Kapitola třetí - Odjezd Dursleyových

Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“

Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“

Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.

„Ano?“ zeptal se Harry.

„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sípavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.

Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.

„To je překvapení,“ odpověděl Harry.

„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.

„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “

„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.

„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“

„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“

„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “

„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“

„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.

„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“

V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.

„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “

„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “

Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“

Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.

„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.

„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.

„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“

Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.

„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“

Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.

„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingleyho.“

Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“

„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.

„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “

„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.

„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“

Dudly si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“

„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “

„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “

„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“

Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “

„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“

„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“

„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.

„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?

Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“

V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.

„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“

„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“

„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.

„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona.

„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.

„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.

„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.

„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “

„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“

„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“

Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“

Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.

„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil.

Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

„Jsi připraven, Dudánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.

Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.

„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.

Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“

„Čemu nerozumíš, Dudánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.

Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.

„Proč s námi nejde?“

Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.

„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.

„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“

„Ani za nic,“ řekl Harry.

„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“

Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.

„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.

Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“

Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.

„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“

Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.

„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“

„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.

„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“

„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “

„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“

„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zýroveň.

„No… tedy… díky, Dudley.“

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“

„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“

Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.

Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.

„T-tak sladký Dudánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“

„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“

„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu.

„Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“

„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “

Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.

„ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech.“

„Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“

„Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“

„Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho.

„Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.

Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.

„No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?“

„Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“

„Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký D.“

Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.

Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.

„Ahoj,“ řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem.