Kapitola devátá - Úkryt

Všechno jako kdyby se najednou rozmazalo a zpomalilo. Harry a Hermiona vyskočili na nohy a vytáhli své hůlky. Mnozí si teprve uvědomovali, že se stalo cosi příšerného. Lidé se začali otáčet ke stříbrné šelmě, ale ta mezitím začala mizet. Od středu parketu, kde patron přistál, všichni utichali. Pak někdo zakřičel.

Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté utíkali na všechny strany, mnozí se přemisťovali. Ochranná kouzla okolo Doupěte padla.

„Rone!“ zakřičela Hermiona, „Rone, kde jsi?“

Jak si probíjeli cestu tanečním parketem, uviděl Harry, jak se v davu objevují zahalené postavy. Pak uviděl Lupina a Tonksovou s hůlkami pozvedlými a zaslechli je, jak oba volají „Protego!“. Ze všech stran se ozýval křik…

„Rone! Rone!“ volala Hermiona a přitom napůl vzlykala, když je s Harrym obklopili vystrašení hosté: Když jim nad hlavou prolétl paprsek světla, ať už z ochranného kouzla, či čehosi mnohem hrozivějšího, uchopil ji Harry za ruku, aby se ujistil, že se jeden druhému neztratí.

A pak se najednou objevil Ron. Pevně chytil Hermioninu volnou ruku a Harry ucítil, jak se otáčí na místě. Světlo a zvuk se vytratily, jak se nořili do tmy. Jediné, co cítil, byl neskutečný tlak, který vypadal, že ho brzy rozmáčkne. Přemisťovali se pryč, daleko od Doupěte, pryč od přicházejících Smrtijedů, možná od samotného Voldemorta…

„Kde to jsme?“ uslyšel Ronův hlas.

Harry otevřel oči. Na chvilku si myslel, že se ze svatby vůbec nikam nepohnuli. Pořád byli obklopeni masou lidí.

„Na ulici Tottenham Court Road,“ zafuněla Hermiona. „Běž, jen běž, musíme ti najít místo, kde se převlékneš.“

Harry udělal přesně to, o co ho požádala. Napůl šli a napůl běželi vzhůru širokou temnou ulicí, přeplněnou neznámými pozdně nočními hýřily, lemovanou uzavřenými obchody a k tomu jim nad hlavami zářily hvězdy. Okolo nich zarachotil dvoupatrový autobus a z nedaleké hospody na ně pokukovala skupina veselých pijanů. Harry a Ron na sobě stále měli společenské hábity.

„Hermiono, nemáme tu nic, do čeho se můžeme převléknout,“ řekl jí Ron, když se mu poté, co ho zahlédla, začala jakási mladá dívka hlasitě smát.

„Proč jsem se jen nepřesvědčil, že mám s sebou svůj neviditelný plášť?“ řekl Harry a v duši proklínal svou pošetilost. „Minulý rok jsem ho měl pořád u sebe a –“

„To je v pořádku, mám plášť, mám šaty pro vás oba,“ řekla Hermiona, „Zkuste si je a chovejte se přirozeně, dokud – tady to půjde.“

Vedla je dolů boční uličkou a pak do úkrytu temné uličky plné stínů.

„Když říkáš, že máš plášť a šaty, …“ promluvil zamračeně Harry na Hermionu, která s sebou neměla nic, než jen svou malou kabelku, ve které se teď prohrabovala.

„Ano, mám je tady,“ řekla Hermiona a k Harryho a Ronově naprostému úžasu z kabelky vytáhla dvoje džíny, svetr, kaštanově hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý neviditelný plášť.

„Jak se ti ksakru –?“

„Nedetekovatelné rozšiřovací kouzlo,“ řekla Hermiona. „Drobet složité, ale myslím, že jsem ho zvládla. Každopádně se mi tam vešlo všechno, co teď potřebujeme.“ Trochu svou křehce vypadající kabelkou zatřásla a uvnitř to zarachotilo jako v nákladním vagónu, když se uvnitř převalila hromada těžkých předmětů ze strany na stranu. „Ksakru, to budou knihy,“ řekla a nakoukla dovnitř, „a já jsem je všechny srovnala podle názvu… No dobrá… Harry, raději si vezmi neviditelný plášť. Rone, pospěš si a převleč se…“

„Kdys tohle všechno připravila?“ zeptal se Harry, zatímco si Ron svlékal šaty.

„Říkala jsem ti v Doupěti, že jsem si to nejdůležitější připravovala celé dny, víš jak, pro případ, že bychom se museli rychle ztratit. Dneska ráno, když ses převlékl, jsem ti zabalila batoh, Harry, a schovala ho k sobě… Měla jsem tušení…“

„Jsi prostě úžasná,“ řekl Ron a podával jí své složené šaty.

„Díky,“ řekla Hermiona a když ukládala šaty do kabelky, usmála se. „Prosím, Harry, nasaď si ten plášť!“

Harry se zahalil do svého pláště, přehodil si ho přes hlavu a ztratil se z dohledu. Teprve začínal hodnotit, co se stalo.

„Ostatní… Ti všichni na svatbě…“

„O to se teď nemůžeme starat,“ zašeptala Hermiona. „Ty jsi ten, koho tady pronásledují, Harry, a když se tam vrátíme, jen všechny vystavíme zbytečnému nebezpečí.“

„Má pravdu,“ řekl Ron, který tušil, že se Harry začne hádat, i když mu neviděl do obličeje. „Byla tam většina Řádu, postarají se o ostatní.“

Harry přikývl, pak si uvědomil, že ho vlastně nevidí, a řekl, „Jo.“ Ale myslel na Ginny a cítil, že brzy vypění.

„Tak pojďme, měli bychom sebou pohnout,“ řekla Hermiona.

Přesunuli se zpět vzhůru boční uličkou a pak na hlavní třídu, kde na druhé straně zpívala skupina mužů a mávala jim přes vozovku.

„Jen mě tak napadá, proč sis vybrala zrovna ulici Tottenham Court Road?“ zeptal se Ron Hermiony.

„Nemám ponětí, prostě mě napadla, ale myslím, že tady v mudlovském světě je bezpečněji, nebudou čekat, že bychom byli tady.“

„Pravda,“ řekl Ron a rozhlédl se, „ale nepřipadáš si – nechráněná?“

„Kam jinam bys chtěl jít?“ zeptala se Hermiona a sledovala, jak na ni opilci na druhé straně ulice začali hvízdat. „Těžko si můžeme zamluvit pokoje u Děravého kotle a s domem na Grimmauldovu náměstí nemůžeme počítat, když se tam může objevit Snape… Asi bychom měli zkusit dům mých rodičů, i když i tady je šance, že si to tam přijdou prověřit… Kéž by sklapli!“

„Děje se něco, drahoušku?“ zakřičel ten nejopilejší muž přes ulici. „Napiješ se s náma? Vykašli se na toho zrzouna a pojď k nám!“

„Někam si půjdeme sednout,“ řekla Hermiona spěšně, když viděla, jak Ron otevírá ústa, aby zakřičel na opilce přes ulici. „Podívejte, tady nám to bude vyhovovat!“

Byla to malá noční kavárnička. Umakartové stoly byly mírně umaštěné, ale bylo tam téměř prázdno. Harry zalezl do boxu první a Ron si sedl bokem k němu a Hermiona, která seděla zády ke vstupu a protestovala proti tomu, naproti nim. Dívala se přes rameno tak často, že to vypadalo, jako když má tiky. Harrymu se nelíbilo, že se tam zastavili. Pohyb ho udržoval v iluzi, že jdou za nějakým cílem. Pod kabátem cítil, jak účinky mnoholičného lektvaru vyprchávají a jeho ruce nabírají obvyklou délku a tvar. Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je.

Po minutě nebo dvou řekl Ron, „Víš, že nejsme daleko od Děravého kotle? Je to nedaleko, v Uhelné ulici –“

„Rone, to nemůžeme!“ řekla Hermiona naráz.

„Nemůžeme tam zůstat, jen než zjistíme, co se děje!“

„Víme, že Voldemort převzal kontrolu nad ministerstvem, co dalšího potřebujeme vědět?“

„Dobrá, dobrá, byl to jen nápad!“

Najednou ztichli. Přišourala se k nim žvýkající číšnice a Hermiona objednala dvě cappuccina. Vypadalo by divně, kdyby objednala jedno i Harrymu, který byl stále ještě neviditelný. Do kavárny vstoupili dva urostlí dělníci a zapluli do sousedního boxu. Hermiona začala šeptat.

„Říkám, že musíme najít nenápadné místo, kde se přemístíme, a vydáme se na venkov. Jakmile se tam dostaneme, můžeme poslat Řádu zprávu.“

„Takže ty umíš vyčarovat toho mluvícího patrona?“ zeptal se Ron.

„Trénovala jsem to, takže myslím, že ano,“ odpověděla Hermiona.

„No, když jim to nezpůsobí problémy, i když už je vlastně možná zajali. Bože, to je odporný,“ dodal Ron poté, co se napil napěněné šedé kávy. Číšnice to zaslechla a střelila po Ronovi protivným pohledem, načež se přesunula k novým hostům, aby si i oni mohli objednat. Větší z dvou dělníků, který byl blonďatý a poněkud silnější, ji mávnutím odehnal a ona po něm střelila uraženým pohledem.

„Radši půjdeme, tenhle humus nebudu pít,“ řekl Ron. „Hermiono, ty máš nějaké mudlovské peníze, abychom to mohli zaplatit?“

„Ano, než jsem vyrazila do Doupěte, vybrala jsem ze svého účtu všechny úspory. Vsadím se, že budou úplně dole,“ povzdechla si Hermiona a hledala svou kabelku.

Dva dělníci udělali úplně stejné pohyby a Harry je nevědomky napodobil. Všichni tři vytáhli hůlky. Ron, který si o pár sekund později uvědomil, co se děje, vyskočil přes stůl a srazil Hermionu na lavičku. Síla kouzel Smrtijedů zničila dlaždice na zdi, kde ještě před chvilkou byla Ronova hlava, načež Harry, který ještě pořád nebyl vidět, zakřičel „Mdloby na tebe!“

Velkého blonďatého smrtijeda trefila kletba proudem rudého světla do obličeje: Svalil se v bezvědomí na bok. Jeho společník, který nevěděl, kdo zaútočil, seslal kouzlo na Rona: z jeho hůlky vyletěla černá lana, která svázala Rona od hlavy až k patě – číšnice zakřičela a vyběhla ke dveřím – Harry vyslal další omračovací kouzlo na smrtijeda se zvrásněným obličejem, který trefil Rona, ale minul, trefil okno, od kterého se kouzlo odrazilo k číšnici a tu srazilo k zemi.

„Expulso!“ zakřičel smrtijed a stůl, za kterým Harry stál, vybouchl. Síla výbuchu ho odhodila ke zdi a z ruky mu vyklouzla hůlka, jak se snažil chytit padající plášť.

„Petrificus Totalus!“ zaječela Hermiona a Smrtijed padl jako socha k zemi s hlukem rozbíjeného porcelánu, stolu a kávy. Hermiona vylezla z pod sedačky, setřásla ze sebe zbytky rozbitého popelníku a roztřeseně zírala kolem sebe.

„D-diffindo,“ řekla a namířila hůlkou na Rona, který zakřičel bolestí, když mu i skrz džíny rozřízla koleno a zanechala v něm hlubokou ránu. „Promiň, Rone, třese se mi ruka! Diffindo!“

Zpřetrhané provazy odlétly pryč. Ron vstal na nohy a zatřásl rukama, aby se mu do nich vrátil cit. Harry zvedl svou hůlku a přelezl přes všechen ten nepořádek na místo, kde ležel napříč sedačkou velký blonďatý smrtijed.

„Měl jsem ho poznat, byl tenkrát, když zemřel Brumbál, na věži,“ řekl. Obrátil se k tmavějšímu smrtijedovi. Oči toho muže se rychle pohybovaly mezi Harrym, Ronem a Hermionou.

„To je Dolohov,“ řekl Ron. „Poznávám ho z toho starého plakátu, který vyvěsilo ministerstvo po útěku z Azkabanu. Myslím, že ten vyšší je Thorfin Rowle.“

„Vždyť je jedno, jak se jmenují!“ řekla Hermiona trošku hystericky. „Jak nás našli? Co budeme dělat?“

Harrymu se při té panice rozsvítilo.

„Zamkni,“ řekl jí, „a Rone, ty zhasni.“

Podíval se dolů na paralyzovaného Dolohova a rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek a Ron svým Zhasínadlem ponořil kavárnu do tmy. Harry slyšel zvenku muže, kteří předtím volali na Hermionu, jak opět volají na nějakou dívku.

„Co s nimi uděláme?“ zašeptal Ron Harrymu tmou. Pak ještě více ztišil hlas a řekl, „Zabijeme je? Oni by nás zabili. Už teď se jim to málem povedlo.“

Hermiona se zatřásla a o krok poodstoupila. Harry zavrtěl hlavou.

„Musíme jim vymazat paměť,“ řekl. „Bude to tak lepší, ztratí naši stopu. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli.“

„Ty jsi šéf,“ řekl Ron naprosto uvolněně. „Ale já jsem nikdy paměťové kouzlo nedělal.“

„Ani já ne,“ řekla Hermiona, „ale znám teorii.“

Zhluboka se nadechla, pak namířila hůlku na Dolohovo čelo a zvolala, „Obliviate.“

V tu chvíli se Dolohovovy oči zasněně zahleděly.

„Úžasné!“ řekl Harry a poklepal ji po ramenou. „Postarej se o toho druhého a o číšnici a já s Ronem tu zatím uklidíme.“

„Uklidíme?“ řekl Ron a podíval se okolo sebe po částečně zničené kavárně. „Proč?“

„Nemyslíš si, že by se mohli divit, co se tu stalo, až se probudí, a zjistili by, že jsou uprostřed místa, ve kterém jako kdyby vybouchla bomba?“

„Máš pravdu, no…“

Ron chvilku bojoval a pak se mu konečně povedlo vytáhnout hůlku z kapsy.

„Nedivím se, že ji nemůžu vytáhnout, Hermiono, zabalilas mi mé staré džíny, jsou mi těsné.“

„Promiň,“ zasyčela Hermiona a zatímco odtahovala číšnici dál od oken, slyšel Harry, jak si mumlá cosi o tom, kam si Ron svou hůlku může strčit.

Jakmile vypadala kavárna zase jako dříve, posadili smrtijedy zpět do boxu a opřeli je tak, že zírali jeden na druhého. „Ale jak nás mohli najít?“ zeptala se Hermiona a dívala se z jednoho nehybného muže na druhého. „Jak věděli, kde jsme?“

Obrátila se na Harryho.

„Nemyslíš – nemyslíš, že na sobě máš ještě pořád tu Stopu, že ne, Harry?“

„Nemůže mít,“ řekl Ron. „Stopa mizí, když je ti sedmnáct, je to kouzelnický zákon, nemůžeš ji uvalit na dospělého.“

„To tvrdíš ty,“ řekla Hermiona. „Co když smrtijedi našli způsob, jak ji uvalit na sedmnáctiletého?“

„Ale Harry přece za posledních dvacet čtyři hodin nebyl s žádným smrtijedem. Kdo by na něj tu Stopu měl znovu uvalit?“

Hermiona neodpověděla. Harry se cítil zamořený a nakažený. Opravdu je takhle smrtijedi našli?

„Pokud nemůžu kouzlit a vy nemůžete kouzlit poblíž mě, aniž bychom vyzradili, kde jsme…“ začal.

„Přece se nerozdělíme!“ řekla Hermiona rozhodně.

„Potřebujeme bezpečné místo, kam se můžeme schovat,“ řekl Ron. „Dej nám čas, abychom si to promysleli.“

„Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry.

Ti dva druzí na něj zírali s otevřenými ústy.

„Nebuď hlupák, Harry, vždyť se tam může dostat Snape!“

„Ronův táta říkal, že to tam proti němu očarovali – a i kdyby ta kouzla nefungovala,“ pokračoval, když se Hermiona chtěla začít hádat, „tak co? Přísahám, že budu moc rád, když Snapa potkám!“

„Ale –“

„Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli na sobě mám pořád Stopu, budeme jich mít za zády tucty, ať půjdeme kamkoli.“

Nemohla mu oponovat, ale vypadala, jako kdyby to chtěla zkusit. Když otevřela dveře kavárny, Ron cvakl Zhasínadlem a v kavárně se znovu rozhostilo světlo. Pak napočítali do tří, naráz všichni zrušili kletby na svých obětech a než se číšnice nebo smrtijedi mohli byť jen ospale pohnout, Harry, Ron a Hermiona se znovu zatočili na místě a nechali se ještě jednou vcucnout do té temnoty.

O pár sekund později se Harryho plíce vdečně roztáhly a on otevřel oči. Teď stáli uprostřed povědomého malého špinavého náměstí. Ze všech stran okolo nich stály vysoké zanedbané domy. Viděli i číslo dvanáct, jelikož jim o něm řekl Brumbál, původní strážce tajemství, a tak vyrazili rovnou k němu. Každých pár kroků kontrolovali, že je nikdo nesleduje ani nepozoruje. Vystoupali po schodech a Harry poklepal hůlkou na vchodové dveře. Zaslechli, jak zámek zacvakal, řetěz zařinčel, pak se dveře se skřípotem otevřely a oni spěšně vběhli přes práh dovnitř.

Když za nimi Harry zavřel dveře, obstarožní lampy na stěnách se probudily k životu a vydávaly blikavé světlo po celé délce vstupní haly. Vypadalo to tam přesně tak, jak si to Harry pamatoval, děsivě, samá pavučina, torza domácích skřítků na zdech, která na schodiště vrhala bizarní stíny. Dlouhé černé záclony skrývaly portrét Siriovy matky. Jediná věc, která se mu nezdála, byl deštníkový stojan z trolí nohy, který ležel na zemi, jako kdyby ho Tonksová opět srazila.

„Myslím, že tu někdo byl,“ zašeptala Hermiona a ukázala na stojan.

„To tu taky může být od chvíle, kdy to tu Řád opouštěl,“ zamumlal Ron.

„Takže kde jsou všechna ta kouzla proti Snapovi?“ zeptal se Harry.

„Možná se projeví jen tehdy, když se tu ukáže?“ navrhl Ron.

Přesto zůstali spolu na rohožce, zády ke dveřím, a báli se vydat dále do domu.

„No, nemůžeme tu zůstat napořád,“ řekl Harry a vykročil vpřed.

„Severusi Snape?“

Hlas Pošuka Moodyho zašeptal z temnoty a všichni tři poposkočili strachy zpět. „Nejsme Snape!“ zaskřehotal Harry, načež mu cosi chladného přejelo po těle a svázalo mu to jazyk, takže nemohl promluvit. Než měl ale možnost nahmatat svůj jazyk, kouzlo mu jej opět rozvázalo.

Všichni tři zřejmě zažili to samé, protože Ron se tvářil, jako kdyby měl začít zvracet, a Hermiona zakoktala, „T-to musela b-být ta Jazykovazná kletba, kterou tu Pošuk na Snapa nastražil!“

Harry opatrně postoupil o další krok vpřed. Na konci haly se něco zvedlo a než kdokoli z nich mohl cokoli říct, povstala z koberce vysoká postava obarvená jako prach a příšerně vypadající. Hermiona se rozkřičela a paní Blacková, jejíž závěs se rozlétl, ji následovala. Šedá postava klouzala směrem k nim, rychleji a rychleji a její vlasy dlouhé po pás a bradka vlály za ní, obličej měla propadlý, nelidský a oční důlky byly prázdné. Příšerně povědomé, příšerně povědomé, pozvedlo to vyzáblou ruku a ukázalo na Harryho.

„Ne!“ zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, nenapadlo ho žádné kouzlo. „Ne, to jsme nebyli my! My jsme vás nezabili –“

Při slově nezabili postava explodovala v obrovské mračno prachu: Harry kašlal a oči mu slzely, rozhlédl se okolo sebe a viděl, že se Hermiona přikrčila ke dveřím s rukama nad hlavou a Ron, který se třásl od hlav k patě, ji neohrabaně utěšoval po ramenou a říkal, „Je to d-dobrý, je to p-pryč…“

Prach se okolo Harryho rozvířil jako mlha a zachytával modré světlo plynových lamp. Paní Blacková ještě stále křičela.

„Mudlovští šmejdi, špíny, taková potupa, taková potupa v domě mých otců – “

„SKLAPNI!“ zakřičel Harry, namířil na ni svou hůlku a s velkou ránou a výbuchem červených jisker se závěsy opět zatáhly a utišily ji.

„To byl… to byl…“ fňukala Hermiona, když jí Ron pomáhal postavit se na nohy.

„Jo,“ řekl Harry, „ale nebyl to ve skutečnosti on, že ne? Jen něco, co by mělo Snapa vystrašit.“

Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape vyhodil tu děsnou postavu do vzduchu tak klidně, jako zabil skutečného Brumbála? Zatímco byl ještě stále nervózní, vedl ty dva vstupní halou a i když napůl očekával, že se ještě ukáže nějaká nástraha, nepohnulo se nic, snad jen myš, která proběhla okolo ochranné lišty u země.

„Než se vydáme dál, měli bychom to tu zkontrolovat,“ zašeptala Hermiona, pozvedla hůlku a řekla „Homerum revelio.“

Nestalo se nic.

„No, možná je to tím, žes před chvílí tak lekla,“ řekl Ron přátelsky. „Co to mělo udělat?“

„Ale ono to udělalo přesně to, co mělo!“ řekla Heriona podrážděně. „Tohle kouzlo nám mělo odhalit, jestli tu je ještě nějaká jiná lidská bytost. A kromě nás tu nikdo není.“

„A starý Prašák,“ řekl Ron a zíral na pás koberce, ze kterého povstalo ono mrtvé tělo.

„Pojďme nahoru,“ řekla Hermiona a s vystrašeným pohledem zírala na to samé místo. Pak všechny vyvedla vzhůru po skřípajících schodech do přijímací místnosti v prvním patře.

Tam párkrát mávla hůlkou, aby zažehla staré plynové lampy a pak, ač se v té staré špinavé místnosti třásla, posadila se na pohovku a začala se zahřívat rukama, kterýma se objala. Ron přešel k oknu a o centimetr poodhrnul těžké sametové závěsy.

„Venku nikoho nevidím,“ hlásil. „A ty sis myslela, že kdyby Harry na sobě měl pořád tu Stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že se do domu nedostanou, ale – co se děje, Harry?“

Harry vykřikl bolestí. Jizva ho pálila a něco mu problesklo hlavou, jako se zářivé světlo odrazí na vodě. Viděl velký stín a cítil cizí vztek, jak mu projíždí tělem, prudký a krátký jako elektrický šok.

„Co jsi viděl?“ zeptal se Ron a přistoupil k Harrymu. „Viděls ho někde?“

„Ne, cítil jsem jen vztek – je hrozně naštvaný –“

„Ale to by mohlo být v Doupěti,“ řekl Ron hlasitě. „Co dál? Viděls něco? Proklínal někoho?“

„Ne, jen jsem cítil strach – Nedokážu říct –“

Harry byl utrápený, zmatený a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla vysokým hlasem, „Už zase ta tvá jizva? Ale co se děje? Myslela jsem si, že se spojení mezi vámi přerušilo!“

„Přerušilo, na chvilku,“ zamumlal Harry. Jizva ho stále pálila a on se proto nemohl soustředit. „Já – já myslím, že se otevírá ve chvíli, kdy se přestane ovládat, tak to býva—“

„Ale pak ses měl naučit uzavírat mysl!“ řekla Hermiona ostře. „Harry, Brumbál nechtěl, abys to spojení využíval, chtěl, abys ho utnul, proto jsi měl používat Nitrobranu! Jinak ti může Voldemort zanést do hlavy falešné představy, pamatuješ –?“

„Jo, to si pamatuju, díky,“ procedil Harry mezi zuby. Nepotřeboval k tomu Hermionu, aby si pamatoval, jak ho jednou Voldemort díky tomuto spojení chytil do pasti a jak to způsobilo Siriovu smrt. Přál si, kéž by jim tenkrát neříkal, co viděl a cítil. Takhle mu Voldemort hrozil víc, ačkoli se vydal k oknu místnosti a bolest v jizvě rostla a on s ní bojoval: Bylo to jako snažit se přemoct dávící reflex.

Otočil se k Ronovi a Hermioně zády a tvářil se, že zkoumá starý gobelín na zdi, který zobrazoval rodokmen rodiny Blacků. Pak Hermiona vykřikla: Harry opět vytáhl hůlku a otočil se, aby viděl, jak oknem místnosti přilétá stříbrný patron a přistává na podlaze přímo před nimi, kde se proměnil v lasičku a promluvil hlasem Ronova otce.

„Rodina v bezpečí, neodpovídejte, sledují nás.“

Patron se vypařil do prázdna. Ron vydal jakýsi zvuk mezi zakňučením a povzdechem a padl na pohovku. Hermiona se k němu přidala a chytila ho za ruku.

„Jsou v pořádku, jsou v pořádku,“ šeptala a Ron se napůl usmál a objal ji.

„Harry,“ řekl přes Hermionino rameno, „Já –“

„To nic,“ řekl Harry, kterému bylo zle z bolesti hlavy. „Je to tvá rodina, samozřejmě, že máš strach. Cítil bych se stejně.“ Pomyslel na Ginny. „Cítím se stejně.“

Bolest jeho jizvy dosahovala vrcholu, jizva pálila stejně, jako v zahradě Doupěte. Slyšel, jak Hermiona slabě říká „Nechci být sama. Co takhle tu vybalit spacáky a přes noc tu přespat spolu?“

Slyšel, jak Ron souhlasí. Sám už nemohl dále snášet bolest. Musel se vzdát.

„Musím na záchod,“ zamumlal a odešel z místnosti tak rychle, jak jen mohl, aniž by se rozeběhl.

Jen tak tak to zvládl: roztřesenýma rukama za sebou zavřel dveře, rukama se chytil za třeštící hlavu a padl na podlahu. Pak ve výbuchu hněvu pocítil, jak mu vztek, který nebyl určen pro něj, ovládá duši. Uviděl dlouhou místnost osvícenou pouze světlem z krbu a toho obrovského blonďatého smrtijeda na zemi, jak křičí a svíjí se v bolestech, a nepatrnou postavu stojící nad ním s napřaženou hůlkou, zatímco Harry promluvil vysokým, chladným a nemilosrdným hlasem.

„Chceš ještě trpět, Rowle, nebo to ukončíme a Nagini bude mít hostinu? Lord Voldemort si není jist, jestli dokáže i tentokrát odpustit… Zavolals mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter opět utekl? Draco, nech Rowla, ať ochutná ještě trochu naší nespokojenosti… Udělej to, nebo můj hněv pocítíš sám!“

Do ohně někdo hodil poleno. Plamen se vztyčil a osvětloval vyděšený bílý obličej – s pocitem vynoření z hluboké vody Harry zhluboka dýchal a pak otevřel oči.

Ležel na chladné černé mramorové podlaze, nos měl pár centimetrů od hadích ocasů, které podpíraly obrovskou vanu. Posadil se. Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej mu uvnitř očí hořel. Harrymu bylo z toho všeho, co právě zahlédl, nevolno, z toho, k čemu teď Voldemort Draca využívá.

Náhle někdo krátce zaklepal na dveře, a když Harry uslyšel zvenku Hermionin hlas, vstal.

„Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tu.“

„Jo, super, díky,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas nezněl neobvykle, a pak ji vpustil dovnitř.