého černého kabátu neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vydal se chodbou v opačném směru. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel shrbit, aby měl skrytá i chodidla.

V žaludku cíti paniku. Jak procházel okolo zářících dřevěných dveří, na každých viděl drobný štítek se jménem a názvem funkce, zdálo se, že moc, složitost a neproniknutelnost ministerstva působí proti nim, takže plán, který celé čtyři týdny pracně splétal s Ronem a Hermionou, se teď zdál úsměvně dětský. Soustředili všechny své síly na způsob, jakým se dostanou nepozorovaně dovnitř. Ani na sekundu přitom nepomysleli, co by se mohlo stát, pokud se budou musest rozdělit. Hermiona se teď nemohla pohnout ze soudního procesu, který nepochybně potrvá celé hodiny. Ron se snažil vykouzlit něco, co, jak si Harry byl jist, bylo nad jeho možnosti a k tomu všemu na tom pravděpodobně závisela svoboda jedné ženy. A on, Harry, bezcílně bloumal po prvním patře, zatímco jeho kořist odjela ve výtahu do podzemí.

Zastavil se, nahnul ke zdi a pokusil se vymyslet, co bude dělat dál. To ticho ho už vytáčelo. V celé té chodbě vyložené fialovým kobercem nikdo nechvátal, nemluvil, bylo to skoro jako kdyby to tam někdo zaklel Ševelissimem.

Její kancelář musí být někde tady nahoře, pomyslel si Harry.

Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala v kanceláři šperky, ale na druhou stranu by bylo hloupé neprohledat to tam, neujistit se. Vydal se tedy chodbou dál a za celou cestu potkal jen zamračeného kouzelníka, který mumlal ke svému peru instrukce. Pero před ním poletovalo a zapisovalo jeho slova na drobný kus pergamenu.

Harry zahl na roh, ale celou dobu přitom pozoroval jmenovky na dveřích. Napůli cesty druhou chodbou vešel do širokého prostranství, kde za drobnými stoly ne nepodobnými těm školním seděl v několika řadách tucet kouzelníků a čarodějek. Oproti stolům ve škole byly tyto mnohem lesklejší a nepopsané. Harry se zastavil, aby si to místo pořádně prohlédl, a úplně ho to fascinovalo. Všichni pohybovali rukama naprosto jednotně a od rukou jim na všechny strany odletovaly popsané papíry jako drobní růžoví dráčci. Po chvilce si Harry uvědomil, že zpracování mělo jednotný rytmus, že papíry tvořily stejnou předlohu a o pár sekund později pochopil, že sleduje výrobu letáků – že papíry byly stránky, které, když byly spojeny, složeny a kouzly odeslány dál, odlétly do phledných sloupků za každou čarodějkou či kouzelníkem.

Harry se vplížil dovnitř, přestože pracovníci byli tak zabráni do psaní, že by podle něj těžko zachytili šlépěj, kterou už stihl utlumit koberec. Vytáhl jeden výtisk za mladou čarodějkou. Pod neviditelným plíštěm si jej prohlédl. Jeho růžový obal zdobil zlatý nadpis:

Mudlovští šmejdi

A nebezpečí, které představují pro

mírumilovnou čistokrevnou společnost

Pod nadpisem byl obrázek rudé růže s hloupě se usmívajícím obličejem uprostřed okvětních lístků. Růži obrůstal a škrtil zelený plevel se zuby a zamračeným pohledem. Na letáku nebylo žádné jméno, ale jizvy na Harryho ruce začaly pulzovat ihned, jak si přečetl titulek. Pak se ozvala mladá čarodějka vedle něj a potvrdila jeho podezření, když stále mávaje rukou řekla, „Neví někdo, jestli ta stará baba bude vyslýchat mudlovské šmejdy celý den?“

„Opatrně,“ řekl čaroděj vedle a nervózně se po ní podíval, načež mu jedna stránka sklouzla ze stolu a spadla na podlahu.

„Proč? Má snad teď mimo magického oka i kouzelné uši?“

Čarodějka pohlédla vpřed k zářivým mahagonovým dveřím, které byly přímo proti písařům. I Harry se tam podíval a v tu ránu ho obklopil hněv, jako když se okolo něj omotá had. Tam, kde by na mudlovských dveřích bylo kukátko, skvělo se obrovské kruhové oko s modrou duhovkou – oko, které bylo neskutečně povědomé každému, kdo znal Alastora Moodyho.

Na zlomek sekundy Harry zapomněl, kde je a co tam dělá. Dokonce zapomněl i to, že je neviditelný. Vykročil vpřed ke dveřím, aby si oko prohlédl. Nepohybovalo se. Zíralo slepě a nehybně vzhůru. Pod ním byla jmenovka, na níž stálo:

Dolores Umbridgeová
První náměstkyně ministra

Pod tím se skvěla nová jmenovka s textem:

Vedoucí Komise pro
registraci mudlorozených

Harry se podíval zpět na tucet písařů. Ačkoli byli zabráni do své práce, těžko mohl čekat, že nezaregistrují, když se přímo před nimi otevřou dveře prázdné kanceláře. Proto vytáhl z vnitřní kapsy hábitu podivný objekt s drobnýma mávajícíma nohama a gumově baňatým rohem. Shýbl se k zemi a pod pláštěm vyslal děsivý dělbuch po zemi.

Rozutekl se stranou, skrz nohy čarodějek a kouzelníků. O chvilku později, během které Harry čekal s rukou na klice, se ozval hlasitý výbuch a z rohu se začalo linout velké množství štiplavého kouře. Mladá čarodějka v přední řadě zakřičela. Růžové stránky poletovaly všude; ona i její kolegové vstali a rozhlíželi se okolo sebe po zdroji zmatku. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře Umbridgeové a zavřel za sebou.

Věděl, že vstoupil právě včas. Místnost byla zařízená úplně stejně, jako kancelář Umbridgeové v Bradavicích. Všude bylo krajkové čalounění, ubrousky a seschlé květiny. Na zdech visely ty samé ozdobné talíře a na každém z nich bylo křiklavě zabarvené kotě se stuhou, dovádějící a skotačící a ohavně roztomilé. Pracovní stůl obklopovala kroutící se květovaná látka. Za Pošukovým okem bylo teleskopické zařízení, které Umbridgeové umožňovalo špehovat písaře za dveřmi. Harry se podíval skrz a viděl, že jsou ještě všichni u děsivého dělbuchu. Vykroutil teleskop ze dveří, kde vznikla díra, z té vytáhl magické oko a schoval si ho do kapsy. Pak se otočil čelem k místnosti, pozdvihl hůlku a zamumlal, „Accio medailonek.“

Nestalo se nic. To ale očekával. Umbridgeová nepochybně věděla všechno o ochranných kouzlech a zaříkadlech. Spěšně se proto vydal k jejímu stolu a jal se otevírat všechny šuplíky. Viděl brky, zápisníky a kouzlolepu. Očarované nůžky na papír, které se stočily jako had a byly poraženy. Malichernou drobnou krajkovanou krabičku plnou náhradních mašlí a spon na vlasy. Ale medailonek tam nikde nebyl.

Za stolem byla archivační skříňka. Harry se rozhodl, že ji prohledá. Podobně jako Filchova archivační skříňka v Bradavicích byla i tahle plná složek a na každé z nich bylo jméno. Když Harry dorazil do spodního šuplíku, uviděl něco, co ho v hledání vyrušilo: Spis pana Weasleyho.

Vytáhl a otevřel ji.

	Arthur Weasley
Lustrace původu:	Pozitivní. Čistá krev, ale zastává nepřijatelné promudlovské sklony. Známý též jako člen Fénixova řádu.
Rodina:	Žena (čistokrevná), sedm dětí, dva nejmladší v Bradavicích. Dod.: Nejmladší syn v současnosti v domácím léčení, vážně nemocný. Potvrzeno ministerskými komisaři.
Bezpečnostní status:	SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je zaznamenáván. Velká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dříve byl s rodinou Weasleyovou dlouhodobě v kontaktu)

„Nežádoucí č. 1,“ zamumlal si Harry pod vousy, když uklízel složku pana Weasleyho a uzavíral šuplík. Tušil, že ví, koho spis zmiňoval, a když se narovnal se a rozhlédl se po kanceláři po dalších skrýších a uviděl na zdi svůj portrét s nápisem „NEŽÁDOUCÍ Č. 1“ přes svou hruď, byl si vším jist. K obrázku byla přišpendlená poznámka s obrázkem koťátka v rohu. Harry přešel přes místnost, aby si ji mohl přečíst, a uviděl, že tam Umbridgeová připsala, „Nutno potrestat.“

Rozhněvanější, než kdy předtím, tápal na dně váz a košů plných seschlých květin, ale ani tam medailonek nenašel a po pravdě ho to nepřekvapilo. Naposledy se rozhlédl po kanceláři a v tu chvíli mu poskočilo srdce. Z drobného čtvercového zrcadla, opřeného o knihovničku vedle stolu, na něj zíral Brumbál.

Harry přeběhl místnost a chňapl po zrcadle, ale uvědomil si, že ve chvíli, kdy se jej dotkl, už to nebylo zrcadlo. Brumbál se na něj zadumaně usmíval z přední strany lesklé knihy. Harrymu chvíli trvalo, než zaregistroval kudrlinkově zelené písmo přes Brumbálův klobouk – Lživot Albusem Brumbála – a podobný nápis, i když menší, na jeho hrudi – „sepsala Rita Holoubková, nejprodávanější autorka knihy Armando Dippet: Mistr nebo hlupák?“

Harry bezmyšlenkovitě rozevřel knihu a uviděl celostránkovou fotografii dvou náctiletých kluků, jak se oba přehnaně smějí s rukama na ramenou. Brumbál, s vlasy po loket, si nechal narůst drobnou bradku, která připomínala tu, kterou si nechal narůst Krum a kterou Ron tak nesnášel. Chlapec vedle Brumbála, který se hlasitě smál, měl divoký radostný pohled. Jeho zlaté kudrnaté vlasy mu padaly na ramena. Harry přemýšlel, jestli je to mladý Dóže, ale než si stihl přečíst popisek, dveře kanceláře se otevřely.

Kdyby se býval byl Thicknesse nepodíval přes rameno do místnosti písařů, když vcházel, neměl by Harry čas přehodit přes sebe neviditelný plášť. Když už se mu to poveldo, přemýšlel, jestli Thicknesse nezahlédl pohyb, protože na sekundu či dvě zůstal úplně bez hnutí a zmateně zíral na místo, kde se Harry právě ztratil. Možná si pomyslel, že viděl jen Brumbálův škrábající nos na přední straně knihy, kterou Harry narychlo položil na poličku. Thicknesse nakonec došel ke stolu a namířil hůlku na brk, který byl připravený v lahvičce inkoustu. Brk vyskočil a začal psát poznámku Umbridgeové. Velmi pomalu, téměř bez dechu, se Harry vykradl z kanceláře do prostranství vedle kanceláře.

Písaři byli stále ještě seskupeni okolo zbytků děsivého dělbuchu, který ještě slabě troubil a kouřil. Když mladá čarodějka řekla, „vsadila bych se, že se to sem připlížilo z oddělení experimentálních kouzel, jsou tak neopatrní, pamatujete si na tu otrávenou kachnu?“ vyplížil se Harry do chodby.

Spěšně se vydal k výtahům a přemýšlel, co může dělat dál. Bylo velmi nepravděpodobné, že by medailonek byl někde na ministerstvu, a získat informaci o jeho umístění z Umbridgeové bylo nemyslitelné, dokud seděla u soudu. Jejich hlavním cílem teď bylo zmizet z ministerstva, než na ně přijdou, a zkusit to jindy. První věc, kterou musel udělat, bylo najít Rona, a pak se mohou pokusit zapracovat na způsobu, jak vytáhnout Hermionu ze soudní síně.

Když Harrymu přijel výtah, zjistil, že v něm nikdo není. Harry do něj naskočil a když výtah začal sjíždět, svlékl si neviditelný plášť. K jeho obrovské úlevě, když zalomozily mříže ve druhém patře, přistoupil k němu promočený a divoce vypadající Ron.

„B-brýtro,“ zakoktal k Harrymu, když se výtah dal opět do pohybu.

„Rone, to jsem já, Harry!“

„Harry! Páni, zapomněl jsem, jak vypadáš – proč tu s tebou není Hermiona?“

„Musela jet dolů do soudní místnosti s Umbridgeovou, nemohla odmítnout a –“

Ale než mohl Harry dokončit větu, výtah se opět zastavil. Dveře se otevřely a do výtahu vešel pan Weasley s postarší čarodějkou, jejíž blonďaté vlasy byly načechrané tak, že to připomínalo mraveniště.

„… Rozumím tomu, co říkáte, Wakando, ale obávám se, že nemohu jednat s –“

Pan Weasley poté, co zpozoroval Harryho, okamžitě přestal mluvit. Bylo zvláštní vidět, s jakou záští na něj pan Weasley zírá. Dveře výtahu se uzavřely a všichni čtyři se vydali opět dolů.

„Ale, zdravím, Regu,“ řekl pan Weasley, když se otočil po zvuku odkapávající vody z Ronových šatů. „Nemáte tu dnes ženu na výslechu? Ehm – co se vám to stalo? Proč jste tak mokrý?“

„Řešil jsem déšť v Yaxleyho kanceláři,“ řekl Ron. Díval se panu Weasleymu na rameno a Harry cítil, že kdyby si pohlédli do očí, pan Weasley ho určitě pozná. „Nedokázal jsem to vyřešit, takže mě poslali, abych sehnal Bernieho – Pillswortha, myslím –“

„Ano, v poslední době nám prší v mnoha kancelářích,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jste Meterolojinx Recanto? U Bletcheyho to fungovalo.“

„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta—ehm chci říct díky, Arthure.“

Dveře výtahu se rozevřely. Stará čarodějka s mraveništním účesem vystoupila a Ron za ní vyběhl, načež se ztratil z výhledu. Harry ho chtěl následovat, ale do cesty mu vešel Percy Weasley, který vstoupil do výtahu, s nosem zaraženým v materiálech, které si pročítal.

Než se dveře uzavřely, neuvědomil si Percy ani to, že je ve výtahu se svým otcem. Pak zvedl hlavu, uviděl rudého pana Weasleyho a ve chvíli, kdy se znovu výtah otevřel, beze slova vystoupil. Podruhé se Harry pokusil vystoupit, ale tentokrát mu cestu zahradila ruka pana Weasleyho.

„Na slovíčko, Runcorne.“

Dveře výtahu se uzavřely a výtah se vydal za svou cestou do dalšího patra. Pan Weasley mu řekl, „Zaslechl jsem, že jste měl nějakou informaci o Dirku Cresswellovi.“

Harry měl pocit, že vztek pana Weasleyho byl ještě silnější, když viděl Percyho. Řekl si, že jeho nejlepší šance je dělat hloupého.

„Prosím?“ řekl.

„Nepřetvařujte se, Runcorne,“ řekl pan Weasley zuřivě. „Vystopoval jste kouzelníka, který padělal jeho rodokmen, co?“

„Já – a co když ano?“ řekl Harry.

„Dirk Cresswell je desetinásobně poctivější kouzelník, než jste vy,“ řekl pan Weasley tiše, když výtah klouzal do podzemí. „A jestli přežije Azkaban, budete se mu zodpovídat, a to nemluvím o jeho ženě, synech a přátelích –“

„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víte, že jste sledován, že?“

„To má být hrozba, Runcorne?“ řekl pan Weasley hlasitě.

„Ne,“ řekl Harry, „to je realita! Sledují každý váš pohyb –“

Dveře výtahu se otevřely. Dorazili do atria. Pan Weasley se na Harryho ostře podíval a vyklouzl z výtahu. Harry tam stál s otřeseným výrazem ve tváři. Přál si, aby se byl vydával za někoho jiného, než za Runcorna… Dveře výtahu se opět zavřely.

Harry vytáhl svůj neviditelný plášť a opět si ho přes sebe přehodil. Byl rozhodnut, že se pokusí Hermionu vysvobodit sám, zatímco Ron bude bojovat s propršenou kanceláří. Když se otevřely dveře, vstoupil do úzké kamenné chodby osvětlené pochodněmi, která byla úplně jiná, než dřevem vykládané a koberci vystlané chodby ve vyšších patrech. Jakmile výtah opět se zařinčením odjel, Harry se mírně zatřásl, když se díval vpřed na vzdálené černé dveře, které byly vchodem na Odbor záhad.

Vyrazil a věděl, že jeho cílem nejsou černé dveře, ale vchod po levé straně, který si z dřívějška pamatoval a za kterým byla řada schodů mířících dolů k soudním místnostem. Když se plazil směrem k nim, probíhaly mu myslí možnosti záchrany. Ještě pořád měl pár děsivých dělbuchů, ale možná by bylo prostě lepší zaklepat na dveře soudní místnosti, vstoupit jako Runcorn a požádat Mafaldu na slovíčko? Samozřejmě, nevěděl, jestli byl Runcorn dostatečně důležitá osoba, aby s ním mohla odejít pryč, a i kdyby to zvládl a ona se nevrátila včas, mohli by je začít hledat dříve, než by se dostali z ministerstva bezpečně ven…

Ztracen ve svých myšlenkách nezaregistroval ihned neobvyklý chlad, který ho obklopoval, jako kdyby scházel do mlhy. S každým schodem bylo chladněji. Právě teď dorazil do místa, kde mu chlad procházel hrdlem a trhal plíce. A pak ucítil ten pocit beznaděje a zoufalství, jak mu prostupuje tělem a rozpíná se v něm…

Mozkomoři, pomyslel si.

A jakmile došel na spodní schod a otočil se doprava, uviděl děsivou scénu. Temný průchod ze soudních místností bklopovaly vysoké postavy s kapucí na hlavě, skrytými obličeji a rozedraným dechem, který byl jediným zvukem v celé chodbě. Zkamenělí mudlorození, kteří sem byli přivedeni k výslechu, seděli schouleně a roztřeseně na tvrdých dřevěných lavičkách. Mnoho z nich si skrývalo obličeje do dlaní, možná šlo o instinktivní pokus ochránit se před nenasytnými ústy mozkomorů. Někteří byli doprovázení rodinami, jiní seděli osamotě. Mozkomoři klouzali před nimi vzhůru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství dopadaly na Harryho jako nějaká kletba…

Bojuj, řekl sám sobě, ale věděl, že nemůže vyčarovat Patrona, aniž by se okamžitě prozradil. A tak se přesunul tak tiše, jak jen dokázal, a s každým krokem, který udělal, cítil, jak mu hlavu napadá otupělost. Ale přinutil se myslet na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.

Pohyb mezi ohromnými černými postavami byl hrozný. Obličeje bez očí skryté v kapucích se na něj obracely, když procházel okolo, byl si jist, že jej cítí, že cítí, možná, přítomnost člověka, který ještě nepřišel o všechnu naději a sílu.

A pak, náhle a otřesně mezi tím vším chladným tichem, se rozlétly jedny z podzemních dveří na levé straně chodby a zevnitř se ozýval křik.

„Ne, ne, mám částečně kouzelnickou krev, mám částečně kouzelnickou krev, přísahám! Můj otec byl kouzelník, byl, dohledejte si ho, Arkie Alderton, je to známý návrhář košťat, dohledejte si ho, podívám vám – dejte ze mě ty pracky pryč, dejte je pryč –“

„Dávám vám poslední varování,“ řekl jemný hlásek Umbridgeové, kouzelně zesílený, takže zněl hlasitě přes zoufalé výkřiky neznámého muže. „Pokud se budete vzpírat, dostanete Mozkomorův polibek.“

Mužův křik ztichl, ale chodbou bylo stále slyšet štkaní.

„Odveďte ho,“ řekla Umbridgeová.

Ve dveřích ze soudní síně se objevili dva mozkomorové a ve svých hnijících strupovitých rukou drželi kouzelníka, který omdléval. Odpluli s n ím dolů chodbou a ztratili se v temnotě, kterou za sebou zanechávali.

„Další – Marie Cattermolová,“ zavolala Umbridgeová.

Drobná žena vstala. Třásla se od hlavy až k patě. Tmavé vlasy měla smotané do drdolu, oblečená byla v dlouhých prostých šatech. Její obličej byl úplně bledý. Když procházela okolo mozkomorů, spatřil Harry, jak se rozklepala.

Jak se dveře začaly zavírat, instiktivně, bez jakéhokoli plánu, protože mu přišlo nepřístojné sledovat ji, jak vchází do podzemí sama, vklouzl do soudní místnosti za ní.

Nebyla to místnost podobná té, ve které byl kdysi sám vyslýchán za neoprávněné použití kouzel. Tato byla mnohem menší, ačkoli stejně vysoký strop mohl v člověku vyvolat pocit, že je na dně velmi hluboké studny.

Uvnitř byli další mozkomorové a chladná atmosféra, kterou tvořili, se nesla celou místností. Stáli jako bezhlavá stráž v nejvzdálenější rozích od vysoké vyvýšené tribuny. Na té za zábradlím seděla Umbridgová s Yaxleym po jedné straně a Hermionou, tichou podobně, jako paní Cattermolová, na straně druhé. Na spodní části tribuny slídila vzhůru a dolů jasně stříbrná dlouhosrstá kočka a Harry si uvědomil, že je tu proto, aby ochránila žalobce před beznadějí, vycházející mozkomorů. Tu měli cítit jen obžalovaní, ne žalobci.

„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým jemným něžným hláskem.

Paní Cattermolová doklopýtala do jediného křesla uprostřed podlahy, před vyvýšenou tribunou. Ve chvíli, kdy se posadila, zachrastily řetězy z ramene křesla a přichytily ji.

„Jste Marie Alžběta Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.

Paní Cattermolová krátce roztřeseně přikývla.

„Jste vdaná za Reginalda Cattermola z Odboru kouzelnické údržby?“

Paní Cattermolová propukla v pláč.

„Nevím, kde je, měl tu být se mnou!“

Umbridgová ji ignorovala.

„Jste matkou Maisie, Ellie a Alfréda Cattermola?“

Paní Cattermolová vzlykala čím dál hlasitěji.

„Bojí se, myslí, že už se nevrátím domů –“

„Toho nás ušetřete,“ vyprskl Yaxley. „Haranti mudlovských šmejdů si nezaslouží naši symaptii.“

Vzlykání paní Cattermolové vhodně maskovalo Harryho kroky, když velmi opatrně kráčel ke schodům, které vedly na vyvýšenou tribunu. Ve chvíli, kdy prošel k místu, kde hlídala kočka-patron, ucítil změnu teploty. Bylo tu tepleji a pohodlněji. Byl si jist, že tento patron patří Umbridgeové a že vzrušeně září, protože právě ona tu byla ve své kůži, tady, kde dbala na dodržování pokřivených zákonů, které sama pomohla sepsat. Pomalu a velmi opatrně si prorazil cestu po tribuně okolo Umbridgeové, Yaxleyho a Hermiony, vedle které se posadil. Obával se, že si Hermiona poposkočí. Uvažoval o kouzlu Ševelissimo, které by vyslal k Umbridgeové a Yaxleymu, ale dokonce i zamumlání by mohlo Hermionu rozrušit. Pak Umbridgová zvýšila hlas a mluvila na paní Cattermolovou a tak Harry využil šanci.

„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.

Přesně jak čekal, vyskočila tak vehementně, že téměř převrátila lahvičku inkoustu, kterým měla zapisovat výslech, ale jak Umbridgeová, tak Yaxley, se soustředili na paní Cattermolovou a toto nepostřehli.

„Když jste dnes přišla na ministerstvo, paní Cattermolová, odevzdala jste svou hůlku,“ říkala Umbridgeová. „Osm a třičtvrtě palců dlouhá, z třešňového dřeva a jádrem z vlasu jednorožce. Říká vám něco ten popis?“

Paní Cattermolová přikývla a kapesníčkem si sušila oči.

„Mohla byste nám prosím říct, od které čarodějky či kouzelníka jste získala dotyčnou hůlku?“

„Z-získala?“ zavzlykala paní Cattermolová. „N-nezískala jsem ji od nikoho. K-koupila jsem si ji, když mi bylo jedenáct let. O-o-ona si mě vybrala sama.“

Brečela hlasitěji, než na začátku.

Umbridgová se zasmála jemným dívčím smíchem, při kterém na ni chtěl Harry zaútočit. Naklonila se vpřed přes stolek, aby si lépe prohlédla svou oběť, a něco zlatého se pohnulo s ní a kývalo se. Medailonek.

Hermiona jej zahlédla. Mírně vykřikla, ale Umbridgeová a Yaxley, stále soustředěni na svou oběť, slepě ignorovali všechno ostatní.

„Ne,“ řekla Umbridgeová, „ne, já si nemyslím, že to tak bylo, paní Cattermolová. Hůlky si volí jen kouzelníky a čarodějky. Vy nejste čarodějka. Mám tu před sebou vaše odpovědi na dotazník, který vám byl zaslán – Mafaldo, podejte mi je.“

Umbridgeová nastavila ruku. Vypadala v tu chvíli tak ropuchovitě, že byl Harry překvapen, že nevidí blány mezi jejími obtloustlými prsty. Hermioniny ruce se třásly šokem. Probírala se sloupkem dokumentů, které byly narovnány na židli vedle ní. Nakonec vytáhla svazek pergamenů se jménem paní Cattermolové.

„To je pěkné, Dolores,“ řekla a ukázala na lesknoucí se přívěsek v záhybech její blůzky.

„Co?“ vyprskla Umbridgová a podívala se níž. „Ach ano – staré rodinné dědictví,“ řekla a pohladila medailonek, který jí ležel na prsou. „To S znamená Selwyn… Jsem příbuzná se Selwynovými… Vlastně, je jen velmi málo čistokrevných rodin, se kterými nejsem příbuzná. Což mě mrzí…“ pokračovala hlasitě a šlehala pohledem po dotazníku paní Cattermolové, „to samé ale nemohu říct o vás. ‚Profese rodičů: zelináři‘.“

Yaxley se výsměšně zařehtal. Pod ním stříbrná kočka stále přecházela dolů a vzhůru a mozkomoři pořád stáli v rozích.

Byla to právě lež Umbridgeové, která Harrymu do hlavy nahrnula krev a zastřela smysl pro obezřetnost – že medailonek, který přijala jako úplatek od prachsprostého kriminálníka, používala jako důkaz vlastní čistoty krve. Pozvedl hůlku, ani se nenamáhal skrýt ji pod neviditelným pláštěm, a zvolal, „Mdloby na tebe!“

Objevil se záblesk červeného světla. Umbridgeová se složila a její čelo trefilo roh zábradlí. Dokumenty paní Cattermolové jí sjely z klína na zem a stříbrná kočka pod tribunou se vytratila. Všechny ochromil chladný vzduch jako přicházející vítr. Yaxley, kterého to všechno zmátlo, se ohlédl po zdroji těch problémů a uviděl, jak na něj míří Harryho ruka bez těla. Pokusil se vytáhnout svou vlastní hůlku, ale pozdě. „Mdloby na tebe!“

Yaxley se skácel k zemi a ležel tam stočený do klubíčka.

„Harry!“

„Hermiono, jestli si myslíš, že tu budu jen tak sedět a nechám ji předstírat –“

„Harry, paní Cattermolová!“

Harry se otočil a odhodil neviditelný plášť. Pod nimi se mozkomorové vydali z rohů. Klouzali dolů k židli, ke které byla řetězy připoutaná paní Cattermolová. Ať už to bylo proto, že se ztratil patron Umbridgeové, či proto, že jejich pánové nebyli při vědomí, zdálo se, že zahodili veškerou sebekázeň. Paní Cattermolová hrozivě vykřikla strachy, když temná šupinatá ruka uchopila její bradu a zvrátila její obličej vzad.

„EXPECTO PATRONUM!“

Stříbrný jelen vylétl z konce Harryho hůlky a vyskočil směrem k mozkomorům. Odhodilo je to zpět a udrželo opět vzadu. Jelenovo světlo, mnohem silnější a hřejivější, než ochrana od té kočky, vyplnilo celé podzemí, jak pobíhal po celé místnosti.

„Vezmi ten viteál,“ řekl Harry Hermioně.

Seběhl zpět dolů po schodech, přehodil si neviditelný plášť na záda a přišel k paní Cattermolové.

„Vy?“ zašeptala a zírala mu do obličeje. „Ale – ale Reg říkal, že to právě vy jste komisi dal tip, aby mě vyslechla!“

„Opravdu?“ zamumlal Harry a zatahal za řetězy, které svazovaly její ruce, „pak jsem tedy změnil mínění. Diffindo!“ Nestalo se nic. „Hermiono, jak se zbavím těch řetězů?“

„Počkej, něco tu zkouším –“

„Hermiono, jsme obklíčeni mozkomory!“

„To vím, Harry, ale jestli se probere a medailonek bude pryč – musím ho okopírovat – Geminio! Tak… To by ji mělo oblafnout…“

Hermiona seběhla po schodech dolů.

„Tak uvidíme… Relashio!“

Řetězy zacinkaly a zajely zpět do ramen křesla. Paní Cattermolová vypadala ještě vystrašeněji, než obvykle.

„Nerozumím,“ šeptala.

„Musíte s námi odejít,“ řekl Harry a zvedl ji na nohy. „Jděte domů, seberte děti a ztraťte se, zmizte ze země, pokud budete muset. Schovejte se a utečte. Viděla jste, jak to tu chodí, tady vás žádný spravedlivý proces nečeká.“

„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se odsud dostaneme se všemi těmi mozkomory za dveřmi?“

„Použijeme patrony,“ řekl Harry a namířil hůlku na toho svého. Jelen zpomalil a procházel se po místnosti, stále jasně zářil a zamířil si to ke dveřím. „Tolik, kolik jich dáme dohromady. Vyvolej svého, Hermiono.“

„Expec – Expecto patronum,“ řekla Hermiona, ale nestalo se nic.

„Je to jediné zaklínadlo, se kterým kdy měla problémy,“ řekl Harry úplně zmatené paní Cattermolové. „Naneštěstí. Pojď, Hermiono…“

„Expecto patronum!“

Stříbrná vydra vyklouzla Hermioně z hůlky a plavala elegantně vzduchem k jelenovi.

„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu a paní Cattermolovou ke dveřím. Když patronové vyklouzli z podzemí, lidé, čekající na svůj proces, vykřikli šokem. Harry se podíval okolo sebe. Po obou stranách dveří padali mozkomorové k zemi, rozplývali se v temnotě před stříbrnými stvořeními.

„Bylo rozhodnuto, že máte všichni jít domů a skrýt své rodiny,“ řekl Harry zbývajícím mudlorozeným, kteří byli oslněni světlem patronů a stále mírně přikrčeni. „Ztraťte se v zahraničí, pokud budete muset. Jen se dostaňte z dosahu ministerstva. To je – ehm – nový oficiální postoj. Teď, pokud budete ochotni následovat patrony, dostanete se z atria.“

Aniž by si jich někdo všiml, vyšli kamenné schody, ale když se přiblížili k výtahům, začal mít Harry zlé tušení. Kdyby se objevili v atriu se stříbrným jelenem, vydrou poletující okolo, a dvaceti lidmi, z toho polovina z nich jsou obžalovaní mudlorození, věděl, že by vzbudili nechtěnou pozornost. Zrovna když se mu tato myšlenka proháněla hlavou, zařinčel před nimi výtah.

„Regu!“ zakřičela paní Cattermolová a vrhla se do Ronova náručí. „Runcorn mě pustil, zaútočil na Umbridgeovou a Yaxleyho a řekl nám všem, abychom se ztratili ze země. Myslím, že bychom to raději měli udělat, Regu, opravdu, pospěšme si domů, veměme děti a – proč jsi tak mokrý?“

„Voda,“ zamumlal Ron a vymotal se z objetí. „Harry, vědí, že tu jsou vetřelci, říkali něco o díře ve dveřích kanceláře Umbridgeové. Hádám, že máme pět minut, jestli –“

Hermionin patron se vytratil s hlasitým třesknutím. Otočila se na Harryho a v obličeji měla strach ze zajetí na ministerstvu.

„Harry, jestli jsme v pasti –“

„Nebudeme, pokud budeme dost rychlí,“ řekl Harry. Promluvil k tiché skupině vzadu, která na ně civěla, „Kdo z vás tu má hůlku?“

Zvedla se asi polovina rukou.

„Dobrá, takže vy všichni, kdo nemáte hůlky, připojte se k někomu, kdo je má. Musíme být rychlí, než nás zastaví. Pojďte.“

Vešli se do dvou výtahů. Harryho patron strážil mezi zlatými mřížemi, když se zavíraly a výtahy se daly do pohybu.

„Osmé patro,“ řekl chladný hlas čarodějky. „Atrium.“

Harry věděl okamžitě, že mají problém. Atrium byl plný lidí, kteří se pohybovali od krbu ke krbu a pečetili je.

„Harry!“ vyjekla Hermiona. „Co budeme –?“

„Přestaň!“ zahřměl Harry a mocný Runcornův hlas se rozlehl po atriu. Čarodějové, kteří pečetili krby, ztuhli. „Pojďte za mnou,“ zašeptal skupince vystrašených mudlorozených, kteří se přesouvali v hloučku za Ronem a Hermionou.

„Co se děje, Alberte?“ řekl holohlavý čaroděj, který o něco dříve vyklouzl ze stejného krbu, jako Harry. Vypadal nervózně.

„Tahle cháska musí zmizet dříve, než zapečetíte východy,“ řekl Harry vší silou, kterou dokázal shromáždit.

Skupinka kouzelníků před ním se podívala z jednoho na druhého.

„Řekli nám, abychom zapečetili všechny východy a nenechali nikoho –“

„Chcete mi snad odmlouvat?“ zabouřil Harry. „Chcete snad, abych se podíval na váš rodokmen, jako jsem to udělal s Dirkem Cresswellem?“

„Omlouvám se!“ zalapal po dechu holohlavý kouzelník a odstoupil. „Nechtěl jsem tím nic naznačit, Alberte, ale myslel jsem… Myslel jsem si, že jsou tu u výslechu a…“

„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se nesl působivě halou. „Čistší, než mnohých z vás, odvážím se říct. Tak jděte,“ rozmáchl se k mudlorozeným, kteří se rozutekli do krbů a začali se v párech ztrácet. Ministerští úředníci poodstupovali, někteří vypadali zmateně, jiní vystrašeně a bázlivě. Pak se ozvalo jen:

„Marie!“

Paní Cattermolová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, který už nezvracel, ale byl stále bledý a unavený, právě vyklouzl z výtahu.

„R-Regu?“

Dívala se střídavě ze svého manžela na Rna, který hlasitě zaklel.

Holohlavý kouzelník zalapal po dechu, směšně se díval z jedhoho Rega Cattermola na druhého.

„Hej – co se to tu děje? Co to má znamenat?“

„Zapečeťte východy! Zapečeťte je!“

Yaxley vyběhl z jiného výtahu a vybíhal ke skupince u krbů, ve kterých se teď ztratili všichni mudlorození, kromě paní Cattermolové. Když holohlavý kouzelník zvedl svou hůlku, Harry napřáhl svou ohromnou pěst, uhodil jej a poslal jej k zemi.

„Pomáhá mudlorozeným utéct, Yaxley!“ zakřičel Harry.

Kolegové holohlavého kouzelníka se seběhli, čehož využil Ron, chytil paní Cattermolovou, odtáhl ji do nezapečetěného krbu a pak se oba ztratili.

Yaxley se díval z Harryho na sraženého kouzelníka, zatímco skutečný Reg Cattermole zakřičel, „Má žena! Kdo byl ten s mou ženou? Co se to tady děje?“

Harry viděl, jak se Yaxleyho hlava otočila, a zahlédl v jeho brutálním obličeji náznak pochopení pravdy.

„Pospěš!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a společně vběhli do krbu. Těsně ho přitom minula Yaxleyho kletba. Na několik sekund se roztočili a pak je vychrstla toaleta do kabinky. Harry proletěl otevřenými dveřmi. Ron tam stál u umyvadel a stále zápasil s paní Cattermolovou.

„Regu, nerozumím –“

„Kašlete na to, nejsem váš manžel, musíte jít domů!“

Z kabinky za nimi se ozval hluk. Harry se otočil a uviděl, že se právě objevil Yaxley.

„Padáme!“ zakřičel Harry. Chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a vyběhl na schody.

V tu chvíli je pohltila temnota spolu s pocitem stlačených rukou, ale něco v tom nesedělo. Hermionina ruka vyklouzávala z jeho sevření…

Přemýšlel, jestli se udusí, nemohl dýchat, neviděl, jediné pevné věci na světě byly Ronovy a Hermioniny prsty, které mu pomalu klouzaly z ruky…

A když uviděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí s klepátkem ve tvaru hada, ale ještě dříve, než se mohl nadechnout, ozval se výkřik a objevil záblesk purpurového světla. Hermionina ruka byla náhle u jeho a okolo něj se opět setmělo.