Kapitola čtvrtá - Sedmero Potterů

Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.

„Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…“

Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády.

„A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“

Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce…

Náhle se odněkud z blízka ozval prázdný křikot. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.

Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní.

Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?“

„Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“

„Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě. „Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme.“

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a Geroge, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit.

„Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost.

„Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“

„Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.

„Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.

„Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“

„To je báječné, gratu— “

„Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho. Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky. To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně.“

„A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“

„Já ne— “

„Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi.“

„Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“

Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.

„Takže, co budeme dělat?“

„Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“

Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.

„Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?“

Harry přikývl.

„Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“

„Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“

„Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.

„Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“

„Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?“

„Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“

Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.

„Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“

„Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením.

„Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “

„ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.

„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “

„No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“

Harry se ale nezasmál.

„Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“

„Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“

„Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl Fred.

„Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“

„Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou připraveni nést ta rizika.“

Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo skrz Moodyho hlavu.

„Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“

„Ale to je šílené, není třeba – “

„Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně? Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého, ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat, ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Ty-víš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“

Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi.

„Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“

Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“

„Teď hned!“ zabručel Moody.

Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl.

„Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s tím, prosím.“

Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato.

„Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než zachytila Ronovo zvedlé obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím – Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“

„Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Mood.

Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie.

„Jeden nám chybí,“ řekl Lupin.

„Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George.

„Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus.

„Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Ty-véš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“

Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného lektvaru.

„Takže všichni inaráz…“

Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu, ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu.

Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících.

Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“

„Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v konvici.

„Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille, nedívej sse na mě, jsem šeredná.“

„Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je šest párů. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“

Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích, vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým.

„Věděla jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou hruď.

„Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle.

Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z druhého pytle.

„Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti – “

„Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří.

„Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “

„Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani když jsme oba proměněni v Harryho?“

„Pardon, Georgi – “

„Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “

„Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s Remusem. Slečna Delacourová – “

„Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá ráda košťata.“

Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví.

„Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “

Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona nemá ráda košťata.

„Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila o tetiny květiny.

Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona.

„A ty deš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě. „Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“

„To je super, řekl Harry, nepříliš pravdivě.

„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“

Harry si spěšně vzal svůj btoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do temné zahrady.

Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi.

„To je ona? Je to Siriova motorka?“

„Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy, Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“

Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné.

„Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit. Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové tlačítko u rychloměru.

„Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště. „Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo nebezpečí.“

„Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“

Všichni pokývali hlavami, že rozumí.

„Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala jako drak a boční vozík začal vibrovat.

„Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na ‚tři‘… Raz… dva… tři!“

Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl.

A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni členové Řádu.

V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny…

„Ne – POMOC!“

Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece.

„Ne – NE!“

Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat.

„Hedviko – Hedviko!“

Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš, nedokázal ale říct, kdo to byl.

„Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“

„Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“ křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku, aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel „Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy, kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru.

„Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru prvě včas, aby viděl Harryho mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď, pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout, ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan, jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku další temná vlna.

Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby: červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje…

„Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní metali kletby.

„Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem.

S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu. Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se se silou akcelerace začaly přetrhávat.

„To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit.

„Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl květinami posetý růžový deštník.

„Hagride! Ne! Nech to na mně!“

„REPARO!“

Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný silou motorky, a pak začal klesat…

V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviousa!“

Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho začali obkličovat.

„Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat. Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a zakřičel, „Impedimenta!“

Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj málem vrazili…

Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla v yrazil zub…

„Už letím, Harry, už letím!“

Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat, pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík a zakřičel, „Confringo!“

Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též.

„Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už nemám mezi kouzelníkama co dělat…“

„To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali.

Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý obličej Stanleyho Silničky… Stana…

„Expelliarmus!“ zakřičel Harry.

„Je to on, to je on, to je ten pravý!“

Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu.

„Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“

„Já nevím!“

Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět? Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli?

Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části Hagridova kabátu.

„Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“

„Tak se drž pevně, Harry!“

Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil, jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět, změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách…

„Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid.

Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana…

„Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid.

Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.

Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily mírně dozadu…

A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála, který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku…

Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná…

A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře. Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku…

„NE!“

S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná váha byla na jedno koště extrémní…

Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“

Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a Harry jen zaslechl „Avada—“

Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit. Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky. Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu další plameny a vyřítila se přímo k zemi.

„Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“

Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi tvou hůlku!“

Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který se jej pokusí znovu zabít…

A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida, rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu, ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna…