Kapitola dvacátá první - Příběh tří bratrů

Harry se otočil na Rona a Hermionu. Ani jeden z nich nechápal, o čem to Xenofílius mluvil.

„Relikvií Smrti?“

„Správně,“ řekl Xenofílius. „Neslyšeli jste o nich? Nevidím se. Velmi, velmi málo kouzelníků v ně věří. Svědkem tomu budiž ten tupohlavý mladý muž na svatbě vašeho bratra,“ dodal k Ronovi, „který mne napadl za to, že prý nosím symbol veleznámého černokněžníka! Taková neznalost. Na Relikviích není nic z temné magie – tedy ne nic zlého. Ten, kdo v ně věří, používá jejich symbol tak, aby ho ostatní věřící poznali, protože doufá, že mu pomohou s pátráním.“

Hodil do svého výtažku z lichokořenu pár lžiček cukru a napil se.

„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ale ještě tomu pořádně nerozumím.“

Zdvořile se napil ze svého hrnku a téměř se pozvracel. Bylo to neskutečně nechutné, jako kdyby někdo proměnil v tekutinu Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak.

„Inu, chápejte, věřící hledají Relikvie Smrti,“ řekl Xenofílius a pochutnával si na zjevně dobrém výtažku z lichokořenu.

„Ale co to jsou Relikvie Smrti?“ zeptala se Hermiona.

Xenofílius odložil svůj prázdný hrnek.

„Předpokládám, že znáte Příběh tří bratrů?“

Harry řekl, „Ne,“ ale Ron s Hermionou oba řekli, „Ano.“

Xenofílius vážně přikývl.

„Dobrá, dobrá, pane Pottere, celé to začíná Příběhem tří bratrů. Někde mám svůj výtisk...“

Rozhlédl se nejasně po místnosti, díval se na sloupy pergamenů a knih, ale Hermiona řekla, „já tu jeden výtisk mám, pane Láskoráde, přímo tady.“

A vytáhla ze své malé kabelky Příběhy básníka Beedleho.

„Původní výtisk?“ zeptal se Xenofílius ostře a když přikývla, řekl, „Dobrá tedy, proč nám ten příběh nepřečtete nahlas? Bude mnohem jistější, že mu všichni porozumíme.“

„Ehm... Dobrá,“ řekla Hermiona nervózně. Otevřela knihu a když si odkašlala a začala číst, všiml si Harry, že symbol, který hledají, svítil na vrchu stránky.

„ ‚Kdysi dávno žili byli tři bratři, kteří za soumraku cestovali podél osamělé klikaté cesty –‘“

„Mamka vždycky říká ‚o půlnoci‘,“ řekl Ron, který si založil ruce za hlavu a poslouchal. Hermiona po něm střelila zlomyslným pohledem.

„Promiň, jen jsem si říkal, že je to strašidelnější, když je tam půlnoc,“ omluvil se Ron.

„Jo, v našem životě nám chybí jen ta troška strachu,“ vypadlo z Harryho dříve, než se dokázal ovládnout. Xenofílius zjevně nedával příliš pozor, ale zíral z okna na oblohu. „Pokračujte, Hermiono.“

„ ‚Časem dorazili k řece tak hluboké, že ji nemohli přebrodit, a nebezpečné, aby ji přeplavali. Byli ale obdarováni kouzelnými silami a tak prostě mávli hůlkami a přes zrádnou řeku se zjevil most. Byli téměř v půlce mostu, když jim do cesty vstoupila zahalená postava.

A pak k nim Smrt promluvila –‘“

„Promiň,“ skočil jí do řeči Harry, „k nim promluvila Smrt?“

„Je to jen pohádka, Harry!“

„Dobrá, promiň. Pokračuj.“

„ ‚A pak k nim promluvila Smrt. Byla rozezlená, že přišla o tři nové oběti, jelikož v řece se obvykle všichni poutníci utopili. Ale Smrt byla mazaná. Předstírala, že třem bratrům gratuluje za jejich kouzelné umění a řekla, že si každý zaslouží cenu za to, že se jí tak chytře vyhli.

A tak si nejstarší z bratrů, bojovný muž, řekl o hůlku mocnější, než kdy jakákoli jiná byla. Hůlku, která vždy vlastníkovi zajistí výhru v souboji, hůlku hodnou kouzelníka, který přemohl Smrt! A tak Smrt došla k bezovým stromům na okraji řeky, z volně visící větve mu vyrobila hůlku a předala ji nejstaršímu z bratrů.

Pak se druhý z bratrů, který byl povýšený nade vše, rozhodl, že chce ponížit Smrt ještě více, a požádal ji o moc, která bude umět přivést mrtvé ze záhrobí.

A tak Smrt zvedla kámen ze břehu řeky, dala jej druhému z bratrů a řekla mu, že ten kámen bude mít moc oživovat mrtvé.

A pak se Smrt zeptala třetího, nejmladšího bratra, co by si přál. Nejmladší bratr byl nejpokornější a taktéž nejmoudřejší z trojice a Smrti nevěřil. Požádal tedy o něco, co mu umožní z toho místa odejít, aniž by ho Smrt pronásledovala. A Smrt, ač nerada, mu dala svůj vlastní plášť neviditelnosti.‘“

„Smrt má neviditelný plášť?“ přerušil Harry znovu vyprávění.

„Aby se mohla tajně plížit k lidem,“ řekl Ron. „Někdy ji unaví za nimi běhat, mávat rukama a křičet... promiň, Hermiono.“

„ ‚Pak Smrt poodstoupila a dovolila třem bratrům pokračovat v cestě a tak se vydali dál a povídali si udiveně o příhodě, kterou prožili, a o obdivuhodných darech Smrti.

Časem se bratři rozdělili a každý šel svou cestou dál.

První bratr cestoval další týden a dorazil do vzálené vesnice, kde hledal kouzelníka, se kterým měl při. S Bezovou hůlkou, kterou použil jako zbraň, přirozeně nemohl prohrát následný souboj. Svého nepřítele zanechal ležet na zemi a vydal se do hostince, kde se honosil mocnou hůlkou, kterou mu dala sama Smrt, a o tom, jak z něj učinila nepřemožitelného.

Té noci se za nejstarším z bratrů vydal jiný kouzelník a když viděl bratra, jak zmožený vínem spí ve své posteli, hůlku mu ukradl a z obav o svůj život mu sťal hrdlo.

A tak si k sobě Smrt vzala prvního z bratrů.

Mezitím druhý bratr dorazil domů, kde žil sám. Tam vytáhl mocný kámen, který dokázal vracet mrtvé v život, a mnohokrát jej obracel v hrsti. K jeho překvapení a potěšení se před ním zjevila postava dívky, kterou kdysi miloval a doufal v jejich svatbu, než předčasně zemřela.

Přesto byla smutná a chladná a oddělená závojem. Ačkoli se vrátila k pozemskému životu, ve skutečnosti tam nepatřila a trpěla. Nakonec se druhý bratr, rozzuřený a sužovaný beznadějnou touhou, zabil, aby se ke své milované věrně připojil.

A tak si k sobě Smrt vzala i druhého z bratrů.

Ale ať hledala Smrt třetího z bratrů mnoho let, nikdy ho nedokázala nalézt. Až když se dožil vysokého věku, sundal si nejmladší z bratrů plášť neviditelnosti a předal ho svému synovi. A pak přivítal Smrt jako starého přítele a šel s ní radostně a spolu opustili tento svět.‘“

Hermiona zavřela knihu. Uplynula chvilka, než si Xenofílius uvědomil, že přestala číst, načež odvrátil pohled od okna a řekl, „A tak to je.“

„Co prosím?“ řekla Hermiona zmateně.

„To jsou Relikvie Smrti,“ řekl Xenofílius.

Zvedl brk z přeplněného stolu vedle svého loktu a mezi knihami našel list pergamenu.

„Bezová hůlka,“ řekl a nakreslil rovnou svislou čáru po pergamenu. „Kámen vzkříšení,“ dodal a dokreslil přes čáru kruh. „Plášť neviditelnosti,“ dokončil a čáru i kruh uzavřel ve trojúhelníku, čímž vytvořil symbol, který tak zaujal Hermionu. „Pospolu tvoří Relikvie Smrti,“ dodal.

„Ale v tom příběhu není o ‚Relikviích Smrti‘ jediná zmínka,“ řekla Hermiona.

„Jistěže není,“ řekl Xenofílius šíleně arogantně. „Je to dětský příběh, který má pobavit, nikoli instruovat. Ale ti z nás, kteří té věci rozumí, poznávají, že tento dávný příběh zmiňuje tři předměty, nebo Relikvie, chcete-li, které, jsou-li pospolu, z jejich držitele učiní pána Smrti.“

V nastalém tichu se Xenofílius podíval z okna. Slunce již téměř zacházelo za oblohu.

„Lenka by měla brzy mít dost třasnatek,“ řekl tiše.

„Když říkáte ‚pán Smrti‘ –“ řekl Ron.

„Pán,“ řekl Xenofílius a mával svižně rukou, „Dobyvatel. Přemožitel. Je na vás, jaký výraz upřednostňujete.“

„Ale pak... chcete tím říct...“ řekla Hermiona pomalu a Harry tušil, že se pokouší z hlasu dostat všechny známky nedůvěry, „že věříte, že tyto objekty – tyto Relikvie – opravdu existují?“

Xenofílius opět pozvedl obočí.

„Ale jistěže.“

„Ale,“ řekla Hermiona a Harry slyšel, jak její zábrany přestávají fungovat, „pane Láskoráde, jak jen můžete věřit –?“

„Lenka mi o vás říkala, mladá dámo,“ řekl Xenofílius. „Jste, jak zjišťuji, nikoli neinteligentní, ale bolestně omezená. Úzkoprsá. Úzkomyslná.“

„Možná bys měla zkusit nasadit si ten klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a kýval hlavou směrem k směšné pokrývce hlavy na hlavě čarodějky. Jeho hlas se mu třásl námahou, kterou vynakládal, aby se nesmál.

„Pane Láskoráde,“ začala znovu Hermiona, „všichni víme, že existují předměty jako neviditelný plášť. Jsou těžko k sehnání, ale existují. Ale –“

„Ach, ale třetí Relikvie je skutečný plášť neviditelnosti, slečno Grangerová! Tím chci říct, není to cestovní plášť očarovaný zastíracím kouzlem nebo oslňující kletbou, nebo protkaný srstí polovida, který vás skryje, ale časem jeho krytí ochabne a zmatní. Bavíme se o plášti, který opravdu a skutečně člověka učiní neviditelným, vydrží navěky a nositeli poskytne trvalé zamaskování, ať jsou proti němu vyslána jakákoli kouzla. Kolik takových plášťů jste v životě viděla, slečno Grangerová?“

Hermiona otevřela ústa na odpověď, ale pak je zase zavřela a vypadala zmateněji, než kdy jindy. Ona, Harry a Ron zírali navzájem na sebe a Harry věděl, že všichni myslí na tu samou věc. Bylo to tak, že přesně takový plášť, jaký jim popsal Xenofílius, byl právě v tu chvíli s nimi v místnosti.

„Přesně tak,“ řekl Xenofílius, jako kdyby je všechny porazil promyšleným argumentem. „Nikdo z vás takovou věc nikdy neviděl. Jeho vlastník by byl nezměrně bohatým člověkem, což?“

Znovu se díval z okna. Obloha teď měla slabý nádech růžové.

„Dobrá,“ řekla Hermiona znepokojeně. „Řekněme, že by plášť existoval... a co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte ‚Kámen vzkříšení‘.“

„A co s ním?“

„Inu, jak může být skutečný?“

„Dokažte, že není,“ řekl Xenofílius.

Hermiona vypadala pobouřeně.

„Ale to je – omlouvám se, ale to je úplně směšné. Jak asi můžu dokázat, že něco neexistuje? Čekáte snad, že se dotknu každého oblázku na světě a vyzkoušela je? Takhle můžete o čemkoli říct, že to existuje, pokud budete celou teorii zakládat na tom, že nikdo nedokázal, že to neexistuje!“

„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenofílius. „Jsem rád, že alespoň mírně otevíráte svou mysl.“

„Takže ta bezová hůlka,“ řekl Harry rychle, než mohla Hermiona odvětit, „myslíte, že i ona existuje?“

„Ale ano, v tomto případě existuje nepopiratelný důkaz,“ řekl Xenofílius. „Bezová hůlka je Relikvie, kterou lze nejsnadněji vystopovat, díky způsobu, jak se předává mezi kouzelníky.“

„Což je jak?“

„Což je tak, že vlastník hůlky ji musí od předchozího vlastníka ukořistit, pokud má být jejím skutečným pánem,“ řekl Xenofílius. „Jsem si jist, že jste zaslechl, jak se hůlka dostala k Ornáši Ohavnému poté, co zabil Zlodara Zlého. Nebo to, jak Godelot zemřel ve vlastním sklepě poté, co jeho syn, Hereward, mu hůlku sebral? Nebo příběh o děsivém Loxiáši, který sebral hůlku Barnabáši Deverillovi, kterého zabil? Krvavá stopa Bezové hůlky znečistila celé kapitoly kouzelnické historie.“

Harry zíral na Hermionu,která se mračila na Xenofília, ale nerozporovala jeho slova.

„A kde by podle vás mohla být Bezová hůlka teď?“ zeptal se Ron.

„Bohužel, to asi nikdo neví,“ řekl Xenofílius s pohledem upřeným z okna. „Kdo ví, kde je dnes Bezová hůlka skrytá? Krvavá stopa končí u Arka a Livia. Kdo ví, který z nich ve skutečnosti porazil Loxia a sebral hůlku? A kdo ví, kdo mohl porazit je? To nám historie bohužel neříká.“

Chvilku bylo ticho a pak se Hermiona strnule zeptala, „pane Láskoráde, má rodina Peverellova něco společného s Relikviemi Smrti?“

Xenofílius vypadal překvapeně a Harrymu hlavou prolétla jakási myšlenka, ale přesto si nemohl uvědomit, odkud to jméno zná. Peverellovi… to jméno už někde slyšel.

„Ale vy mne překvapujete, mladá slečno!“ řekl Xenofílius, který teď seděl ve svém křesle mnohem vzpřímeněji a třeštil očima na Hermionu. „Domníval jsem se, že jste v pátrání po Relikviích nováčkem! Mnozí z nás, kteří věří, se domnívají, že Peverellovi mají s Relikviemi společné všechno!“

„Kdo jsou to Peverellovi?“ zeptal se Ron.

„To bylo jméno na hrobě v Godrikově Dole, na kterém byl i ten symbol,“ řekla Hermiona, která stále pozorovala Xenofília. „Ignác Peverell.“

„Přesně tak!“ řekl Xenofílius a zvedl puntičkářsky ukazováček. „Symbol Relikvií Smrti na Ignácově hrobě je ten nezvratný důkaz!“

„Důkaz čeho?“ zeptal se Ron.

„Toho, že tři bratři z příběhu byli ve skutečnosti bratři Peverellové, Antioch, Cadmus a Ignác! Že to oni byli původní vlastníci Relikvií!“

S dalším pohledem z okna vstal, zvedl tác a vydal se k točitému schodišti.

„Zůstanete na večeři?“ zavolal ze spodního patra. „Každý od nás chce recept na polévku z hltožroutů.“

„Možná aby ho mohli ukázat na oddělení jedů u svatého Munga,“ zamumlal si Ron pod vousy.

Harry vyčkával, než začne dole Xenofílius rachotit v kuchyni, a pak promluvil.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.

„Ach, Harry,“ řekla unaveně, „je to hromada naprostých nesmyslů. Tohle nemůže být skutečný význam toho symbolu. On to jen musel takhle divně pochopit. Taková ztráta času.“

„Řekl bych, že tohle je ten muž, který vymyslel muchlorohé chropotaly,“ řekl Ron.

„Tomu jsi snad taky nevěřil?“ zeptal se Harry.

„To je přece jen jeden z příběhů, které říkají dětem, aby je naučili, co je správné, ne? ‚Nevyhledávej problémy, nezapojuj se do rvaček, nepleť se do věcí, které by raději měly zůstat osamocené! Sklop hlavu, starej se o své věci a budeš v pořádku.‘ Když tak o tom přemýšlím,“ dodal Ron, „tak možná kvůli tomuhle příběhu lidé věří, že bezové hůlky nosí smůlu.“

„O čem to mluvíš?“

„O jedné z těch pověr. ‚Čarodějky narozené v květnu se provdají za mudlu.‘ ‚Kletba za soumraku odezní o půlnoci.‘ ‚Hůlka bezová smůlu nosívá.‘ Určitě jste o nich slyšeli. Mamka jich zná tucty.“

„Harry a já jsme vyrůstali mezi mudly,“ připomněla mu Hermiona. „Učili nás jiné pověry,“ a hluboce si povzdechla, když se z kuchyně vylinul příšerný zápach. Vztek, který měla na Xenofília, měl jeden dobrý efekt – konečně, zdálo se, přestala mrzutě mluvit s Ronem. „Asi máte pravdu,“ řekla jim. „Je to jen příběh o morálce, je jasné, který dar je nejlepší, který byste si měli vybrat –“

Všichni promluvili naráz: Hermiona řekla „plášť,“ Ron „hůlku,“ Harry „kámen.“

Podívali se na sebe, napůl překvapeně, napůl pobaveně.

„Měla bys říct plášť,“ řekl Ron Hermioně, „ale kdybys měla hůlku, nepotřebovala bys být neviditelná. Neporazitelná hůlka, Hermiono, páni!“

„Už přece máme neviditelný plášť,“ řekl Harry, „a hodně nám pomohl, jestli jste si nevšimli!“ dodala Hermiona. „Zatímco ta hůlka přitahuje problémy –“

„Jen když to o ní budeš všude rozkřikovat,“ hádal se Ron. „Když budeš poskakovat s hůlkou, mávat jí nad hlavou a hloupě zpívat, ‚Mám neporazitelnou hůlku, pojďte a zkuste ji získat, máte-li dost odvahy.‘ Dokud budete držet jazyk za zuby –“

„ – Ano, ale dokážeš držet jazyk za zuby?“ zeptala se Hermiona skepticky. „Víš, že jedinou skutečnou věcí, kterou nám řekl, byly ty příběhy o neobvykle mocných hůlkách, které se vyprávějí po celá staletí.“

„Takže ty hůlky existovaly?“ zeptal se Harry.

Hermiona vypadala rozzlobeně. Její výraz byl tak roztomile povědomý, že se na sebe Harry a Ron museli smát.

„Smrtihůlka, Hůlka osudu, během staletí se objevují pod různými názvy, obvykle jsou v držení nějakého černokněžníka, který se jimi honosí. Profesor Binns některé z nich zmiňoval, ale – vždyť jsou to všechno nesmysly. Hůlky jsou jen tak mocné, jako kouzelníci, kteří je ovládají. Někteří kouzelníci se jen vychloubají, že ty jejich jsou větší a lepší, než hůlky ostatních.“

„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že tyhle hůlky – Smrtihůlka a Hůlka osudu – nejsou jedna a ta samá hůlka, která během let dostala různá jména?“

„Co když to je opravdu Bezová hůlka, kterou vyrobila Smrt?“ řekl Ron.

Harry se musel zasmát. Napadla ho zvláštní myšlenka, která byla, když už nic jiného, zvláštní. Jeho hůlka, připomněl si, byla z cesmínu, nikoli z bezu, a vyrobil ji Ollivander, ať už té noci, kdy ho pronásledoval Voldemort oblohou, udělala cokoli, kdyby byla neporazitelná, jak by se mohla zlomit?

„Takže proč by sis vzal ten kámen?“ zeptal se ho Ron.

„No, kdybych mohl přivést lidi zpět, měli bychom tu Siria… Pošuka… Brumbála… mé rodiče…“

Ani Ron ani Hermiona se nezasmáli.

„Ale podle básníka Beedleho by se nevrátili zpět, ne?“ řekl Harry a přemýšlel o příběhu, který právě vyslechl. „Nemyslím, že by byly tucty dalších příběhů o kameni, který dokáže vzkřísit mrtvé...?“ zeptal se Hermiony.

„Ne,“ odpověděla mu smutně. „Nevzpomínám si na nikoho, kromě pana Láskoráda, kdo by tvrdil, že je to možné. Beedle zřejmě vzal myšlenku Kamene mudrců s tím rozdílem, že z tebe ten kámen neudělá nesmrtelného, ale bude umět zvrátit smrt.“

Zápach z kuchyně byl čím dál horší. Smrdělo to, jako kdyby se někomu pálilo spodní prádlo. Harry přemýšlel, jestli by se zbavil svých pocitů, když by snědl dost toho, co Xenofílius vařil, ať to bylo cokoli.

„A co ten plášť?“ zeptal se Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že je pravý? Zvyknul jsem si na Harryho plášť a nikdy jsem se nepozastavil popřemýšlet nad tím, jak je vlastně dobrý. Nikdy jsem neslyšel o plášti podobném tomu, jaký má Harry. Je spolehlivý. Nikdy nás nikdo neviděl, když jsme se pod ním skrývali –“

„Samozřejmě, že ne – vždyť jsme pod ním neviditelní, Rone!“

„Ale všechno to, co říkal o ostatních pláštích, že nestojí ani za svrček, to je pravda! Nikdy mě to nenapadlo, ale když jsem slyšel, jak z nich vyprchávají kouzla, když stárnou, nebo jak v nich kouzla dělají díry... Harry má svůj plášť od svého taťky, takže není úplně nový, ale je pořád... v perfektním stavu!“

„Ano, to je pravda, ale Rone, ten kámen...“

Zatímco se šeptem dohadovali, Harry procházel po místnosti a poslouchal jen jedním uchem. Když došel k točitému schodišti, zvedl oči, aby se podíval na další patro, a v tu chvíli ho smyslů zbavil jeho obličej, který na něj zíral ze shora. Po chvilce rozčarování si uvědomil, že to není zrcadlo, ale malba. Zvědavost ho přinutila začít stoupat po schodech.

„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že bys tam měl chodit, když tu není!“

Ale Harry už vystoupil do dalšího patra. Lenka si ozdobila strop pokoje pěti překrásně namalovanými obličeji: Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Neville, ti všichni měli na stropě svůj portrét. Nehýbali se, jako obrazy v Bradavicích, ale přesto v nich bylo něco kouzelného. Harry měl pocit, že dýchají. To, co nejprve vypadalo jako zlaté řetězy spojující jednotlivé obličeje, Harry po bližším prozkoumání dokázal přečíst jako tisíckrát zlatým inkoustem zapsané slovo „přátelé“.

Harry pocítil k Lence jakousi náklonnost. Rozhlédl se po místnosti. Vedle postele byla veliká fotografie mladé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Objímali se. Lenka na té fotce vypadala mnohem upravenější, než ji Harry kdy dříve viděl. Obraz byl zaprášený, což Harrymu přišlo zvláštní. Rozhlédl se okolo a pomyslel si, že tam něco nesedí. I bleděmodrý koberec byl plný prachu. Ve skříni nebyly žádné šaty a skříně dveře byly dokořán. Postel vypadala nepřátelsky, chladně, jako kdyby v ní nikdo nespal celé týdny. Přes nejbližší okno se na rudé obloze napínala jedna velká pavučina.

„Co se děje?“ zeptala se Hermiona, když Harry sestoupil po schodišti, ale než mohl odpovědět, vrátil se k nim Xenofílius z kuchyně a tentokrát nesl tác plný kalichů.

„Pane Láskoráde,“ řekl Harry. „Kde je Lenka?“

„Co prosím?“

„Kde je Lenka?“

Xenofílius se zastavil na posledním schodě.

„Už – už jsem vám to říkal. Je u spodního mostu a chytá třasnatky.“

„A proč jste tedy na tác připravil kalichy jen pro čtyři lidi?“

Xenofílius se pokusil promluvit, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Jediný hluk v místnosti se řinul bez přestání z tiskostroje a z tácu se ozývalo nepatrné řinčení, jak se Xenofíliovi třásly ruce.

„Řekl bych, že tu Lenka nebyla celé týdny,“ řekl Harry. „Její šaty jsou pryč, v posteli nikdo nespal. Kde tedy je? A proč se pořád díváte z okna?“

Xenofílius upustil tác. Kalichy upadly a zvuk jejich dopadu automaticky přinutil Rona, Hermionu i Harryho vytáhnout hůlky. Xenofílius ztuhl ve chvíli, kdy strkal ruku do kapes. V tu chvíli se tiskostroj hrozivě naklonil a na podlahu se z pod ubrusu vyvalilo ohromné množství Jinotajů. Nakonec tiskostroj utichl. Hermiona se sklonila a zvedla jeden z výtisků. Hůlkou pořád mířila na pana Láskoráda.

„Harry, podívej se na tohle!“ povídala. Harry k ní doklopýtal tak rychle, jak jen dokázal skrz ten nepořádek. Na první stránce Jinotaje byla jeho vlastní fotografie s nápisem „Nežádoucí číslo jedna“ a nadpisem s odměnou za dopadení.

„Jinotaj tedy zastává jiný postoj?“ zeptal se Harry chladně a mysl mu pracovala na plné obrátky. „To jste tedy dělal, když jste byl na zahradě, pane Láskoráde? Posílal jste sovu na ministerstvo?“

Xenofílius sevřel rty.

„Vzali mi mou Lenku,“ zašeptal, „kvůli tomu, co jsem vydával. Vzali mi mou lenku a já nevím, kde je, co jí dělají. Ale mohli by mi ji vrátit, kdybych – kdybych –“

„Jim vydal Harryho?“ dokončila to za něj Hermiona.

„V žádném případě,“ řekl Ron rezolutně. „Zmizte nám z cesty, odcházíme.“

Xenofílius vypadal příšerně, jako kdyby mu bylo sto let a rty se mu ztratily v děsivém pohledu.

„Budou tady každým okamžikem. Musím zachránit Lenku. Nemůžu o Lenku přijít. Nesmíte odejít.“

Rozpřáhl před schodištěm ruce a Harry měl náhlou vizi své matky, jak úplně stejně chrání svého syna před postýlkou.

„Nenuťte nás, abychom vám ublížili,“ řekl Harry. „Zmizte nám z cesty, pane Láskoráde.“

„Harry!“ zakřičela Hermiona.

Za okny se objevovaly postavy na košťatech. Když od něj odvrátili hlavy, vytáhl Xenofílius svou hůlku. Harry si uvědomil jejich chybu včas. Sehnul se stranou a strhl s sebou Hermionu a Rona z cesty Xenofíliova omračovacího kouzla, které trefilo roh Třaskavce.

Ozval se ohromný výbuch a podle hluku to vypadalo, že místnost roztrhal. Vzduchem všemi směry létaly zbytky dřeva a papíru a míchaly se s neproniknutelným mrakem tlustého bílého prachu. Harry prolétl vzduchem a pak spadl na zem, ruce si držel nad hlavou a na něj spadl všechen ten nepořádek, načež nebyl schopen cokoli vidět.

Ronův výkřik a zvuky ohavných kovových ran napovídaly, že Xenofília to odstřelilo z nohou a on pak spadl po schodech zpět do přízemí po točitých schodech.

Harry se pokusil vstát z pod smetí, které ho téměř pohřbilo. Kvůli prachu téměř nemohl dýchat a neviděl. Polovina stropu se propadla a konec Lenčiny postele visel dolů. Soška Roweny z Havraspáru vedle něj ležela a chyběla jí půlka obličeje, útržky pergamenu poletovaly vzduchem a většina tiskostroje ležela na boku a blokovala schody do kuchyně. Pak se kolem něj pohnula jiná bílá osoba a Hermiona pokrytá prachem, jako kdyby to měla být nějaká socha, naznačila prstem na rtech, že má být zticha.

Dveře v přízemí někdo rozrazil.

„Neříkal jsem ti, že sem nemusíme spěchat, Traversi?“ řekl drsný hlas. „Neříkal jsem ti, že ženhle cvok zase blouzní, jako obvykle? Ozvala se rána a Xenofíliův výkřik bolesti.

„Ne... ne... v patře... Potter!“

„Říkal jsem ti před týdnem, Láskoráde, že se sem nebudeme vracet jen tak, jedině pro balík pořádných informací?! Pamatuješ si minulý týden? Když jsi chtěl vyměnit dceru za tu pitomou pokrývku hlavy? A o týden dřív,“ – další rána, další výkřik – „když sis myslel, že ti ji vrátíme, když nám dáš důkaz, že existují muchlo“ – prásk – „rozí“ – prásk – „chropotalové?“

„Ne – ne – prosím vás!“ vzlykal Xenofílius. „Je to opravdu Potter, opravdu!“

„A teď se ukáže, žes nás sem zavolal jen proto, aby ses nás pokusil vyhodit do vzduchu!“ burácel smrtijed a zespoda se ozvala salva úderů přerušovaných Xenofíliovými výkřiky bolesti.

„Tohle místo vypadá, že se každou chvíli rozpadne, Selwyne,“ řekl chladný druhý hlas, který se rozléhal po rozbitém schodišti. „Schody jsou úplně zablokované. Zkusila bys je uvolnit? Možná to sejme celý dům.“

„Ty prolhaná špíno,“ zařval čaroděj jménem Selwyn.

„Nikdy v životě jsi Pottera neviděl, co? Myslel sis, že nás sem zavoláš a zničíš nás, co? A myslíš si, že takhle tu svojí holku dostaneš zpátky?“

„Přísahám... Přísahám... Potter je nahoře!“

„Homenum revelio,“ řekl hlas u paty schodů. Harry zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a měl podivný pocit, že se nad ním něco zvedá a jeho tělo se noří do stínu.

„Někdo tam nahoře opravdu je, Selwyne,“ řekl druhý muž ostře.

„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenofílius. „Prosím... prosím... dejte mi Lenku... jen mi dejte Lenku...“

„Dostaneš svou holčičku, Láskoráde,“ řekl Selwyn, „jestli vylezeš po těch schodech a přitáhneš mi sem dolů Harry Pottera. Ale jestli je to spiknutí, jestli je to podvod, jestli tam máš komplice, který na nás čeká a chce nás napadnout, uvidíme, jestli ti dovolíme pohřbít alespoň část tvé dcery.“

Xenofílius strachy a zoufalstvím zakvílel. Bylo slyšet, jak někdo běží a škrábe se. Xenofílius se snažil dostat skrz ten všechen nepořádech na schodech.

„Pojďte,“ zašeptal harry, „musíme se odsud dostat.“

Začal se vyhrabávat z pod sutin a Xenofíliův hluk na schodech ho kryl. Ron byl zahrabán nejhlouběji. Harry a Hermiona přelezli tak tiše, jak jen uměli, přes všechny ty trosky až k němu a pokusili se vypáčit těžkou skříňku se šuplíky, kterou měl Ron na nohách. Zatímco Xenofíliovo bouchání a škrábání bylo čím dál blíž, Hermiona uvolnila Rona s použitím vznášecího kouzla.

„Dobrá,“ vydechla, když se začal tiskostroj u schodů hýbat. Xenofílius v tu chvíli byl velmi blízko. Ještě pořád byla celá bílá od prachu.

„Věříš mi, Harry?“

Harry přikývl.

„Tak dobrá,“ zašeptala, „podej mi neviditelný plášť. Rone, ty si ho vezmeš přes sebe.“

„Já? Ale Harry –“

„Prosím, Rone! Harry, drž se pevně mé ruky, Rone, ty mě chyť za rameno.“

Harry natáhl svou levou ruku. Ron se ztratil pod pláštěm. Tiskostroj, který blokoval schodiště, vibroval. Xenofílius se jej pokoušel zvednout pomocí vznášecího kouzla. Harry nevěděl, na co vlastně Hermiona čeká.

„Držte se pevně,“ zašeptala. „Držte se pevně... každou chvíli...“

Xenofíliův papírově bílý obličej se objevil nad vrškem kredence.

„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a namířila Hůlku nejprve na jeho obličej a pak na podlahu pod nimi. „Deprimo!“

Podlaha obývacího pokoje se propadla. Padali jako kameny. Harry se jako o život stále držel její ruky, zespod se ozval výkřik a on zahlédl dva muže, kteří se snažili utéct ve chvíli, kdy na ně ze všech stran začaly padat trosky a poničený nábytek z prvního patra. Hermiona se ve vzduchu roztočila a když Harryho znovu zatáhla do temnoty, v uších mu ještě pořád zůstával zvuk sesouvajícího se domu.