Kapitola šestnáctá - Godrikův Důl

Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil. Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly.

Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě, jakmile vešel.

Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim, jakmile z tohohle místa jednou odejdou.

Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že vůbec nespala.

Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala, jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé, kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku.

Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v žaludku.

Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu.

Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň.

Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel, že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo se.

Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí.

O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet.

Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích, doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku.

Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl, jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán!

Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic. Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí.

Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů, ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost, ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim.

Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu pryč.

Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni.

Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě.

Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo na ministerstvo kouzel.

Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět.

Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu to dařilo doposud.

Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy za nimi, na krku.

„Hermiono?“

„Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho. Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká, ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni křesla Odeklínačův slabikář.

Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení.

„Hermiono, přemýšlel jsem a –“

„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“

Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho.

„Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou.

„Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“

„To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří. Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“

„Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“

„Přesně to si myslím já!“

„Pak je to Grindelwaldovo znamení.“

Zírala na něj s otevřenou pusou.

„Cože?“

„Řekl mi to Krum...“

Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala užasle.

„Grindelwaldovo znamení?“

Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o něm četla.“

„No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil Grindelwald.“

Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla.

„To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“

„Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a expert na černou magii.“

„To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají nad názvy takové obrázky.“

Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit ke své původní myšlence.

„Hermiono?“

„Hmm?“

„Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“

Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným symbolem v knize.

„Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“

„Slyšelas mě dobře?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“

„Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry.

V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil.

„No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“

„Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“

„Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“

„Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“

„No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě. Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“

Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala.

„ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně, Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘

Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš? Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to mohlo dojít?“

„Ale jo...“

Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové.

„Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec.

„Kdo?“

„Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“

„Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu Ronovo jméno, proto rychle pokračoval.

„Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“

„Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“

Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou kapsou, ale nic tam nebylo.

„Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“

„Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“

Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní. Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho nejtajnějším přáním.

„To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“

„Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím lépe...“

Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je pouhý padělek, cítil vzrušení.

Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů... Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně, jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil.

Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná vzpomínka, kterou na ně měl.

Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa, kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů, kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu.

Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do dechberoucí temnoty.

S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával najevo, že jsou poblíž středu vesnice.

„Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu? Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“

Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně po sobě zakrývá stopy.

„Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“

Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup, ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky.

Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami.

Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda.

„Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona.

„Vážně?“

Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny.

„Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne? Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“

Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně zastavila.

„Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se. Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky.

Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele...

„Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu. Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve válečný památník.

Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec, který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru...

Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken.

Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl stále připravenou na své hůlce.

„Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“

„Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona.

Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se ujistili, že jsou sami.

„Harry, tady!“

Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom pozitivně tlouklo.

„Je to –?“

„Ne, ale podívej!“

Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery, Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf:

Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu opravdu žila a část jí tu zahynula.

Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct, přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry udělat.

Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho matka zemřela.

„Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona.

„Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek.

„Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem si, že na tom je napsáno Potter.“

Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením.

„Harry, pojď sem na chvilku zpět.“

Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu.

„Copak?“

„Podívej se na tohle!“

Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu ukázala symbol pod jménem.

„Harry, to je ten symbol z knihy!“

Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol.

„Jo... Mohl by být...“

Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku.

„Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“

„Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál.

Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava.

Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl, myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř kostela právě zhasl světla.

Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný.

„Harry, jsou tady... přímo tady.“

A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce.

Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila. Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na náhrobním kameni vyrytá.

JAMES POTTER	LILY POTTEROVÁ
NAROZEN 27. BŘEZNA 1960	NAROZENA 30. LEDNA 1960
ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981	ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981
Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt

Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a pak je přečetl nahlas.

„ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč je to tady?“

„Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně. „Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“

Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve, než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál, aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi.

Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku, zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na hrob svých rodičů.

Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen, ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky.