Kapitola dvacátá druhá - Relikvie Smrti

Harry dopadl s funěním na trávu a pak se vyšvihl na nohy. Zdálo se, že přistáli za úsvitu v rohu nějakého pole. Hermiona už pobíhala okolo nich a mávala hůlkou.

„Protego Totalum… Salvio Hexia…“

„Ta falešná stará pijavice,“ zasupěl Ron a objevil se z pod neviditelného pláště, který pak hodil po Harrym. „Hermiono, ty jsi génius, úplný génius. Nemůžu uvěřot tomu, že jsme se odtamtud dostali.“

„Cave Inimicum… Neříkala jsem mu snad, že to byl roh Třaskavce? A teď to jeho dům vyhodilo do vzduchu!“

„Dobře mu tak,“ řekl Ron a zkoumal své roztrhlé jeansy a řezné rány v nohou, „co myslíš, že s ním udělají?“

„No doufám, že ho nezabijí!“ naříkala Hermiona, „to je důvod, proč jsem chtěla, aby smrtijedi alespoň krátce zahlédli Harryho, než jsme zmizeli. Aby věděli, že jim Xenofílius nelhal!“

„A proč jsem se měl skrýt já?“ zeptal se Ron.

„Ležíš přece doma v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se asi tak mohlo stát tvé rodině, kdyby zjistili, že jsi s ním?“

„Ale co tví rodiče?“

„Jsou v Austrálii,“ řekla Hermiona, „měli by být v pořádku. Neví nic.“

„Ty jsi génius,“ zopakoval Ron a pohlížel na ni s úctou.

„To tedy jsi, Hermiono,“ souhlasil Harry divoce, „nevím, co bychom bez tebe dělali.“

Hermioně se rozzářil na tváři úsměv, ale pak zase zvážněla.

„A co Lenka?“

„No, pokud říkali pravdu a je pořád naživu –“ začal Ron.

„To neříkej, neříkej!“ zakňučela Hermiona. „Musí být naživu, musí!“

„Pak bude, řekl bych, v Azkabanu,“ řekl Ron. „Ale jestli na tom místě přežije… Mnozí to nezvládnou…“

„Zvládne to,“ řekl Harry. Nemohl ani přemýšlet o opaku. „Lenka má tuhý kořínek, mnohem tužší, než byste řekli. Možná všem spoluvězňům vykládá o strachopudu a škrknách.“

„Doufám, že máš pravdu,“ řekla Hermiona. Dala si ruku na oči. „Bylo by mi Xenofília tak líto, kdyby –“

„ – kdyby se nás právě nepokusil prodat smrtijedům, jo,“ řekl Ron.

Rozbili stan a schovali se dovnitř. Ron jim uvařil čaj. Po jejich posledním těsném útěku jim to chladné zatuchlé místo přišlo jako jejich domov: bezpečný, dobře známý a přátelský.

„Proč jen jsme tam chodili?“ začala Hermiona po chvilce ticha naříkat. „Harry, měls pravdu, bylo to zase jako v Godrikově Dole, úplná ztráta času! Relikvie Smrti… takové nesmysly… i když vlastně,“ zdálo se, že ji něco napadlo, „možná si to celé jen vymyslel, co říkáte? Možná v žádné Relikvie Smrti nevěří, ale chtěl nás tam udržet, než dorazí smrtijedi!“

„To si nemyslím,“ řekl Ron. „Když jsi ve stresu, je mnohem složitější cokoli vymýšlet, než si myslíš. Sám jsem si to vyzkoušel, když mě lapači zajali, bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm alespoň něco věděl, než si vymýšlet úplně novou osobu. Láskorád byl pod pořádným tlakem, když se nás tam snažil udržet. Řekl bych, že nám odvyprávěl pravdu,nebo to, co on za pravdu považuje, jen abychom neodešli.“

„Dobrá, řekněme tedy, že to je pravda,“ povzdechla si Hermiona. „I jestli byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem o něčem tak nesmyslném neslyšela.“

„Zadrž,“ řekl Ron. „Tajemná komnata měla taky být jen mýtus, ne?“

„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!“

„To říkáš ty, ale alespoň jedna přece existuje,“ řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť –“

„Příběh tří bratří je pohádka,“ řekla Hermiona odhodlaně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Kdyby ti k přežití stačilo jen schovat se pod neviditelný plášť, už bychom měli všechno, co potřebujeme!“

„No já nevím. Mohli bysme to zkusit s neporazitelnou hůlkou,“ řekl Harry a mezi prsty protočil trnkovou hůlku, kterou tak nesnášel.

„Žádná taková věc není, Harry!“

„Říkalas, že byly tucty hůlek – Smrtihůlka a ty ostatní, jak se jim jen říkalo –“

„No dobrá, klidně si tvrď, že je Bezová hůlka skutečná, co ten ‚Kámen zmrtvýchvstání‘?“ Prsty naznačila uvozovky okolo názvu a její hlas zněl sarkasticky. „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé a to je fakt!“

„Když se má hůlka spojila s hůlkou Ty-víš-koho, objevila se moje mamka s taťkou… a Cedric…“

„Ale nebyli opravdu zpět ze záhrobí, ne?“ řekla Hermiona. „Tyhle druhy… druhy imitací nejsou stejné, jako někoho doopravdy vzkřísit.“

„Ale ta dívka v příběhu se taky doopravdy nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile jsou lidé mrtví, patří Smrti. Ale druhý bratr ji přesto viděl a mohl s ní mluvit, ne? Dokonce s ní jeden čas žil…“

Viděl v Hermionině obličeji zájem a něco, co bylo mnohem hůře definovatelné. Pak, když se podívala na Rona, pochopil Harry, že to byl strach. Vystrašil ji svým rozhovorem s mrtvými lidmi.

„Takže ten chlápek Peverell, který má hrob v Godrikově Dole,“ řekl narychlo a snažil se, aby nezněl bláznivě, „nic o něm tedy nevíš?“

„Ne,“ odpověděla a díky změně tématu vypadala mnohem uvolněněji. „Hledala jsem o něm zmínky poté, co jsem na jeho hrobě uviděla ten symbol, kdyby to byl někdo významný nebo někdy něco důležitého udělal, věřím, že by o něm někde v našich knihách zmínka byla. Jediná kniha, která se o jménu ‚Peverell‘ zmiňuje, je Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Půjčila jsem si ji od Krátury,“ vysvětlila, když viděla Rona, jak nadzdvihuje obočí. „Jsou tam vyjmenovány všechny čistokrevné kouzelnické rodiny, které vymřely po meči. Peverellové byli zjevně úplně první, která se vytratila.“

„Vymřely po meči?“ zopakoval Ron.

„To znamená, že nezanechali žádné mužské potomky a tím jejich jméno zaniklo,“ řekla Hermiona, „v případě Peverellů to bylo před stovkami let. Mohou ale stále mít potomky, jen se budou jmenovat jinak.“

A pak to Harrymu došlo, ta vzpomínka, která mu probleskla hlavou při vyslovení jména ‚Peverell‘ – špinavý starý muž ohánějící se ohavným prstenem před obličejem ministerského úředníka. A tak vykřikl nahlas, „Rojvol Gaunt!“

„Cože?“ ozvali se Ron s Hermionou naráz.

„Rojvol Gaunt! Dědeček Vy-víte-koho! V Myslánce! S Brumbálem! Rojvol Gaunt říkal, že ho zdědil po Peverellových!“

Ron a Hermiona vypadali ohromeně.

„Ten prsten, ten prsten, ze kterého se stal viteál, Rojvol Gaunt říkal, že na něm byl erb rodu Peverellů! Viděl jsem, jak s ním mává před nosem chlápka z ministerstva, téměř mu ho do něj strčil!“

„Erb rodu Peverellů?“ řekla Hermiona ostře. „Viděls, jak vypadal?“

„No vlastně ne,“ řekl Harry a snažil se rozpomenout. „Nebylo na něm nic zajímavého, pokud jsem dobře viděl, možná pár škrábanců. Vlastně jsem ho pořádně viděl až ve chvíli, kdy ho Brumbál zničil.“

Harry si všiml, jak se Hermioně chápavě rozšířily zorničky. Ron se užasle díval z jednoho na druhého

„Teda... Myslíš, že to byl zase ten symbol? Symbol Relikvií?“

„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rojvol Gaunt byl ignorantský starý odpadlík, který žil jako prase a záleželo mu jen na jeho původu. Jestli si ten prsten předávali v rodině po staletí, nemusel vědět, co byl ve skutečnosti zač. V jejich domě nebyly žádné knihy a věřte mi, nebyl ten typ člověka, který by předčítal dětem pohádky. Kdyby tušil, že škrábance na tom prstenu je nějaký erb, jásal by blahem, protože zastával názor, že mít čistokrevné předky z vás dělalo téměř královskou rodinu.“

„Ano... všechno je to velmi zajímavé,“ řekla Hermiona opatrně, „ale Harry, jestli si myslíš to, co já tuším, že si myslíš, --“

„No a proč ne? Proč ne?“ řekl Harry a zahodil všechnu obezřetnost. „Byl to kámen, ne?“ Díval se na Rona a čekal, že ho podpoří. „Co jestli to byl Kámen zmrtvýchvstání?“

Ron otevřel pusu.

„No teda – ale mohl by ještě fungovat, když Brumbál zlomil –?“

„Fungovat? Fungovat? Rone, vždyť nikdy nefungoval! Neexistuje žádný Kámen zmrtvýchvstání!“

Hermiona vstala a v obličeji měla hněv a vzteklý výraz. „Harry, ty na ten příběh o Relikviích zkoušíš namontovat všechno –“

„Namontovat?“ zopakoval. „Hermiono, vždyť to do toho samo zapadá! Vím, že na tom kameni byl symbol Relikvií Smrti! Gaunt říkal, že ho zdědil po Peverellových!“

„Před minutou jsi říkal, že jsi nikdy pořádně nezahlédl, co na tom prstenu přesně bylo!“

„Kde myslíš, že ten prsten je teď?“ zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozlomil?“

Ale Harryho představivost letěla dál, mnohem dál, než představivost Rona a Hermiony...

Tři objekty, nebo Relikvie, chcete-li, které by majitele učinily Pánem Smrti... Pánem... Dobyvatelem... Přemožitelem... Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt...

A uviděl sám sebe, jak vlastní Relikvie, čelí Voldemortovi, jehož viteály byly zničeny... Ani jeden nemůže žít, zatímco ten druhý přežívá... Byla tohle odpověď? Relikvie versus viteály? Byl tohle způsob, jak nakonec zajistit, aby on byl vítězem? Byl by opravdu v bezpečí, pokud by se z něj stal pán Relikvií Smrti?

„Harry!“

Ale on Hermionu téměř nevnímal. Vytáhl svůj neviditelný plášť a nechával ho prokluzovat mezi prsty, byl poddajný jako voda a lehký jako vzduch. Nikdy nic podobného neviděl za celých sedm let kouzelnického života. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenofílius popsal. Bavíme se o plášti, který opravdu a skutečně člověka učiní neviditelným, vydrží navěky a nositeli poskytne trvalé zamaskování, ať jsou proti němu vyslána jakákoli kouzla.

A pak zalapal po dechu a uvědomil si...

„Brumbál měl můj neviditelný plášť té noci, kdy zemřeli mí rodiče!“

Jeho hlas se třásl a sám cítil, jak v obličeji hraje všemi barvami, ale bylo mu to jedno.

„Mamka psala Siriovi, že si Brumbál půjčil ten plášť! Tohle je ten důvod! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že jde o třetí Relikvii! Ignác Peverell je pohřben v Godrikově Dole...“ Harry pochodoval beze smyslu po stanu a cítil, jak se najednou objevují nové pohledy na pravdu. „Je můj předek, jsem potomkem třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!“

Cítil se ve své víře v Relikvie natolik ozbrojen jistotou, jako kdyby mu už pouhý nápad jejich získání dodával ochranu a cítil se radostně, když se obrátil ke druhým dvěma.

„Harry,“ řekla Hermiona znovu, ale jeho zaměstnávalo rozevírání váčku okolo krku a prsty se mu třásly.

„Přečti si to,“ řekl jí a do rukou jí vrazil dopis své matky. „Přečti si to! Brumbál ten plášť měl, Hermono! Proč jinak by ho chtěl? Nepotřeboval ho, uměl tak mocná zastírací kouzla, že se dokázal učinit absolutně neviditelným!“

Něco spadlo na zem a s blýskáním se odkutálelo pod křeslo. Vystrčil zlatonku ven, když vytahoval dopis. Ohnul se, aby ji zvedl, a pak mu čerstvá sprška báječných zjištění vnukla další nápad a jeho mysl zaplavil šok a div, až z toho vykřikl.

„JE V NÍ! Odkázal mi ten prsten – ve zlatonce!“

„To – to si myslíš?“

Nedokázal pochopit, proč Ron vypadal nevěřícně. Harrymu to přišlo tak zřejmé, tak jasné. Všechno sedělo, naprosto všechno. Jeho plášť byl třetí Relikvie a až zjistí, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou a pak už mu zbývá najít jen první Relikvii, Bezovou hůlku, a pak...

Ale pak všechna naděje zmizela. Všechno jeho vzrušení, všechna naděje, a štěstí byly naráz uhašeny a on stál sám v temnotě a nádherné zaříkadlo bylo pryč.

„Po tom jde.“

Změna jeho hlasu přinutila Rona a Hermionu zírat ještě vyděšeněji.

„Vy-víte-kdo jde po Bezové hůlce.“

Obrátil se zády k jejich napjatým a nedůvěřivým obličejům. Věděl, že to byla pravda. Že to dává smysl. Voldemort nehledal novou hůlku, hledal starou hůlku, velmi starou. Harry vešel do vchodu stanu, zapomněl na Rona a Hermionu, zíral do temnoty a přemýšlel...Voldemort vyrůstal v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu v dětství nepředčítal Příběhy básníka Beedleho, asi jako je nepředčítali Harrymu. Málokteří kouzelníci věřili v Relikvie Smrti. Bylo možné, že by o nich Voldemort věděl?

Harry zíral do temnoty... Kdyby Voldemort věděl o Relikviích Smrti, jistě by o ně usiloval, udělal by cokoli, aby je získal – tři předměty, které vlatníka udělali vládcem Smrti. Kdyby věděl o Relikviích Smrti, nepotřeboval by vlastně viteály. Co když fakt, že vzal relikvii a proměnil ji ve viteál, znamenal, že tohle poslední kouzelnické tajemství neznal?

Což by mohlo znamenat, že Voldemort hledal Bezovou hůlku, aniž by si uvědomil, jakou moc mají, aniž pochopil, že jde jen o jeden předmět ze tří... ta hůlka byla relikvií, kterou nešlo skrýt, jejíž existence byla široce známa... Krvavá stopa Bezové hůlky znečistila celé kapitoly kouzelnické historie.

Harry se díval na zamračenou oblohu, na které se skvěl bílý měsíc a přes něj se přelévaly šedavé a stříbrné oblaky. Cítil se omámený úžasem nad jeho zjištěními.

Obrátil se zpět ke stanu. Byl to šok vidět Rona a Hermionu stát přesně tam, kde byli, když odcházel, Hermiona stále držela Lilyin dopis, Ron jí stál po boku a vypadal mírně znepokojeně. To si neuvědomili, o kolik ve svém bádání za posledních pár minut postoupili?

„To je ono,“ řekl Harry a snažil se je vtáhnout do své jistoty, „to všechno vysvětluje. Relikvie Smrti jsou skutečné a já mám jednu z nich... Možná dvě...“

Zvedl zlatonku do vzduchu.

„... a Vy-víte-kdo hledá tu třetí, ale neuvědomuje si... myslí si, že jde jen o mocnou hůlku...“

„Harry,“ řekla Hermiona, přešla k němu a vrátila mu Lilyin dopis, „promiň, ale řekla bych, žes to pochopil špatně, úplně špatně.“

„Ty to nevidíš? Všechno to sedí –“

„Ne, nesedí,“ řekla. „Nesedí. Harry, Už se necháváš unášet moc daleko. Prosím,“ řekla, když viděla, že Harry chce promluvit, „prosím, odpověz mi na jednu věc. Kdyby Relikvie Smrti opravdu existovaly a Brumbál o nich věděl, že jejich vlastník bude pánem Smrti – Harry, proč jen by ti to neřekl, proč?“

Ale on odpověď znal okamžitě.

„Vždyť jsi to řekla, Hermiono! Musíš se o ně zajímat sama! Je to pátrání!“

„Ale řekla jsem to jen proto, abych tě zkusila přemluvit jít k Láskorádům!“ zakřičela Hermiona podrážděně. „Sama jsem tomu doopravdy nevěřila!“

Harry to ale ignoroval.

„Brumbál mě obvykle nechával, abych na všechno přišel sám. Nechával mě zkoušet mou sílu, brát na sebe rizika. Tohle vypadá přesně tak, jako kdyby to vymyslel on.“

„Harry, tohle není hra, to není cvičení! Tohle je skutečnost a Brumbál ti dal jasné instrukce: Najít a zničit viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit sejít z cesty –“

Harry ji ale téměř neposlouchal. Otáčel zlatonku v rukou znovu a znovu a v hloubi duše očekával, že se rozevře a vydá Kámen zmrtvýchvstání, aby tak dokázal Hermioně, že má pravdu, že Relikvie Smrti jsou skutečné.

Hermiona promluvila na Rona.

„Ty tomu věříš?“

Harry vzhlédl a Ron zaváhal.

„Nevím... Možná... něco z toho dává smysl,“ řekl Ron mrzutě, „ale když se na to podíváš jako na celek...“ Zhluboka se nadechl. „Asi bychom se měli vrhnout na viteály, Harry. To po nás přece Brumbál chtěl. Možná... možná bychom na ty Relikvie měli zapomenout.“

„Díky, Rone,“ řekla Hermiona. „Dneska hlídám první já.“

A odkráčela za Harryho a posadila se do vstupu ke stanu, čímž jejich rozhovor násilně ukončila.

Ale Harry té noci téměř nespal. Myšlenka Relikvií Smrti ho posedla a on nemohl odpočívat, když mu v hlavě vířily myšlenky. Hůlka, kámen, plášť, kdyby je tak mohl všechny získat...

Otevřu se na konci... Ale co byl ten konec? Proč by nemohl mít ten kámen teď? Kdyby tak měl ten kámen, mohl se Brumbála na všechny otázky zeptat osobně... a tak Harry mumlal v temnotě ke zlatonce různá zaříkadla a vyzkoušel všechno, dokonce i Hadí jazyk, ale zlatý míček se neotevřel...

A ta hůlka, Bezová hůlka, kde mohla být skryta? Kde ji hledal Voldemort teď? Harry si přál, aby ho jeho jizva začala pálit a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože poprvé v životě kráčeli on i Voldemort jednotně stejným směrem, za stejným cílem... Hermioně by se ta myšlenka nelíbila, samozřejmě... Ale vždyť tomu stejně nevěřila... Xenofílius měl v jistém smyslu pravdu... Omezená. Úzkoprsá. Úzkomyslná. Ale popravdě, ona se myšlenek Relikvií Smrti bála, hlavně Kamene zmrtvýchvstání... Harry znovu přitiskl ústa ke zlatonce, pusinkoval ji, téměř ji polkl, ale ten zlatý objekt se nepodvolil...

Venku se téměř rozednívalo, když si vzpomněl na Lenku, samotnou v cele v Azkabanu, obklopenou mozkomory a zastyděl se za sebe. Úplně na ni při svém horečném přemítání o Relikviích zapomněl. Kdyby ji jen mohli zachránit... Ale mozkomorové v tomhle počtu byli naprosto nepřemožitelní. Když teď o tom přemýšlel, uvědomil si, že se svou trnkovou hůlkou ještě nezkoušel vyslat patrona... Ráno to musí vyzkoušet...

Kdyby jen existoval způsob, jak získat lepší hůlku...

A touha po Bezové hůlce, neporazitelné anepřemožitelné Smrtihůlce, ho opět pohltila...

Dalšího rána si sbalili stan a pokračovali dál hustým lijákem. Přívaly vody je pronásledovaly až na pobřeží, kde té noci zvedli stan a zůstali tam celý týden, ačkoli Harryho sužoval z promočené krajiny pocit ponurosti a deprese. Dokázal přemýšlet jen nad Relikviemi Smrti. Bylo to, jako kdyby se v něm rozežehl plamen, který ani Hermionina naprostá nedůvěra ani Ronovy stáletrvající pochyby nemohly uhasit. A přesto, čím zuřivěji v něm hořela touha po Relikviích, tím méně radostně se cítil. Vinil za to Rona a Hermionu – jejich odhodlaná lhostejnost tlumila jeho náladu stejně, jako neústupný déšť, ale ani jedno nedokázalo nahlodat jeho naprostou jistotu. Harryho víra a touha po Relikviích mu zabírala tak moc času, že se od druhých dvou a jejich posedlostí viteály cítil naprosto izolovaný.

„Posedlostí?“ řekla Hermiona tichým zuřivým hlasem, když Harry jednoho večera to slovo s nezájmem pronesl poté, co mu Hermiona vynadala za jeho nezájem o hledání dalších viteálů. „My nejsme ti posedlí, Harry! My se snažíme dělat to, co po nás Brumbál chtěl!“

Ale on tu skrytou kritiku lhostejně přešel. Brumbál přece symbol Relikvií zanechal Hermioně, aby ho dekódovala, a stejně tak jim odkázal Kámen zmrtvýchvstání uvnitř zlatonky, o tom si byl Harry jist. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu... pán Smrti... proč tomu Ron ani Hermiona nerozuměli?

„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt,‘“ odcitoval Harry chladně.

„Myslela jsem, že přemáhat máme Ty-víš-koho?“ opáčila Hermiona a Harry svou snahu vzdal.

Dokonce i tajemství stříbrné laně, o kterém druzí dva odmítali přestat diskutovat, teď Harrymu přišlo mnohem méně důležité, jako nějaký nezajímavý vedlejší program. Jedna jediná věc, na které mu záleželo, byla jeho jizva, která opět začala pobolívat, i když se snažil dělat všechno pro to, aby na to druzí dva nepřišli. Kdykoli se to stalo, vyhledával soukromí, ale to, co viděl, ho vždy zklamalo. Vidění, která sdílel s Voldemortem, změnila svou podobu. Byla teď zamlžená a rozostřovala se. Harry sotva rozlišil nejasné rysy čehosi, co vypadalo jako lebka, a čehosi podobného hoře, co bylo temnější, než hmota. Harry, který byl zvyklý na jasné a ostré vidění, byl tou změnou zmaten. Bál se, že se spojení s ním a Voldemortem poškodilo, to spojení, kterého se bál, ale kterého si, ať už řekl Hermioně cokoli, zároveň i vážil. Harry si nějak tyto neuspokojující nejasné obrazy spojil s poškozením své hůlky, jako kdyby za nejasné obrazy z Voldemortovy mysli mohla trnková hůlka.

Týdny šly dál a Harry si i přes své uzavření nemohl pomoci a měl pocit, že Ron přebírá žezlo. Možná to bylo proto, že jim chtěl vynahradit svůj odchod, možná v něm Harryho pád do apatie probudil skryté vůdcovské sklony. Byl to teď Ron, kdo vyzýval a vybízel druhé dva do akce.

„ještě zbývají tři viteály,“ říkal stále. „Potřebujeme plán akce, no tak! Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít znovu. Sirotčinec...“

Ron s Hermionou tedy prošli znovu Příčnou ulici, Bradavice, Raddleův statek, prodejnu Borgina a Burkese, Albánii, každé místo, o kterém věděli, že tam kdy Tom Raddle žil, pracoval, které navštívil, nebo na kterém někoho zavraždil. Harry se k nim připojoval jen tehdy, když chtěl zastavit Hermionu, aby ho neotravovala. Byl by šťastnější, kdyby jen seděl tiše v koutě a četl Voldemortovy myšlenky, aby zjistil další informace o Bezové hůlce, ale Ron trval na cestování na další a další nepravděpodobnější místa jen proto, jak se Harry domníval, aby se přesouvali dál.

„Nikdy nevíš,“ stále opakoval Ron. „Horní Praporníkov je kouzelnická vesnice, mohl tam žít. Pojďme a porozhlédněme se.“

Tyto časté výjezdy na kouzelnická území je čas od času přivedly do kontaktu s lapači.

„Někteří jsou snad tak špatní, jako smrtijedi,“ řekl Ron. „Ta cháska, která mě zajala, byla tedy malinko ubohá, ale Bill tvrdí, že někteří jsou opravdu nebezpeční. Na Potterhledu –“

„Na čem?“ zeptal se Harry.

„Potterhled, neříkal jsem ti, že se to jmenuje takhle? Ta stanice, kterou jsem se snažil naladit, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice vysílají to, co ladí do noty Ty-víš-komu, jediná výjimka je právě Potterhled, opravdu bys je měl slyšet, ale dá to práci je naladit...“

Ron celý večer zkoušel svou hůlkou vyluzovat z rádia různé melodie. Občas zachytil zmínky jak se zbavit dračích neštovic a jednou zaslechli „Kotlík plné horké silné lásky.“ Ron se stále pokoušel přijít na správné heslo a tak ťukal na přijímač a mumlal si pod vousy různá náhodná slova.

„Obvykle mívají nějakou spojitost s Řádem,“ řekl jim. „Bill už měl v jejich hledání cvik. Nakonec na něj ale přijdu...“

Ale štěstí Ronovi nepřálo až do března. Když jednou vykřikl vzrušeně ze stanu, seděl zrovna Harry na hlídce u vchodu do stanu a zíral na shluk modřenců, které vyrůstaly z promrzlé země.

„Mám to, mám to! Heslo bylo ‚Albus‘! Pojď sem, Harry.“

Poprvé za celé dny se probudil ze svého rozjímání o Relkviích Smrti a pospíšil si do stanu, aby našel Rona a Hermionu sedět na zemi před drobným přijímačem. Hermiona, která z nudy leštila Nebelvírův meč, seděla s otevřenými ústy a zírala na drobný reproduktor, ze kterého se linul velmi povědomý hlas.

„... se omlouváme za dočasnou nepřítomnost v éteru, která byla zapříčiněna nespočetnými návštěvami okouzlujících smrtijedů v našem okolí.“

„Vždyť to je Lee Jordan!“ řekla Hermiona.

„Já vím!“ usmíval se Ron. „To je věc, co?“

„... našli jsme si teď další bezpečné místo,“ říkal Ron, „a teď mě těší, že vám mohu oznámit, že se ke mně dnes večer přidají dva naši stálí zpravodajové. Zdravíčko, chlapi!“

„Ahoj.“

„Zdravíčko, Rivere.“

„‚River‘, to je Lee,“ vysvětlil Ron. „Všichni používají přezdívky, ale obvykle poznáš –“

„Tiše!“ řekla Hermiona.

„Ale než předám slovo Royalovi a Romulovi,“ pokračoval Lee, „pojďme se podívat na úmrtí, které Kouzelnickému vzdušnému zpravodajství ani Dennímu Věštci nestojí za zmínku. Se zármutkem oznamujeme našim posluchačům, že byli zavražděni Ted Tonks a Dirk Cresswell.“

Harrymu se udělalo zle od žaludku. Podívali se na sebe s Ronem a Hermionou navzájem a všichni byli v šoku.

„Také byl zavražděn skřet jménem Gornuk. Je pravděpodobné, že se mudlorozeným Deanovi Thomasovi a druhému skřetu, kteří pravděpodobně cestovali s Tonksem, Cresswellem a Gornukem, podařilo uniknout. Pokud Dean poslouchá, nebo kdokoli z vás má jakékoli zprávy o jeho pobytu, zašlete zprávu jeho rodině, kteří zoufale čekají na jakoukoli informaci.

Mezitím byla ve vesnici Gaddley nalezena mrtvá celá mudlovská rodina. Všech pět členů bylo zavražděno přímo v jejich domě. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova Řádu mne informovali, že šlo jednoznačně o smrtící kletbu. Jde tedy o další důkaz, ne že by ho bylo potřeba, že se prolévání mudlovské krve stává v dnešní době něčím horším, než jen rekreačním sportem.

A nakonec vás s lítostí informujeme, že v Godrikově Dole byly nalezeny ostatky Batyldy Bagshotové. Z důkazů bylo zjištěno, že zemřela před několika měsíci. Fénixův Řád informoval, že na jejím těle byly neklamné známky úrazů způsobených černou magií.

A teď bych vás, vážení posluchači, chtěl požádat o minutu ticha na vzpomínku Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Batyldy Bagshotové, Gornuka a bezejmenných, ale taktéž smrtijedy zbytečně zavražděných mudlů.“

Najednou bylo ticho a Harry, Ron a Hermiona nemluvili. Jedna Harryho část chtěla vědět více, ale druhá se bála toho, co by mohlo přijít dále. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy se opět cítil plně spojen s okolním světem.

„Děkuji vám všem,“ řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k pravidelnému zpravodaji Royalovi, který nás bude informovat o novinkách, jak nové poměry v kouzelnickém světě ovlivňují mudlovský svět.“

„Děkuji, Rivere,“ řekl nezaměnitelně hluboký, odměřený a uklidňující hlas.

„Kingsley!“ vyhrkl Ron.

„My to víme!“ řekla Hermiona, aby ho utišila.

„Ačkoli mudlovský svět stále trpí ztráty na životech, stále nezná zdroj utrpení,“ řekl Kingsley. „Ovšem stále dostáváme opravdu podnětné zprávy o tom, jak kouzelníci a čarodějky riskují jejich vlastní bezpečí, aby ochránili mudlovské přátele a sousedy, často bez jejich vědomí. Obracím se na všechny posluchače, aby následovali jejich příklad, například sesláním ochranného kouzla na všechna mudlovská obydlí v ulici. Pokud budou podniknuty tyto jednoduché kroky, může být zachráněn bezpočet životů.“

„A co říkáte vy, Royale, posluchačům, kteří v těchto nebezpečných dobách říkají, že bychom měli chránit nejprve kouzelníky?“ zeptal se Lee.

„Řekl bych, že od ‚nejprve kouzelníky‘ není daleko k ‚nejprve čistokrevným‘ a poté pouze ke ‚smrtijedům,‘“ odpověděl Kingsley. „Přece jsme všichni lidé, ne? Lidské životy jsou stjené a vždy stojí za záchranu.“

„Výborně řečeno, Royale, máte můj hlas, až se po všem tomhle nepořádku bude volit nový ministr kouzel,“ řekl Lee. „A teď předávám slovo Romulovi, který se vrhne na oblíbený bod programu, který se jmenuje ‚Potterovi přátelé‘.“

„Děkuji, Rivere,“ řekl další velmi povědomý hlas. Ron už už chtěl promluvit, ale Hermiona ho šepotem předběhla.

„Víme, že je to Lupin!“

„Romule, ještě pořád, jako při všech předchozích návštěvách, zastáváte názor, že Harry Potter stále žije?“

„Ano,“ řekl Lupin pevně. „Jeho smrt by byla nepochybně smrtijedy vyhlašovaná všude, pokud by k ní došlo, o tom jsem hluboce přesvědčen, jelikož taková zpráva by způsobila hluboké rány morálce těch, kteří stále odporují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil‘ zůstává symbolem všeho, za co bojujeme – vítězství dobra, síla nevinnosti a potřeba odporu.“

V Harrym se v tu chvíli probudila směs vděku a hanby. Odpustil mu tedy Lupin ta hrozná slova, která říkal, když se naposledy setkali?

„A co byste řekl Harrymu, kdybyste věděl, že poslouchá, Romule?“

„Řekl bych mu, že jsme všichni s ním,“ řekl Lupin a pak mírně zaváhal, „a řekl bych mu, aby poslouchal svůj instinkt, který je dobrý a téměř vždy přesný.“

Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.

„Téměř vždy přesný,“ zopakovala.

„Ehm, to jsem vám asi ještě neřekl,“ řekl Ron překvapeně. „Bill mi řekl, že Lupin žije zase s Tonksovou! A té se zjevně taky daří dobře...“

„... a naše obvyklé novinky o přátelích Harry Pottera, kteří trpí za svou oddanost?“ řekl Lee.

„Tedy, jak zřejmě budou vědět obvyklí posluchači, mnozí jeho nejotevřenější příznivci byli uvězněni, včetně Xenofília Láskoráda, bývalého šéfredaktora časopisu Jinotaj,“ řekl Lupin.

„Alespoň žije!“ zamumlal Ron.

„Také jsme během posledních hodin zaslechli, že Rubeus Hagrid,“ – všem třem se zatajil dech, až skoro zmeškali zbytek věty – „známý hajný v Bradavicích, o fous unikl zatčení na bradavických pozemcích, kde podle našich informací ve svém domě hostil večírek na téma ‚Podporujte Harry Pottera.‘ Hagrid ovšem nebyl zajat a, jak doufáme, je momentálně na útěku.“

„Předpokládám, že vám při útěku před smrtijedy pomůže, pokud máte pětimetrového nevlastního bratra?“ zeptal se Lee.

„Může vás to ochránit,“ souhlasil Lupin hrubě. „Ještě bych rád dodal, že zatímco zde na Potterhledu chválíme Hagridův nápad, varujeme i ty nejoddanější Harryho přívržence, aby nešli v Hagridových stopách. Pořádat věčírky na téma ‚Podporujte Harry Pottera‘ je v dnešní době velmi nerozumné.“

„To tedy je, Romule,“ řekl Lee, „a tak vám doporučujeme, abyste svou oddanost k muži s jizvou na čele dávali najevo poslechem Potterhledu! A teď se přesuňme k novinkám, které se týkají muže stejně nepolapitelného, jako je Harry Potter. Říkejme mu třeba Vrchní smrtijed a teď si probereme pohledy na všechny ty šílené povídačky, které se o něm říkají. Rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce.“

„‚Hlodavce?‘“ řekl ještě povědomější hlas a Harry, Ron a Hermiona společně vykřikli.

„Fred!“

„Ne – není to George?“

„Je to Fred, myslím,“ řekl Ron a naklonil se blíže k přijímači, aby zjistil, který z dvojčat to je.

„Nejsem ‚Hlodavec,‘ v žádném případě. Řekl jsem ti, abys mi říkal ‚Bodavec‘!“

„Tak tedy dobrá, ‚Bodavče,‘ mohl bys nám představit svůj pohled na různé příběhy, které jsme o Vrchním smrtijedovi slyšeli?“

„Ano, Rivere, mohl bych,“ řekl Fred. „Jak naši posluchači zajisté ví, pokud se tedy neskrývají na dně zahradního jezírka, nebo na jiném podobném místě, strategií Vy-víte-koho je skrývat se a tím chce vyvolat paniku. Rád bych vám připomněl, že kdyby všechna ta jeho údajná pozorování byla skutečná, pobíhalo by tu okolo nás dobrých devatenáct Vy-víte-kterých.“

„A přesně to na něj sedí,“ řekl Kingsley. „Atmosféra tajemna vytváří větší strach, než když sám vystoupí z temnot.“

„Souhlasím,“ řekl Fred. „A tak se, vážení, zkusme uklidnit. Už takhle je naše situace napjatá, není potřeba přilévat olej do ohně. Například myšlenka, že Vy-víte-kdo dokáže zabíjet pouhým pohledem z očí do očí. To dělá bazilišek, vážení posluchači. Rozlišit ho lze jedním praktickým a jednoduchým způsobem. Pokud ta věc, co na vás zírá, má nohy, můžete se mu bezpečně podívat do očí. I když, pokud to opravdu bude Vy-víte-kdo, může i toto být poslední věc, kterou uděláte.“

Poprvé za celé týdny se Harry zasmál. Napětí, které do té doby cítil, povolovalo.

„A dohady o tom, že byl viděn v zahraničí?“ zeptal se Lee.

„No kdo by nechtěl pořádnou dovolenou po té práci, kterou odvádí?“ zeptal se Fred. „Přátelé, nenechte se ale uklidňovat falešným pocitem bezpečí, pokud budete myslet na to, že je mimo naši zemi. Možná je, možná není, ale skutečnost je taková, že umí utíkat rychleji, než Severus Snape před šampónem. Pokud chcete riskovat, nepočítejte proto s tím, že bude dlouho pryč. Nikdy jsem nevěřil, že tohle řeknu, ale pamatujte – bezpečnost především!“

„Díky ti za všechna ta moudrá slova, Bodavče,“ řekl Lee. „Vážení posluchači, další vysílání Potterhledu končí. Nevíme, kdy nás budete moci znovu naladit, ale buďte si jisti, že se vrátíme. Laďte nás dál! Další heslo bude ‚Pošuk.‘ Držte se v bezpečí. Neztrácejte víru. Dobrou noc.“

Přijímač se rozladil a kontrolky pohasly. Harry, Ron a Hermiona se stále usmívali. Slyšet povědomé přátelské hlasy bylo mimořádně posilující. Harry si na jejich odloučení už tak zvykl, že téměř zapomněl, že i ostatní odporovali Voldemortovi. Bylo to, jako kdyby se probudil z dlouhého spánku.

„Dobrý, ne?“ řekl Ron šťastně.

„Úžasný,“ řekl Harry.

„Jsou tak odvážní,“ povzdechla si Hermiona s obdivem. „Kdyby je našli...“

„No právě proto jsou pořád v pohybu, ne?“ řekl Ron. „Jako my.“

„Ale slyšels, co říkal Fred?“ zeptal se Harry rozrušeně. Teď, když vysílání skončilo, vrátily se jeho myšlenky zpět k jeho úplné posedlosti. „Je v zahraničí! Pořád hledá tu Hůlku, vím to!“

„Harry –“

„No tak, Hermiono, proč to tak odhodlaně odmítáš? Vol—“

„HARRY, NE!“

„ —demort jde po Bezové hůlce!“

„Vždyť je to jméno prokleté!“ zakřičel Ron, a když se venku před stanem ozvalo hlasité prásknutí, vyskočil na nohy. „Říkal jsem ti to, Harry, říkal jsem ti, že už ho nesmíme vyslovovat – musíme okolo nás obnovit ochranu – rychle – takhle nás najdou –“

Ale Ron najednou přestal mluvit a Harry pochopil proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a roztočil. Zvenčí slyšeli hlasy, které se blížily k nim. Hrubé a vzrušené halsy. Ron vytáhl z kapsy Zhasínadlo a stiskl ho. Jejich světla zhasla.

„Vyjděte ven s rukama nad hlavami!“ ozval se temnotou skřehotající hlas. „Víme, že tam jste! Míří na vás půl tuctu hůlek a nás nezajímá, koho proklejeme!“