Kapitola jedenáctá - Úplatek

Harry tušil, že mohl-li Krátura uniknout z jezera plného neživých, bude zajetí Mundunga otázkou nejvýše několika hodin, a tak plný očekávání slídil po domě celé dopoledne. Krátura se ale nevrátil ráno, ba ani odpoledne. Když přicházela noc, byl Harry téměř na jehlách a na náladě mu nepřidal ani plesnivý chleba, který měli k večeři a na který Hermiona marně zkoušela spoustu přeměňovacích kouzel.

Krátura se nevrátil ani následujícího dne, ba ani dne přespříštího. Na náměstí před domem číslo dvanáct se ovšem objevili dva zahalení muži, zůstali tam až do noci a zírali směrem k domu, který nemohli vidět.

„To budou určitě smrtijedi,“ řekl Ron, když je on, Harry a Hermiona pozorovali z oken přijímacího pokoje. „Myslíte, že ví, že jsme tady?“

„Nemyslím si to,“ řekla Hermiona, ačkoli vypadala vystrašeně, „to by za námi poslali Snapa, ne?“

„Myslíš, že tu byl a Moodyho kletba mu zavázala jazyk?“ zeptal se Ron.

„Ano,“ řekla Hermiona, „jinak by mohl říct té chásce, jak se dostat dovnitř. Ale oni spíš čekají, jestli se tam ukážeme. Koneckonců musí vědět, že teď tenhle dům patří Harrymu.“

„Jak se mohli –“

„Poslední vůle kouzelníků přece zkoumá ministerstvo, vzpomínáš si? A tam vědí, že ti Sirius odkázal dům.“

Přítomnost Smrtijedů za okny jen zhoršila již tak nepříjemnou náladu všech v čísle dvanáct. Od té doby, co jim pan Weasley poslal po svém patronovi vzkaz, neměli o nikom žádné zprávy a na všech se to začalo projevovat. Roztěkaný a vznětlivý Ron trávil volný čas tím, že si v kapse pohrával se svým Zhasínadlem, což zvlášť Hermionu vždycky rozzlobilo, jelikož trávila volný čas do Kráturova návratu čtením Příběhů básníka Beedleho a opravdu neoceňovala, že jí někdo neustále zhasíná a rozsvěcí světlo.

„Mohl bys s tím už konečně přestat?“ zakřičela během třetího večera od Kráturova odchodu, když se z přijímacího pokoje opět vytratilo všechno světlo.

„Promiň, promiň ,“ řekl Ron, cvakl Zhasínadlem a světla v pokoji se znovu rozsvítila. „Neuvědomuju si, že to dělám!“

„To si nemůžeš najít něco, čím se zabavíš?“

„Co? Třeba číst si pohádky pro děti?“

„Tuhle knihu mi odkázal Brumbál, Rone –“

„A mně odkázal Zhasínadlo, takže bych ho asi měl používat!“

Harry, který nevydržel jejich hašteření, vyklouzl z pokoje a ani jeden z nich si toho nevšiml. Vyrazil po schodech dolů do kuchyně, kam chodil nejčastěji, protože si byl jistý, že to je to místo, kde se Krátura s největší pravděpodobností objeví. Napůl cesty do kuchyně ale zaslechl zaklepání na dveře a pak zarachotily klíče v zámku a řetěz uvolnil vchod do domu.

Ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vytáhl hůlku, přesunul se do stínu sťatých skřítčích hlav a čekal. Tu se otevřely dveře. Skulinou zahlédl kousek náměstí před domem a pak viděl, jak se zahalená postava protáhla do domu a zavřela za sebou. Vetřelec vykročil vpřed a Moodyho hlas se zeptal „Severusi Snape?“ Pak se na konci vstupní haly zvedla z koberce postava z prachu a zamířila se zdviženou rukou ke dveřím.

„Já Vás nezabil, Albusi,“ řekl tichý hlas.

V tom se kouzklo přerušilo. Prachová postava se opět rozlétla do vzduchu, načež bylo skrz prach nemožné poznat, co je nově příchozí zač.

Harry mu na hruď namířil hůlku.

„Nehýbejte se!“

Zapomněl na portrét paní Blackové. Jakmile zakřičel, závěsy okolo jejího obrazu se rozlétly a ona začala ječet, „mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům –“

„Ron a Hermiona seběhli dolů po schodech k Harrymu a svými hůlkami mířili stejně jako Harry na neznámého muže, který teď stál v hale s rukama nad hlavou.

„Zadržte, to jsem já, Remus!“

„Díky Bohu,“ řekla Hermiona slabě a namířila hůlku na obraz paní Blackové. S hlasitým prásknutím ji opět zakryly závěsy a místností se rozhostilo ticho. I Ron sklonil hůlku, ale Harry se nepohnul.

„Ukažte se!“ zavolal.

Lupin popošel vpřed pod světlo lampy a s rukama stále nad hlavou se snažil dát najevo, že se vzdává.

„Jsem Rémus John Lupin, vlkodlak, občas známý pod přezdívkou Náměsíčník, jeden z autorů Pobertova plánku, sezdaný s Nymfadorou, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vyčarovat Patrona, Harry, který na sebe bere podobu jelena.“

„No dobrá,“ řekl Harry a přestal na Lupina mířit hůlkou, „ale musel jsem si to ověřit, ne?“

„Jako tvůj bývalý učitel Obrany proti černé magii s tebou souhlasím, žes musel. Rone, Hermiono, neměli byste se tak brzy přestat chránit.“

Seběhli schody a běželi rovnou k němu. Měl na sobě svůj silný černý cestovní plášť, vypadal vyčerpaně, ale byl rád, že je vidí.

„Ještě se tu tedy neukázal Severus?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl Harry. „Co se děje? Jsou všichni v pořádku?“

„Ano,“ řekl Lupin, „ale víme, že nás sledují. Na náměstí u domu máte párek smrtijedů –“

„My víme –“

„Aby mě neviděli, musel jsem se přemístit přesně na poslední schod, těsně přede dveře. Myslím, že neví, že tu jste, jinak by tu už měli mnohem více svých lidí. Číhají na všech místech, která s tebou mají co dočinění, Harry. Pojďme dolů, musím vám toho hodně povědět a já chci vědět, co se dělo poté, co jste odešli z Doupěte.“

Sestoupili za ním do kuchyně, Hermiona namířila hůlku na krb a v něm okamžitě vzplanul oheň. Dodával tomu temnému kamenitému místu útulnou atmosféru a odrážel se na dřevěném stole. Lupin ze svého cestovního pláště vytáhl pár lahví máslového ležáku a všichni se posadili.

„Už jsem tu byl před třemi dny, ale potřeboval jsem setřást smrtijeda, který mě sledoval,“ řekl Lupin. „Takže po svatbě jste se vydali přímo sem?“

„Ne,“ řekl Harry, „až poté, co jsme narazili na pár smrtijedů v kavárně na ulici Tottenham Court Road.“

Lupin vylil na stůl většinu svého máslového ležáku.

„Cože?“

Vysvětlili mu, jak se to stalo. Když dovyprávěli, vypadal Lupin zděšeně.

„Ale jak vás tak rychle mohli najít? Vysledovat někoho, kdo se přemístí, je nemožné, pokud se ho před přenosem nechytíš.“

„Ale nevypadá to, že by se v tu chvíli jen tak procházeli po Tottenham Court Road, co?“ řekl Harry.

„Mysleli jsme si,“ navrhla Hermiona, „jestli na sobě Harry ještě nemá Stopu.“

„To není možné,“ řekl Lupin. Ron vypadal naštvaně a z Harryho spadla nervozita. „Pomineme-li ostatní problémy, kdyby na sobě Harry pořád měl Stopu, už by dávno jistojistě věděli, že je tady, co říkáte? Ale nechápu, jak vás mohli najít v Tottenham Court Road, to je znepokojující, silně znepokojující.“

Zdálo se, že ho to zmátlo, ale dokud nešlo o Harryho život, mohlo to počkat.

„Povězte nám, co se stalo poté, co jsme utekli. Od vzkazu, že jsou všichni v bezpečí, který nám po Patronovi poslal pan Weasley, jsme s nikým nebyli v kontaktu.“

„No, Kingsley nás zachránil,“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit dřív, než dorazili.“

„Byli to smrtijedi nebo lidé z ministerstva?“ přerušila ho Hermiona.

„Od obou skupin někdo, ale teď jsou všichni jedna a ta samá banda,“ řekl Lupin. „Bylo jich tam snad tucet, ale nevěděli, kde jsi, Harry. Arthur zaslechl fámu, že se pokusili mučením z Brouska vytáhnout, kde jsi. Jestli je to pravda, tak věz, že to nebyl on, kdo to prozradil.“

Harry zíral na Rona a Hermionu. Jejich výraz odrážel tu samou směs šoku a vděku, které cítil on. Nikdy neměl Brouska nějak moc rád, ale pokud to, co Lupin říkal, byla pravda, pak si ten muž ke konci života zvolil, že bude Harryho chránit.

„Smrtijedi prohledali Doupě od půdy po sklep,“ pokračoval Lupin. „Našli ghúla, ale nechtěli se k němu moc přibližovat – a pak celé hodiny vyslýchali všechny z nás, kteří jsme tam zůstali. Snažili se získat informace o tobě, Harry, ale nikdo, kromě lidí z řádu samozřejmě nevěděl, že jsi tam byl.

V tu samou dobu, kdy rozprášili svatbu, se další smrtijedi vydávali do ostatních domů po celé zemi, které měly co dočinění se řádem. Nikdo nezemřel,“ dodal rychle a předešel tím otázce. „ale moc nechybělo. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak asi víš, nebyl tam, a pak použili kletbu Cruciatus proti rodině Tonksové. Opět s cílem zjistit, kam ses vydal poté, cos je navštívil. Jsou v pořádku – pochopitelně otřeseni, ale jinak v pořádku.“

„Smrtijedi se dostali skrz všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry a vzpomněl si, jak mu pomohla, když u Tonksových tehdy v noci havaroval u Tonksových na zahradě.

„Harry, musíš si uvědomit, že teď mají na své straně všechnu moc ministerstva,“ řekl Lupin. „Mají moc používat násilná kouzla bez bázně a strachu z toho, že je za to zatknou. Povedlo se jim proniknout každým obranným kouzlem, které jsme proti nim použili, a jakmile byli uvnitř, neskrývali, proč přišli.“

„A obtěžují se alespoň omluvit za to, že se snaží mučením z lidí získat informace o Harryho pohybu?“ zeptala se Hermiona přiškrceným hlasem.

„No,“ řekl Lupin. Zaváhal a pak vytáhl složenou kopii Denního věštce.

„Tady,“ řekl a posunul ho přes stůl k Harrymu, „dříve nebo později by ses to stejně dozvěděl. To je jejich omluva za to, že po tobě jdou.“

Harry noviny uhladil. Z úvodní stránky na něj zíral jeho portrét v obří velikosti. Přečetl si titulek:

HLEDÁ SE ZA ÚČELEM VÝSLECHU PRO

VYŠETŘOVÁNÍ SMRTI ALBUSE BRUMBÁLA

Rona a Hermionu to zaskočilo, až z toho vykřikli, ale Harry neřekl nic. Odložil noviny stranou. Nechtěl nic dalšího číst. Věděl, co se tam píše. Nikdo, kromě těch, co byli v okamžiku Brumbálovy smrti na vrcholu astronomické věže, nevěděl, kdo ho doopravdy zabil, a jak už celému kouzelnickému světu vyslepičila Rita Holoubková, Harryho viděli, jak běží z věže jen chvilku poté, co Brumbál dopadl.

„Mrzí mě to, Harry,“ řekl Lupin.

„Takže smrtijedi už ovládli i Denního věštce?“ zeptala se Hermiona zuřivě.

Lupin přikývl.

„Ale určitě si někdo uvědomuje, že se něco děje?“

„Ten puč se navenek nijak neprojevil a proběhl bez komplikací,“ řekl Lupin.

„Oficiální verze Brouskovy smrti je, že rezignoval. Byl nahrazen Piem Thicknessem, který je ovládán kletbou Imperius.“

„Proč se sám Voldemort neprohlásil ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.

Lupin se rozesmál.

„To přece nemusí, Rone. V podstatě takhle je ministrem kouzel, ale proč by měl sedět v kanceláři na ministerstvu? Jeho panák Thicknesse se o každodenní problémy postará a Voldemort se zatím může klidně rozpínat mimo ministerstvo.

Samozřejmě, mnozí si uvědomili, co se stalo. Za posledních pár dní se postoj ministerstva neskutečně změnil a lidé si tiše šeptají, že za tím musí být Voldemort. Ale, a to je ten problém, jen šeptají. Nedůvěřují si navzájem, protože neví, komu věřit. Jsou příliš vystrašeni, než aby se odvážili promluvit nahlas. Bojí se, že pokud by jejich předtuchy byly správné, zaměřili by se smrtijedi na jejich rodiny. Ano, Voldemort rozehrál strategickou hru. Tím, že by se sám uvedl do funkce ministra, by mohl vyprovokovat otevřené povstání. Tím, že je jen v pozadí toho všeho, vyvolal zmatek, nejistotu a strach.“

„A ta neskutečná změna postoje ministerstva,“ řekl Harry, „má za úkol varovat kouzelnický svět přede mnou, ne před Voldemortem?“

„To je zajisté část plánu,“ řekl Lupin, „a je to mistrovský tah. Teď, když je Brumbál po smrti, bys měl být ty – chlapec, který přežil – symbolem a snahou o odpor k Voldemortovi. Ale tím, že máš prsty ve smrti toho staříka, na tebe Voldemort nejen vypsal odměnu, ale i zasel zrnko pochyb a strachu mezi těmi, kteří by tě mohli chtít bránit.

Mezitím ministerstvo vyrazilo proti kouzelníkům z mudlovských rodin.“

Lupin ukázal na Denního věštce.

„Podívejte se na druhou stránku.“

Hermiona obrátila stránku se stejným výrazem, který měla, když držela Tajemství magie nejtemnější.

„Seznam kouzelníků pocházejících z mudlovských rodin!“ přečetla nahlas. „‚Ministerstvo kouzel mapuje kouzelníky narozené mezi mudly, aby dokázalo lépe porozumět tomu, jak dokázali ovládnout tajemství magie.

Nedávné výzkumy, které prováděl Odbor záhad, odhalují, že schopnost kouzlit může být předávána pouze z osoby na osobu, tedy když se kouzelníci rozmnožují. Ačkoli tedy neexistují žádní ověření kouzelničtí předci, mohli tito takzvaní ‚mudlorození kouzelníci‘, získat své kouzelnické vlastnosti krádeží nebo násilím.

Ministerstvo je rozhodnuto vystopovat kořeny těchto uchvatitelů kouzelnických schopností a k tomu tedy požádalo každého kouzelníka, narozeného mezi mudly, aby se dostavil na pohovor k nově zřízené Registrační komisi pro mudlorozené kouzelníky.‘“

„Tohle lidé přece nedovolí,“ řekl Ron.

„Už se to děje, Rone,“ řekl Lupin. „Zatímco se tu bavíme, proti mudlorozeným už provádějí zátahy.“

„Ale jak by mohli ‚ukrást‘ schopnost kouzlit?“ řekl Ron. „Je to na hlavu, kdyby šlo ‚ukrást‘ schopnosti, nebyli by přece žádní motáci, ne?“

„Já vím,“ řekl Lupin. „Nicméně, pokud nemůžeš dokázat, že máš v rodině alespoň jednoho blízkého kouzelnického příbuzného, považují tvé kouzelnické schopnosti za získané nepoctivou cestou a musíš si vytrpět trest.“

Ron se podíval na Hermionu a pak řekl, „A co když všichni čistokrevní, nebo ti, kteří mají alespoň částečně kouzelnickou krev, odpřísáhnou, že je člověk, který se narodil mezi mudly, součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je má sestřenice –“

Hermiona chytla Ronovu ruku do své a stiskla ji.

„Díky, Rone, ale nemůžu ti dovolit –“

„Nebudeš mít na výběr,“ řekl Ron zuřivě a sevřel její ruku. „Naučím tě rodokmen mé rodiny, takže o nich budeš znát všechno a když se tě zeptají, budeš znát odpovědi.“

Hermiona se nejistě zasmála.

„Rone, ve chvíli, kdy jsme na útěku s Harry Potterem, nejhledanější osobou v zemi, nemyslím si, že by na tom záleželo. Kdybych bývala šla zpátky do školy, bylo by to jiné. Co vlastně Voldemort plánuje s Bradavicemi?“ zeptala se Lupina.

„Docházka je teď pro každého mladého kouzelníka a čarodějku povinná,“ zodpověděl. „To ohlásili včera. Nikdy dřív tomu tak nebylo, to je taky velká změna. Ale samozřejmě, téměř každý kouzelník v zemi chodil do Bradavic, i když jejich rodiče měli právo učit je doma, nebo je poslat do zahraničí, pokud tomu dali přednost. Takhle bude mít Voldemort celou kouzelnickou populaci pod kontrolou už od útlého věku. A je to další způsob, jak se zbavit mudlorozených, protože než jim dovolí nastoupit do školy, musí každý kouzelník obdržet Pozitivní lustraci kouzelnického původu – tedy že byli ministerstvem uznáni jako potomci čarodějů.“

Harry byl naštvaný a rozčílený zároveň. V tu chvíli určitě mnozí nadšení jedenáctiletí kouzelníci zkoumali své nové knihy, aniž by věděli, že Bradavice, a možná ani svoje rodiny, už nikdy neuvidí.

„Je to… je to…“ mumlal a nedokázal najít slova, která by dokázala popsat hrůzu, která mu prostupovala hlavou, ale Lupin tiše promluvil.

„Já vím.“

Lupin zaváhal.

„Pochopím, jestli mi to nepotvrdíš, Harry, ale Řád má pocit, že ti Brumbál zanechal nějakou misi.“

„To ano,“ odpověděl Harry, „a Ron i Hermiona v ní jsou taky a jdou se mnou.“

„Můžeš mě zasvětit, o čem ta mise je?“

Harry se podíval do Lupinovy vrásčité tváře, obklopené silnými, ale zešedlými vlasy, a přál si, aby mohl odpovědět jinak.

„Nemohu, Remusi, promiňte. Jestli vám to Brumbál neřekl sám, ani já nemyslím, že bych mohl.“

„Předpokládal jsem, že to řekneš,“ odpověděl Lupin zklamaně. „Ale přesto bych ti mohl k něčemu být. Víš, co jsem zač a co dokážu dělat. Mohl bych jít s tebou a ochránit tě. Ani bys mi nemusel říkat přesně, kam máš namířeno.“

Harry zaváhal. Byla to lákavá nabídka, ale nedovedl si představit, jak by před Lupinem dokázali uchovat tajemství mise, kdyby byl celou dobu s nimi.

Hermiona ale vypadala zmateně.

„A co Tonksová?“ zeptala se.

„Co je s ní?“ řekl Lupin.

„No,“ řekla Hermiona zamračeně, „přece jste si ji vzal! Jak by to zvládala, kdybyste šel s námi?“

„Tonksová bude v naprostém bezpečí,“ řekl Lupin, „zůstane v domě svých rodičů.“

V Lupinově tónu bylo něco zvláštního, říkal to neskutečně chladně.

Na myšlence, že Tonksová zůstane schovaná v domě svých rodičů, bylo něco zvláštního. Koneckonců byla členkou Řádu a co si Harry pamatoval, vždycky chtěla bojovat.

„Remusi,“ nadhodila Hermiona, „je všechno v pořádku? Víte… mezi Vámi a –“

„Všechno je v pořádku, díky za optání,“ řekl Lupin jízlivě.

Hermiona zrudla. Po chvilce trapné a rozpačité pauzy se Lupin přinutil přiznat cosi nepříjemného. „Tonsková čeká dítě.“

„To je báječné!“ vykřikla Hermiona.

„Přesně tak!“ přidal se Ron nadšeně.

„Gratulujeme,“ řekl Harry.

Lupin vykouzlil cosi mezi umělým úsměvem a grimasou a řekl, „Takže… přijímáte moji nabídku? Budeme z vás tří my čtyři? Nevěřím tomu, že by s tím Brumbál nesouhlasil, koneckonců ze mě udělal vašeho učitele obrany proti černé magii. A musím vám říct, že věřím, že budeme stát tváří v tvář magii, kterou jsme nikdy dříve nezažili a o které se nám ani nesnilo.“

Ron a Hermiona se oba podívali na Harryho.

„Jen – jen aby bylo jasno,“ řekl. „Vy chcete nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít s námi?“

„Bude tam absolutně v bezpečí, postarají se o ni,“ řekl Lupin. V jeho hlase zněla účelovost hraničící s lhostejností. „Harry, věřím, že James by chtěl, abych zůstal s tebou.“

„No,“ řekl Harry pomalu, „já to nechci. Jsem si jist, že můj otec spíš chtěl vědět, proč nezůstanete se svým dítětem.“

Lupinovi se z obličeje vytratila všechna barva. Teplota v kuchyni jako kdyby klesla o deset stupňů. Ron se rozhlížel po místnosti, jako kdyby si jí musel zapamatovat, zatímco Hermioniny oči se střídavě dívaly na Harryho a Lupina.

„Nerozumíš mi,“ řekl Lupin nakonec.

„Tak mi to vysvětlete,“ řekl Harry.

Lupin si odkašlal.

„Já – vzít si Tonksovou byla osudová chyba. Udělal jsem to proti své vůli a od té doby si to velmi vyčítám.“

„Chápu,“ řekl Harry, „takže se na ni prostě vykašlete a utečete s námi?“

Lupin vyskočil na nohy. Jeho židle spadla dozadu. Zíral na ně tak divoce, že Harry poprvé v životě viděl v jeho obličeji výraz vlka.

„Nechápeš, co jsem udělal své ženě a jejímu nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl brát, teď je z ní vyvrhel!“

Lupin nakopl židli, kterou převrátil.

„Viděls mě vždycky jen v Řádu nebo pod Brumbálovou ochranou v Bradavicích! Vůbec nevíš, jak zbytek kouzelnického světa pohlíží na stvůry, jako jsem já! Jakmile se dozví o mé nemoci, prohodí se mnou sotva jedno slovo! Nechápeš, co jsem udělal?

Dokonce i její vlastní rodina je z naší svatby znechucená, chtěli snad její rodiče, aby si vzala vlkodlaka? A to dítě… to dítě…“

Lupin se chytil za hlavu. Vypadal nepříčetně.

„Můj druh se obvykle nemnoží! Bude jako já, o tom jsem přesvědčen. Jak si mohu odpustit, když jsem vědomě riskoval, že svou nemoc přenesu i na nevinné dítě? A kdyby nějakou zázračnou náhodou nebylo jako já, bude lepší, tisíckrát lepší, když bude bez otce, za kterého by se mělo stydět!“

„Remusi!“ zašeptala Hermiona se slzami v očích. „Tohle neříkejte – jak by se za vás mohlo jakékoli dítě stydět?“

„Já nevím, Hermiono,“ řekl Harry. „Já bych se za něj celkem styděl.“

Harry nevěděl, odkud přicházel jeho vztek, ale donutil ho vstát. Lupinův výraz se změnil, jako kdyby ho Harry ranil.

„Jestli budou teď mudlorození špatní,“ řekl Harry, „co asi udělají s polovičním vlkodlakem, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil chránit mou matku a mě, a vy mi tu tvrdíte, že Vám řekl, abyste zavrhl vlastní dítě a šel s námi do rizika?“

„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „Tohle není o touze po – po nebezpečí nebo osobní slávě – jak se opovažuješ říkat tak –“

„Myslím, že jste bezohledný,“ řekl Harry, „zalíbilo se vám jít v Siriových stopách –“

„Harry, ne!“ prosila ho Hermiona, ale on stále zíral do Lupinova vzteklého obličeje.

„Tomu bych nikdy nevěřil,“ řekl Harry. „Že muž, co mě naučil bojovat s mozkomory – bude zbabělec.“

Lupin vytáhl hůlku tak rychle, že Harry sotva pro svou stihl sáhnout. Ozvala se hlasitá rána a pak si uvědomil, že leží na zádech, jako kdyby dostal ránu. Jak se uhodil o kuchyňskou zeď a klouzal k zemi, zahlédl jen zbytek Lupinova hábitu, mizícího za dveřmi.

„Remusi, Remusi, vraťte se!“ křičela Hermiona, ale Lupin nereagoval. O pár sekund později zaslechli prásknutí domovními dveřmi.

„Harry!“ naříkala Hermiona. „Jak jsi jen mohl?“

„Šlo to snadno,“ řekl Harry. Postavil se a cítil, jak se mu dělá boule na místě, kde se uhodil o zeď. Ještě pořád byl vzteklý a třásl se.

„Nedívej se na mě takhle!“ vyštěkl na Hermionu.

„Tohle si na ni nedovoluj!“ odfrkl si Ron.

„Ne – ne – neměli bychom se hádat!“ řekla Hermiona a roztrhla je od sebe.

„Tohle jsi Lupinovi neměl říkat,“ pronesl Ron k Harrymu.

„Zasloužil si to,“ řekl Harry. Hlavou mu prolétaly útržkovité vzpomínky. Sirius, jak padá skrz oblouk, Brumbál, vyčerpaný a zavěšený ve vzduchu, záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, který prosil o smilování…

„Rodiče,“ řekl Harry, „by neměli své děti opouštět, pokud – pokud opravdu nemusí.“

„Harry –“ řekla Hermiona a podávala mu ruku, aby ho utěšila, ale on ji odstrčil a odešel; očima pozoroval oheň, který Hermiona zažehla. Jednou z něj mluvil s Lupinem, když se potřeboval zeptat na něco o Jamesovi, a Lupin ho utěšoval. Teď před očima viděl Lupinův umučený bílý obličej. Cítil nepříjemnou vlnu výčitek svědomí. Ani Ron ani Hermiona nepromluvili, ale Harry jistě cítil, že se na sebe dívají a komunikují beze slov.

Otočil se a přistihl je, jak se od sebe spěšně otáčejí.

„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“

„Ne, tos neměl,“ řekl Ron najednou.

„Ale chová se tak.“

„Všichni jste stejní…“ řekla Hermiona.

„Já vím,“ řekl Harry. „Ale jestli ho to donutí jít zpátky k Tonksové, bude to za to stát, nebo ne?“

Nemohl ze svého hlasu dostat ten prosebný tón. Hermiona měla v obličeji soucitný výraz, Ron nejistý. Harry pohlédl k zemi a myslel na otce. Podporoval by James Harryho v tom, co právě řekl Lupinovi, nebo by se naštval, jak se jeho vlastní syn chová k jeho starému příteli?

Obvykle tichá kuchyně jako kdyby se teď zaplnila hukotem po šoku z posledních událostí a Ronovými a Hermioninými nevyřčenými výtkami. Denní věštec, kterého Lupin přinesl, ještě stále ležel na stole, Harryho obličejem otočený vzhůru. Přešel k němu, posadil se, náhodně vybral stránku a předstíral, že si čte. Nedokázal se soustředit na slova. Jeho mysl byla ještě pořád plná setkání s Lupinem. Byl si jist, že Ron a Hermiona na druhé straně stolu, schovaní za Věštcem, zase komunikují beze slov. Hlasitě otočil stránku a najednou na něj vykouklo Brumbálovo jméno. Chvilku mu trvalo, než pochopil obsah fotografie, která zobrazovala jeho rodinu. Pod ní byla slova „Brumbálova rodina, zleva doprava: Albus; Percivál, jak drží novorozenou Arianu; Kendra a Aberforth.

Upoutalo to jeho pozornost a tak Harry zkoumal obraz podrobněji. Brumbálův otec, Percivál, vypadal pohledně a oči se mu blýskaly dokonce i na tak staré fotografii. Nemluvně, Ariana, byla o něco delší než bochník chleba, a nevypadala nijak neobvykle. Matka, Kendra, měla své černé vlasy svázané do drdolu. Její obličej měl vystouplé rysy. Když Harry zkoumal její temné oči, vysoké lícní kosti a rovný nos, který se nesl nad hedvábnými šaty, vzpomněl si na fotografie původních amerických obyvatel, které viděl. Albus a Aberforth měli krajkované hábity a stejně střižené vlasy po ramena. Albus vypadal o pár let starší, ale jinak si byli oba chlapci velmi podobní, jelikož fotografie vznikla dříve, než si Albus zlomil nos a než začal nosit brýle.

Rodina vypadala šťastně a neobvykle a klidně se usmívala z novinové stránky na čtenáře. Ručka nemluvněte Ariany nejasně mávala z šátku, ve kterém byla zabalená. Harry pohlédl nad fotografii a uviděl titulek článku.

EXKLUZIVNÍ UKÁZKA Z PŘICHÁZEJÍCÍ

BIOGRAFIE ALBUSE BRUMBÁLA

Napsala Rita Holoubková

Harry si pomyslel, že hůř už mu být nemůže, a začal číst.

Protože byla Kendra Brumbálová hrdá a nadutá, poté, co byl její manžel Percivál zatčen a uvězněn v Azkabanu, o čemž se všude psalo, nemohla už v Ornici nad Planinou žít. Proto se rozhodla sbalit rodinu a přestěhovat ji do Godrikova Dolu, vesnice, kterou později proslavil útěk Harry Pottera před Vy-víte-kým.

Podobně jako Ornice nad Planinou, i Godrikův důl byl domovem pro řadu kouzelnických rodin, ale jelikož Kendra žádnou z nich neznala, nikdo si na ni, na rozdíl od lidí v Ornici, neukazoval kvůli zločinu, který provedl její manžel. Tím, jak odmítala přátelské pokusy o sblížení, o které se pokoušeli její noví kouzelničtí sousedé, brzy dosáhla toho, že její rodina zůstala zcela osamělá.

„Práskla mi dveřmi před očima, když jsem ji šla přivítat s náručí plnou domácích kotlíkových sušenek,“ říká Batylda Bagshotová. „První rok, který tam strávili, jsem zřídkakdy vídala dva chlapce. Kdybych nesbírala hlučivky při měsíčním svitu v zimě poté, co se přistěhovali, a neviděla Kendru, jak vede Arianu do zahrádky, nikdy bych nevěděla, že tam s nimi žije i dcera. Obešla s ní jednou trávník, pevně ji držela a pak ji opět odvedla do domu. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.“

Zdá se, že Kendřin nápad přestěhovat se do Godrikova Dolu skrýval perfektní příležitost skrýt Arianu jednou provždy, tedy udělat něco, co pravděpodobně plánovala celé roky. Načasování bylo důležité. Když Ariana zmizela z dohledu, bylo jí již téměř sedm let, a to je právě věk, ve kterém se podle odborníků začínají projevovat první magické schopnosti, pokud je člověk má. Nikdo z pamětníků si nevzpomíná, že by kdy viděl Arianu projevit byť jen náznak jakékoli kouzelné schopnosti. Zdá se tedy, že Kendra se rozhodla raději skrýt existenci své dcery, než trpět hanbou po přiznání, že porodila motáka. Odstěhovat se od přátel a sousedů, kteří Arianu znali, bylo po uvěznění jejího manžela mnohem jednodušší. Těch pár lidí, kteří o Arianině existenci věděli, mělo plnou důvěru, že to tajemství neprozradí, včetně dvou bratrů, kteří odpovídali nemístné otázky jedinou odopovědí, kterou je matka naučila. „Má sestra nemůže chodit do školy, je moc nemocná.“

Příští týden přineseme: Albus Brumbál v Bradavicích – Ocenění a Záminky

Harry se mýlil. To, co si přečetl, mu náladu přece jen zhoršilo. Podíval se zpět na fotografii zdánlivě veselé rodiny. Bylo to skutečné? Jak to jen mohl zjistit? Chtěl do Godrikova Dolu i přesto, že Batylda nebyla ve stavu, ve kterém by si s ním o tom mohla promluvit. Chtěl navštívit místo, kde jak on, tak Brumbál přišli o své milované. Právě odkládal noviny a chtěl se Rona a Hermiony zeptat na jejich názor, když se po kuchyni rozlehlo ohlušující prásk.

Poprvé za tři dny zapomněl Harry na Kráturu. Okamžitě ho napadlo, že to mohl být Lupin, který se vrátil do místnosti, a na sekundu nezaregistroval hromadu zápasících končetin, které se znenadání objevily po jeho pravici. Spěšně vstal a Krátura se zatím vymotal a hluboce se Harrymu klaněl a krákal, „Krátura se vrátil s tím zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane!“

Mundungus se sebral a vytáhl hůlku. Hermiona ale byla mnohem rychlejší.

„Expelliarmus!“

Mundungova hůlka se vznesla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Zpustlý Mundungus se pokusil utéct na schody, ale Ron po něm skočil a svalil ho na podlahu, kam Mundungus tlumeně dopadl.

„Co?“ zavřeštěl a snažil se vykroutit z Ronova sevření. „Co sem udělal? Pošleš na mě odpornýho domácího skřítka, na co si to hraješ, co sem udělal, nech mě jít, nech mě jít, …“

„Nejsi v postavení, aby sis mohl poroučet,“ řekl Harry. Odhodil noviny stranou, pár kroky přešel přes kuchyni a klekl si na kolena vedle Mundunga, který přestal bojovat a vystrašeně zíral. Ron vstal, funěl a sledoval, jak Harry na Mundungův nos namířil svou hůlku. Mundungus smrděl zaschlým potem a tabákovým kouřem. Měl slepené vlasy a špinavé šaty.

„Krátura se omlouvá za zdržení při dovedení zloděje, pane!“ krákal skřítek. „Fletcher ví, jak se bránit zajmutí, má plno schovávaček a kompliců. I tak Krátura nakonec zloděje zahnal do kouta.“

„Vedl sis opravdu dobře, Kráturo,“ řekl Harry a skřítek se hluboce uklonil.

„Dobrá. Máme na tebe pár otázek,“ řekl Harry Mundungovi, který naráz zakřičel.

„Zpanikařil jsem, chápeš? Nikdy jsem to nechtěl dělat, bez urážky, kámo, ale nikdy jsem se nepřihlásil, že kvůli tobě chci dobrovolně umřít a pak okolo začal lítat zatracenej Ty-víš-kdo, každej by se vodtamtud chtěl ztratit. Říkám ti na rovinu, že jsem to dělat nechtěl –“

„Pro tvou informaci, nikdo z nás ostatních se nepřemístil pryč,“ řekla Hermiona.

„No, tak je z vás parta zatracenejch hrdinů, ne? Ale já nikdy nepředstíral, že se chci nechat zamordovat —“

„Nezajímá nás, proč jsi utekl Pošukovi,“ řekl Harry a hůlku posunul o něco blíže k Mundungovým bahnitě hnědým, krví podlitým očím. „Už jsme věděli, že jsi nespolehlivý odpad.“

„No tak, proč ksakru necháváš domácí skřítky, aby mě pronásledovali? Nebo ti de eště o ty poháry? Už žádnej nemám, jinak bych ti je klidně dal –“

„Nejde ani o ty poháry, i když přihořívá,“ řekl Harry. „Sklapni a poslouchej.“

Bylo báječné, že mohl zase něco dělat, že měl někoho, z koho mohl vymámit alespoň kousek pravdy. Harryho hůlka byla teď tak blízko k přepážce Mundungova nosu, že Mundungus začal šilhat, když se na ni snažil zaostřit.

„Když jsi z tohohle domu odnášel všechno, co mohlo mít nějakou cenu,“ začal Harry, ale Mundungus ho znovu přerušil.

„Siriovi nikdy nezáleželo na tom bordelu –“

V tu chvíli se ozval zvuk dusajících nohou, zablesklo se cosi měděného a ozvalo se zařinčení a vřískot bolesti. Krátura se rozeběhl k Mundungovi a praštil ho pánví.

„Vodvolej ho, vodvolej ho, měl bys ho zavřít!“ křičel Mundungus a krčel se v koutě, zatímco Krátura znovu zvedl pánev s těžkým dnem.

„Kráturo, ne!“ zakřičel Harry.

Kráturovy tenké paže se třásly pod vahou těžké pánve, jak ji stále držel nahoře.

„Možná ještě jednu ránu, pane Harry, pro štěstí?“

Ron se zasmál.

„Potřebujeme ho při smyslech, Kráturo, ale když ho bude potřeba přesvědčit, budeš mít tu poctu,“ řekl Harry.

„Mnohokrát děkuji, pane,“ řekl Krátura, uklonil se a vzápětí poodešel o kousek dál. Velké b ledé oči měl s odporem stále upřené na Mundunguse.

„Když jsi z tohohle domu odnesl cokoli cenného, cos tu mohl najít,“ začal Harry znovu, „vzal sis i pár věcí z kuchyňského přístěnku. Byl tam medailonek.“ Harryho ústa byla najednou suchá. Téměř cítil i Ronovo a Hermionino napětí a vzrušení. „Co jsi s ním udělal?“

„Proč?“ zeptal se Mundungus. „Má snad nějakou cenu?“

„Ty ho ještě pořád máš!“ zakřičela Hermiona.

„Ne, nemá,“ řekl Ron bystře. „Chce vědět, jestli si za něj může říct o další peníze.“

„O další?“ řekl Mundungus. „To by nebylo tak těžké… ksakru, zbavil sem se ho, neměl sem jinou možnost.“

„Co tím myslíš?“

„Prodával jsem v Příčné ulici a ona přišla a ptala se, jestli mám živnosťák na vobchodování s kouzelnickejma tretkama. Zatracená čmuchna. Chtěla mi dát pokutu, ale zalíbil se jí ten medailonek, tak mi řekla, že si ho vezme a protentokrát mě nechá bejt, tak sem byl šťastnej.“

„Co to bylo za ženu?“ zeptal se Harry.

„Nevim, nějaká ministerská baba.“

Mundungus chvíli přemýšlel, až se mu svraštělo obočí.

„Drobná ženská. Na hlavě měla mašli.“

Zamračil se a pak dodal, „vypadala jako ropucha.“

Harry upustil hůlku, která vrazila Mundungovi do nosu, vychrlila pár červených jisker a podpálila mu obočí.

„Aguamenti!“ zakřičela Hermiona, z hůlky jí vytryskl pramen vody a zaplavil Mundunga, který začal reptat a kuckat.

Harry se podíval vzhůru a uviděl, že Ron s Hermionou jsou otřeseni stejně, jako on. Jizvy na pravé ruce ho opět začaly bolet.