Kapitola sedmá - Poslední vůle Albuse Brumbála

Procházel se za úsvitu po kopcovité cestě za chladného modrého světla. Mnohem níže byly vidět stíny městečka, zahaleného ve tmě. Byl ten muž, kterého hledal, kterého potřeboval tak nutně, že nemohl myslet na nic jiného, ten muž, který znal odpověď, odpověď na jeho problém, dole…?

„Hej, vstávej.“

Harry otevřel oči. Znovu ležel na lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a místnost byla stále potemnělá. Papušík podřimoval s hlavou schovanou pod drobným křídlem. Jizva na Harryho čele ho opět píchala.

„Mluvils ze spaní.“

„Opravdu?“

„Jo. ‚Gregorovič.‘ Pořád jsi opakoval ‚Gregorovič.‘“

Harry neměl nasazené své brýle a Ronův obličej mu tak připadal mírně rozmazaný.

„Kdo je Gregorovič?“

„To nevím, ty jsi tady ten, kdo to říkal.“

Harry si promnul čelo a přemýšlel. Měl mlhavý dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde.

„Myslím, že ho hledá Voldemort.“

„Chudák chlap,“ řekl Ron upřímně.

Harry se posadil, stále si mnul jizvu, ale teď už byl úplně probuzený. Snažil se přesně rozpomenout, co ve svém snu viděl, ale vše, co si vybavoval, byly hory na obzoru a obrys malé vesnice, schované v hlubokém údolí.

„Myslím, že je v zahraničí.“

„Kdo, Gregorovič?“

„Voldemort. Myslím, že je někde v zahraničí a hledá Gregoroviče. Nevypadalo to tam, jako někde v Británii.“

„Tys už zase viděl do jeho hlavy?“

Ronův hlas zněl vystrašeně.

„Buď tak laskav a neříkej to Hermioně,“ poprosil ho Harry. „I když nevím, jak by chtěla, abych přestal mít ty vidiny ve spánku…“

Zíral vzhůru na malou Papušíkovu klec a přemýšlel… Proč mu to jméno Gregorovič přišlo povědomé?

„Myslím,“ řekl pomalu, „že to nějak souvisí s Famfrpálem. Nějak to souvisí, ale já nevím – nevím, jak.“

„S Famfrpálem?“ řekl Ron. „Jsi si jistý, že to nebyl Gorgovič?“

„Kdo?“

„Drahomír Gorgovič, střelec, který přestoupil přede dvěma lety ke Kudleyským kanonýrům. Drží rekordy za nejvíce střelených camrálů v sezóně.“

„Ne,“ řekl Harry. „rozhodně jsem nemyslel Gorgoviče.“

„Tak já na něj taky myslet nebudu,“ odpověděl Ron. „Takže, rozhodně přeju všechno nejlepší!“

„Jaj, máš pravdu, zapomněl jsem! Je mi sedmnáct!“

Harry pozvedl svou hůlku, ležící vedle jeho lehátka, namířil ji na přeplněný stolek, kam si večer odložil brýle, a zvolal „Accio brýle!“ I když byly jen pár centimetrů od něj, něco v tom, jak k němu letí, ho neskutečně uspokojovalo. Tedy alespoň do chvíle, než mu málem vypíchly oko.

„Skvělý,“ odfrkl si Ron.

Šťastný, že už z něj konečně zmizela Stopa, nechával Harry poletovat ronovy věci po místnosti, což probudilo Papušíka, který pak poletoval vzrušeně kolem své klece. Harry se také pokusil zavázat si kouzlem tkaničky na botách (výsledný uzel pak ručně rozmotával několik minut) a, jen pro ten pocit, změnil oranžové hábity na Ronových plakátech Kudleyských kanonýrů ve světle modré.

„Být tebou bych si poklopec zapínal ručně,“ doporučil Ron Harrymu a smál se, když to ten hned zkusil. „Tady máš dárek. Rozbal si ho radši tady, mamka by to vidět neměla.“

„Kniha?“ řekl Harry, když chytil pravidelný balíček do ruky. „Tentokrát žádný svetr?“

„To není jen tak ledajaká kniha,“ řekl Ron. „Je to hotový poklad: Dvacet způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku. Vysvětluje všechno, co potřebuješ o dívkách vědět. Kdybych ji jen býval měl loni, věděl bych, jak se zbavit Levandule a jak začít chodit s… No, Fred a George mi taky jednu kopii dali, dost jsem se z ní naučil. Budeš překvapený, ale jen hůlka na ně nestačí.“

Když došli do kuchyně, čekala tam na stole hromada dárků. Bill a pan Delacour právě dojídali snídani a paní Weasleyová si s nimi povídala, když postávala u pánve.

„Artur mě poprosil, abych ti za něj popřála šťastné sedmnáctiny, Harry,“ řekla paní Weasleyová a dívala se na něj. „Musel odejít do práce brzy, ale na večeři bude zpátky. Na vrcholku je dárek od nás.“

Harry se posadil, vzal do rukou pravidelný balíček, na který ukázala, a rozbalil jej. Uvnitř byly hodinky téměř takové, jaké dali pan a paní Weasleyovi Ronovi k jeho sedmnáctinám. Byly zlaté a místo ručiček obíhaly po ciferníku hvězdy.

„Když kouzelník dospěje, obvykle dostává hodinky,“ řekla paní Weasleyová nedočkavě od sporáku. „Ale obávám se, že tyhle nejsou nové, na rozdíl od těch Ronových. Původně byly mého bratra Fabiána a ten o svůj majetek extrémně pečoval. Možná jsou vzadu malinko zašlé, ale – “

Zbytek jejích slov se ztratil. Harry vyskočil a objal ji. Do obejmutí se snažil vložit vše, co nešlo říct slovy, a ona tomu zřejmě porozuměla, protože ho poklepala neohrabaně po rameni, načež neohrabaně mávla hůlkou a polovina slaniny, kterou smažila na pánvi, vyprskla na zem.

„Všechno nejlepší, Harry!“ řekla Hermiona, když spěšně doběhla do kuchyně a na hromadu dárků přidala ten svůj. „Není to nic extra, ale doufám, že se ti bude líbit. Cos mu dal ty?“ obrátila se na Rona, který ji zjevně neposlouchal.

Pořídila mu nový lotroskop. V ostatních balíčcích byl začarovaný holící strojek od Billa a Fleur („Ano, to bude to nejjemnější holení, jaké jsi kdy zašil,“ ujistil ho pan Delacour, „ale musíš mu jasně řříct, co přřesně chceš, nebo potom zjistíš, že ti chybí vlasy…“), sladkosti od Delacourových a od Freda a George obrovské balení zboží z Kratochvilných Kouzelnických Kejklí.

Harry, Ron a Hermiona nezůstali u stolu dlouho, jelikož po příchodu paní Delacourové, Fleur a Gabrielly byla kuchyň nepohodlně plná.

„Zabalím ti je,“ řekla Hermiona vesele a vzala Harrymu dárky z rukou, když došli zpět do podkrovního pokoje. „Už mám skoro hotovo, teď jen čekám, než bude vyprán zbytek tvého spodního prádla, Rone…“

Ronovo drmolení přerušily otevřené dveře na odpočívadle v prvním patře.

„Harry, mohl bys sem na chvilku zaskočit?“

Byla to Ginny. Ron se náhle zastavil, ale Hermiona jej chytla za loket a odvedla ho vzhůru po schodech. Harry následoval nervózně Ginny do jejího pokoje.

Nikdy dříve v něm nebyl. Byl malý, ale jasný. Na jedné straně visel velký plakát kouzelnické hudební skupiny Sudičky a na druhé obraz Gwenog Jonesové, kapitánky dámského famfrpálového týmu Holyheadských harpyjí. Stůl stál přímo u otevřeného okna, ze kterého byl výhled na zahradu, ve které kdysi hráli famfrpál v sestavě dva na dva on s Ginny na straně jedné a Ron s Hermionou na druhé a ve které se teď tyčil obrovský, perleťově bílý stan. Zlatá vlajka na jeho vrcholku byla v úrovni Ginnyina okna.

Ginny se podívala Harrymu do obličeje, zhluboka se nadechla a řekla, „Všechno nejlepší k sedmnáctinám!“

„Jo… díky.“

Stále se na něj dívala. On ale zjistil, že je pro něj velmi obtížné podívat se na ni zpět. Bylo to jako dívat se do zářivého světla.

„Pěkný výhled,“ řekl chabě a ukázal ven z okna.

Ignorovala to. Nemohl jí to vyčítat.

„Nevěděla jsem, co ti dát,“ řekla.

„Nemusíš mi dávat nic.“

I tohle ignorovala.

„Nevěděla jsem, co by mohlo být užitečné. Nic velkého, protože si to s sebou nebudeš moct odnést.“

Odvážil se na ni podívat. Nebrečela. To byla na Ginny jedna z nejbáječnějších věcí, málokdy brečela. Někdy měl pocit, že vyrůstat mezi šesti bratry ji muselo zocelit.

Popošla k němu o něco blí.

„Takže jsem si pak pomyslela, že bys měl mít něco, co ti bude připomínat mě, víš, kdybys potkal nějakou vílu, až budeš pryč, ať už budeš dělat cokoli.

„Abych byl upřímný, myslím si, že nebudu mít prakticky žádný čas na randění.“

„To jsem od tebe chtěla slyšet,“ zašeptala a najednou ho začala líbat tak, jak ho nelíbala nikdy dříve a Harry ji to opětoval, bylo to blažené zapomnění, příjemnější, než ohnivá whisky. Ginny pro něj v tu chvíli byla jediná na světě, jednu svou rukou ji objímal záda a druhou čechral její dlouhé, sladce vonící vlasy…

V tom práskly dveře a otevřely se přímo za nimi, načež oba poposkočili.

„Juj,“ řekl Ron kousavě. „Pardon.“

„Rone!“ Hermiona stála přímo za ním a nabírala dech. Chvíli bylo napjaté ticho, načež Ginny řekla bezvýrazným tichým hlasem: „Tak tedy všechno nejlepší, Harry.“

Ronovy uši zrudly. Hermiona vypadala nervózně a Harry jim chtěl prásknout dveřmi před jejich obličeji, ale jakmile se ty dveře jednou otevřely, bylo to, jako když do místnosti vpadne studený průvan. Jeho krásná chvilka skončila stejně rychle, jako když propíchnete mýdlovou bublinu. Všechny důvody, pro které chtěl ukončit vztah s Ginny a pro které chtěl zůstat co nejdál od ní, se do místnosti vrátily zároveň s Ronem a a všechno to šťastné zapomnění bylo pryč.

Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, ačkoli vůbec nevěděl co, ale ona se k němu obrátila zády. Myslel si, že možná poprvé mohla propadnout v pláč. Přímo před Ronem ji ale nemohl nijak utišit.

„Tak zatím,“ řekl a vydal se z pokoje za Ronem a Hermionou.

Ron si to štrádoval dolů ze schodů, skrz neustále přeplněnou kuchyň rovnou na dvorek a Harry se s ním snažil udržet krok. Hermiona klusala za nimi a vypadala vystrašeně.

Jakmile dorazili do kouta čerstvě posečeného trávníku, Ron vyjel na Harryho.

„Vždyť jsi jí dal kopačky. O co se teď snažíš, zblbnout jí hlavu? „

„Neblbnu jí hlavu,“ řekl Harry ve chvíli, kdy je Hermiona dostihla.

„Rone – “

Ale Ron zvedl ruku na znamení toho, aby ztichla.

„Když jsi jí nechal, byla z toho úplně mimo – “

„A já jsem byl taky. Ty víš, proč jsem s tím musel přestat, že to nebylo proto, že bych chtěl.“

„Jo, ale teď se s ní budeš líbat a ona bude mít plané naděje – “

„Není hloupá, ví, že to nemůže pokračovat, nečeká, že – že se vezmeme, nebo – “

Jak to řekl, zobrazil se Harrymu před očima jasný obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez obličeje.

V jednu jedinou chvilku mu to došlo. Byla teď svobodná a nezadaná, zatímco on… on kolem sebe neviděl nic, než Voldemorta.

„Jestli jí pokaždé, kdy budeš moct, oživíš naději – “

„Už se to nestane,“ řekl Harry krutě. Toho dne byla bezmračná obloha, ale on se cítil, jako kdyby slunce zašlo. „Souhlas?“

Ron vypadal zpola rozzlobeně a zpola bojácně. Pohupoval se na chvilku na patě vpřed a vzad a pak řekl „Tak dobrá, je to… jo…“

Ginny se už po celý zbytek dne nesnažila najít si čas na osobní schůzku s Harrym a ani jediným pohledem či pohybem nedala najevo, že by v jejím pokoji došlo k něčemu jinému, než jen k obvyklé konverzaci. Nicméně Charlieho příchod Harrymu hodně ulehčil. Sledovat paní Weasleyovou, jak Charlieho posadila na židli, zvedla nebezpečně hůlku a oznámila, že mu ostříhá vlasy do nějakého normálního účesu, bylo příjemné rozptýlení.

Jelikož by Harryho narozeninová večeře kuchyň v Doupěti přeplnil k prasknutí daleko dříve, než dorazil Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid, postavili k sobě v zahradě pár stolů. Fred a George očarovali několik lamp, až na všech svítilo velké číslo sedmnáct, a zavěsili je nad hosty. Díky péči paní Weasleyové vypadala Georgova rána úhledně a čistě, ale Harry si stále ještě nezvykl na temnou díru na boční straně jeho hlavy, přestože na to téma dvojčata vymýšlela plno vtípků.

Hermiona nechala ze své hůlky vylétat purpurové a zlaté fáborky, které samy umělěcky zdobily stromy a keře.

„Pěkný,“ řekl Ron, když Hermiona s posledním mávnutím hůlky přeměnila listy jabloně ve zlato. „Na tohle máš prostě buňky.“

„Díky, Rone!“ řekla Hermiona a vypadala potěšeně a drobet rozpačitě.

Harry se odvrátil a sám pro sebe se musel smát. Měl pocit, že, až si najde čas přečíst si svou kopii Dvaceti způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku, měl by si najít kapitolu o komplimentech. Podíval se Ginny do očí a usmál se na ni a pak si vzpomněl, co Ronovi slíbil, a spěšně zavedl rozhovor s panem Delacourem.

„Z cesty, z cesty!“ prozpěvovala si paní Weasleyová, když přicházela brankou k nim a před sebou držela ve vzduchu cosi, co vypadalo jako obrovská Zlatonka velikosti plážového míče. O pár vteřin později si Harry uvědomil, že to je jeho narozeninový dort, který paní Weasleyová přidržovala ve vzduchu svou hůlkou, než aby se jej pokusila donést po hrbolaté zemi a držet ho přitom v rukou. Když dort konečně přistál uprostřed stolu, pronesl Harry,

„To vypadá úžasně, paní Weasleyová.“

„Ale to nic není, drahoušku,“ řekla laskavě. Přes její rameno zvedl Ron na Harryho prsty na znamení úspěchu a ústy naznačil „ten je super“.

V sedm hodin dorazili všichni hosté a do domu je dovedl Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid uctil tu událost tak, že si vzal svůj nejlepší a nejstrašnější tmavě hnědý oblek. I když se Lupin smál, když třásl Harrymu rukou, všiml si Harry, že vypadá poněkud nešťastně. Všechno to bylo zvláštní. Tonksová, na rozdíl od něj, úplně zářila.

„Všechno nejlepší, Harry,“ řekla a pevně ho objala.

„Sedmnáct, páni!“ řekl Hagrid poté, co si od Freda vzal plný kbelík vína. „Šest let vod toho dne, co sme se potkali, Harry, pamatuješ na to?“

„Nejasně,“ řekl Harry a usmál se na něj. „Nerozmlátils náhodou vstupní dveře, nepřičaroval Dudleymu prasečí ocas a neřekls mi, že jsem kouzelník?“

„Zapomněl sem detaily,“ řekl Hagrid, a radostně se zasmál, „Rone a Hermiono, je všecko v pořádku?“

„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A co ty?“

„No, není to špatný. Mám furt co dělat, narodili se nám jednorožci. Ukážu vám je až budete zpátky – “ Harry se vyhnul pohledům Rona a Hermiony, zatímco Hagrid hledal cosi ve své peněžence. „Tady. Harry – nenapadlo mě, co ti přinýst, ale pak sem si vzpomněl na tohle.“ Vytáhl malý kožešinový váček na šňůrce, který se zjevně měl nosit zavěšený na krku. „Ukrýváček. Když tam cokoli schováš, nemůže to z něj vyndat nikdo, kromě tebe. Sou hodně vzácný.“

„Hagride, díky!“

„Není zač,“ řekl Hagrid a mávl svou ohromnou rukou. „A tady máme Charlieho! Dycinky sem ho měl rád – hej, Charlie!“

Charlie k nim došel a projížděl si rukou svůj nový, neskutečně krátce střižený účes. Byl menší, než Ron, tlustší a na svých svalnatých rukou měl obrovské množství popálenin a škrábanců.

„Ahoj Hagride, jak se vede?“

„Vůbec se to nezměnilo. Jak se daří Norbertovi?“

„Norbertovi?“ zasmál se Charlie. „Tomu norskému ostrohřbetému? Teď jí říkáme Norberta.“

„Co – Norbert je holka?“

„No, jo,“ řekl Charlie.

„Jak to víte?“ zeptala se Hermiona.

„Jsou mnohem zlomyslnější,“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a ztišil hlas. „Už aby si taťka pospíšil a dorazil. Mamka je nějaká nabroušená.“

Všichni se podívali na paní Weasleyovou. Pokoušela se mluvit s paní Delacourovou a přitom pokukovala na branku.

„Myslím, že bude lepší, když začneme bez Arthura,“ zavolala za chvilku do zahrady. „Musel se zdržet – oh!“

Všichni to uviděli naráz: přes dvorek se přehnal proužek světla a na stole se proměnil ve světle stříbrnou lasičku. Ta si stoupla na své zadní nohy a promluvila hlasem pana Weasleyho.

„Dorazí se mnou Ministr kouzel.“

Patron se rozplynul ve vzduchu a Fleuřina rodina zírala s úžasem na místo, kde se vytratil.

„Neměli bychom tu být,“ řekl najednou Lupin. „Harry – promiň – vysvětlím ti to někdy jindy – “

Chytil Tonksovou za zápěstí a odtáhl ji pryč. Doběhli k plotu, přelezli jej a ztratili se z dohledu. Paní Weasleyová vypadala podrážděne.

„Ministr – ale proč --? Nerozumím – “

Ale na debatu nebyl čas. O sekundu později se znenadání objevil pan Weasley, doprovázený Rufusem Brouskem, kterého bylo snadné rozeznat podle jeho zešedlých vlasů, objevil u hlavní branky.

Dva příchozí prošli přes dvorek k zahradě a k lampami osvětlenému stolu, kde všichni seděli tiše, když je viděli přicházet. Jak Brousek dorazil do dosahu světla z lamp, všiml si Harry, že vypadal mnohem starší, než když se setkali naposledy. Vyzáblý a pochmurný.

„Omlouvám se, že ruším,“ řekl Brousek, když se dokulhal ke stolu a zastavil. „zvlášť, když jsem nezvaným hostem.“

Jeho oči na chvilku setrvaly na obrovském dortu ve tvaru Zlatonky.

„Blahopřeji.“

„Díky,“ řekl Harry.

„Potřeboval bych si s tebou osobně promluvit,“ pokračoval Brousek. „Taktéž s panem Ronaldem Weasleym a se slečnou Hermionou Grangerovou.“

„S námi?“ řekl Ron překvapeně. „Proč s námi?“

„Povím vám to, až budeme někde v soukromí,“ řekl Brousek. „Máte tu nějaké takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.

„Ano, samozřejmě,“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně. „Třeba, ehm, obývací pokoj, ten můžete použít.“

„Veďte nás, prosím,“ poprosil Brousek Rona. „Nebude potřeba, abyste nás doprovázel, Arthure.“

Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil ustaraný pohled s paní Weasleyovou, když se on, Ron a Hermiona zvedli. Zatímco tiše šli k domu, napadlo Harryho, že si Ron i Hermiona musí myslet to samé co on: žBrousek se musel nějak dozvědět, že ti tři nenastoupí svůj poslední ročník v Bradavicích.

Brousek nepromluvil ani tehdy, když procházeli zaneřáděnou kuchyní do obývacího pokoje v Doupěti. Ačkoli byla zahrada plná měkkého zlatého večerního světla, uvnitř bylo velmi temno. Když vstotupili, mávl Harry hůlkou na olejové lampy, které se rozsvítily a osvítily tu malou útulnou místnost. Brousek se posadil do propadlého křesla, které obvykle patřilo panu Weasleymu, a Ron, Hermiona a Harry se smáčkli vedle sebe na pohovku. Jakmile si všichni sedli, Brousek promluvil.

„Mám na vás tři nějaké otázky a věřím, že bude lepší, když je s každým proberu zvlášť. Pokud byste vy dva“ – ukázal na Harryho a Hermionu – „mohli počkat v pokoji nahoře, začal bych s Ronaldem.“

„nejdeme nikam,“ řekl Harry a Hermiona rázně přikývla. „Buď můžete mluvit s námi se všemi, nebo s nikým.“

Brousek Harryho zhodnotil svým chladným pohledem. Harry měl pocit, že ministr chtěl vědět, jestli má cenu vykopávat válečnou sekyru tak brzy.

„Tak tedy dobrá, zůstaňte tu všichni,“ pokrčil rameny. Odkašlal si. „Jsem zde, jak jistě víte, kvůli poslední vůli Albuse Brumbála.“

Harry, Ron a Hermiona se na sebe navzájem podívali.

„Jak vidno, je to pro vás překvapení! Nevěděli jste o tom, že by vám Brumbál něco zanechal?“

„N-nám všem?“ řekl Ron. „I mně a Hermioně?“

„Ano, vám v—“

Ale Harry ho přerušil.

„Brumbál zemřel před více než měsícem. Proč trvalo tak dlouho dát nám to, co nám tu zanechal?“

„Není to snad jasné? Chtěli nejdřív prozkoumat, co nám přesně zanechal. Na to jste neměl právo!“ řekla a její hlas se lehce třásl.

„Měl jsem právo na cokoli,“ řekl Brousek pohrdavě. „Zákon pro omluvitelný zábor umožňuje ministerstvu zabavit cokoli z majetku, zanechaného v – “

„Ten zákon jste vytvořili proto, abyste zabránili černokněžníkům předávat si v rodině předměty černé magie,“ řekla Hermiona, „a než ministerstvo takový předmět zabaví, musí mít jasný důkaz, že jde o něco nelegálního! Chcete nám říct, že jste si mysleli, že nám Brumbál chtěl zanechat něco prokletého?“

„Plánujete snad začít kariéru Magického práva, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek.

„Ne, to tedy neplánuji,“ odsekla hermiona. „Doufám, že se mi podaří na světě konat dobro!“

Ron se zasmál. Zatímco Harry promluvil, Brousek se na něj podíval a pak opět odvrátil zrak.

„Takže, proč jste se rozhodl, že nám teď předáte naše věci? Nemůžete najít záminku k tomu, abyste je mohl nechat zabavit?“

„Ne, protože uplynulo třicet jedna dní,“ řekla najednou Hermiona. „Nemohou-li prokázat, že jsou nebezpečné, nemohou si je nechat déle, nemám pravdu?“

„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?“ zeptal se Brousek. Hermionu úplně ignoroval. Ron vypadal vylekaně.

„Já? Ne— vlastně asi ne— Byl to vždycky Harry, kdo…“

Ron se podíval na Harryho a Hermionu, která na něj vrhla jasný pohled – aby přestal ihned mluvit – ale dílo zkázy už bylo vykonáno. Brousek se podíval, jako kdyby slyšel přesně to, co čekal a chtěl slyšet. Po Ronově odpovědi zaútočil jako pták na svou kořist.

„Pokud jste tedy Brumbálovi nebyl tak blízký, jak si vysvětlujete fakt, že Vás ve své závěti jmenoval? Vypsal do ní přímo pár osobních požadavků. Naprostá většina jeho vlastnictví – jeho soukromá knihovna, jeho magické nástroje a ostatní osobní věci – zůstaly Bradavicím. Proč si myslíte, že jste byl určen?“

„Já… nevím,“ řekl Ron. „Já… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… Chci říct, že si myslím, že mě měl rád…“

„Jsi skromný, Rone,“ řekla Hermiona. „Brumbál si tě přímo zamiloval.“

Takhle vypadala pravda protažená do extrému. Co Harry pamatoval, tak spolu Ron a Brumbál nikdy nebyli sami a jejich vzájemný kontakt byl mizivý. Ale Brousek vypadal, že je neposlouchá. Strčil ruku do hábitu a vytáhl z něj vak mnohem větší, než dostal Harry od Hagrida. Z něj vytáhl svitek pergamenu, který rozvinul a začal hlasitě předčítat.

„ ‚Poslední vůle a odkaz Albuse Percivála Wulfrica briana Brumbála‘… Ano, tady to je. ‚Ronaldovi Biliovi Weasleymu nechávám své Zhasínadlo a doufám, že si pamatuje, kdy jej použít.‘“

Brousek vyndal z vaku objekt, který už Harry viděl. Vypadalo to, jako stříbrný zapalovač cigaret, ale jak věděl, mělo to schopnost z okolí vysát veškeré světlo a stejně tak ho na jediné cvaknutí obnovit. Brousek se naklonil vpřed a předal Zhasínadlo Ronovi, který jej vzal, otočil mezi prsty a vypadal zmateně.

„Je to cenný objekt,“ řekl Brousek a pozoroval Rona. „Možná je i jedinečný. Samozřejmě to vymyslel Brumbál. Proč by Vám nechal objekt, který je tak vzácný?“

Ron zakroutil ohromeně hlavou.

„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ setrval na svém Brousek. „Ale ve své závěti zmiňuje jen vás tři. Čím to je? K jakému účelu byste podle něj měl používat své Zhasínadlo, pane Weasley?“

„No asi ke zhasínání světla, ne?“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním měl dělat?“

Brousek ale viditelně neměl žádné návrhy. Poté, co hodnou chvíli šilhal po Ronovi, vrátil se zpět k Brumbálově závěti.

„Slečně Hermioně Jean Grangerové nechávám svou kopii Příběhů básníka Beedleho v naději, že ji shledá zábavnou a poučnou.“

Teď vyndal Brousek z batohu malou knihu, zřejmě stejně letitou, jako byla kopie Tajemství magie nejtemnější v pokoji nahoře. Její desky byly zamazané a odlupovaly se. Hermiona si ji od Brouska vzala beze slova. Položila ji do klína a dívala se na ni. Harry viděl, že název byl zapsán runami. On sám se je nikdy neučil. Jak se díval, zahlédl na vystouplých symbolech slzu.

„Proč si, slečno Grangerová, myslíte, že vám Brumbál zanechal tuto knihu?“ zeptal se Brousek.

„On… on věděl, že mám knihy ráda,“ řekla Hermiona přiškrceným hlasem a utírala si rukávem oči.

„Ale proč právě tuto knihu?“

„Nevím. Musel si myslet, že se mi bude líbit.“

„Probírala jste někdy s Brumbálem šifry, nebo nějaké jiné způsoby předávání tajných zpráv?“

„Ne, neprobírala,“ řekla Hermiona a stále si utírala oči rukávem. „A jestli v té knize ministerstvo za třicet jedna dní nenašlo žádnou šifru, pochybuji, že něco najdu.“

Potlačila vzlyknutí. Seděli u sebe tak blízko, že měl Ron velkou práci s tím, aby si uvolnil ruku a dokázal ji obtočit okolo Hermioniných ramen. Brousek se vrátil k závěti.

„Harry Jamesu Potterovi,“ přečetl a Harrymu se vzrušením udělalo zle od žaludku, „zanechávám Zlatonku, kterou lapil ve svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, na památku jeho vytrvalosti a dovednostem.“

Když Brousek vyndal drobný zlatý míček, třepotala jeho křídla velmi chabě a Harry pocítil v jistém smyslu zklamání.

„Proč ti Brumbál zanechal tuhle Zlatonku?“ zeptal se Brousek.

„Nemám ponětí,“ řekl Harry. „Předpokládám, že z těch důvodů, které jste přečetl… připomenout mi, že když chci… vytrvám… a tak nějak dál.“

„Myslíš tedy, že jde víceméně o symbolický suvenýr?“

„Předpokládám, že ano,“ řekl Harry. „Co jiného by to mohlo být?“

„Otázky tu pokládám já,“ řekl Brousek a přisunul si křeslo o něco blíže k pohovce. Venku se již hodně setmělo a venkovní stan vypadal jako duch nad plotem.

„Všiml jsem si, že tvůj narozeninový dort má tvar zlatonky,“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonky?“

Hermiona se výsměšně zasmála.

„No a nemůže to být třeba tím, že Harry je dokonalý chytač? Je to až příliš jasné,“ řekla. „Brumbál nám určitě zanechal nějakou zprávu v polevě!“

„Nemyslím si, že by bylo něco v polevě,“ řekl Brousek, „ale zlatonka by mohla velmi dobře uschovat nějaký malý objekt. Zajisté chápete, proč.“

Harry pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla. Harry si pomyslel, že odpovídat na otázky je u ní tak zakořeněný zvyk, že si odpověď nemohla odpustit.

„Protože zlatonky mají schopnost pamatovat si lidi,“ řekla.

„Cože?“ pronesli Harry a Ron naráz. Oba považovali Hermioniny znalosti Famfrpálu za zanedbatelné.

„Správně,“ řekl Brousek. „Zlatonky se před prodejem nedotkne ani milimetr kůže, dokonce ani její tvůrce, který ji vytváří v rukavicích. Obsahuje zaklínadlo, které může identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl, pro případ, kdy by nebylo jisté, kdo ji chytil první. Tato zlatonka,“ – zvedl drobný zlatý míček – „si pamatuje tvůj dotyk, Pottere.

Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, přes všechny chyby, které kdy udělal, mohl tuto zlatonku očarovat, takže se otevře jen tobě.“

Harryho srdce tlouklo nesmírně rychle. Byl si jist, že tentokrát měl Brousek pravdu. Jak by ale měl udělat, aby se před minsitrem nemusel zlatonky dotknout?

„Neříkáš nic,“ řekl Brousek. „Možná už víš, co ta zlatonka obsahuje?“

„Ne,“ řekl Harry a stále přemýšlel, jak by mohl zlatonku chytit jen naoko. Kdyby býval uměl číst paměť, kdyby to opravdu uměl, mohl by si to přečíst z Hermioniny mysli. Mohl by si prakticky přečíst cokoli, co si myslí.

„Vezmi si ji,“ řekl Brousek tiše.

Harry pohlédl ministrovi do jeho zlatých očí a věděl, že nemá jinou možnost, než poslechnout. Napřáhl ruku, Brousek se opět předklonil a pomalu s rozmyslem položil ruku do Harryho dlaně.

Nestalo se nic. Když Harryho prsty sevřely zlatonku, její křídla se mírně zatřepala a zastavila. Brousek, Ron a Hermiona stále zaníceně zírali na (teď už zčásti zakrytý) míček, jako kdyby stále doufali, že se v něco přemění.

„To bylo dramatické,“ řekl Harry chladně. Ron i Hermiona se rozesmáli.

„Takže to je všechno, ne?“ zeptala se Hermiona a zvedla se z pohovky.

„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, který vypadal, že má zkaženou náladu. „Brumbál ti nechal ještě jeden odkaz, Pottere.“

„Co to je?“ řekl Harry a uvnitř se mu rozhořela nová touha.

Brousek se tentokrát ani nenamáhal číst ze závěti.

„Meč Godrika Nebelvíra,“ řekl. Hermiona a Ron strnuli. Harry se rozhlédl okolo sebe a hledal rubínem pokrytý znak na jílci meče, ale Brousek jej z vaku nevyndal. Ten vak koneckonců vypadal o dost menší, než by bylo potřeba, aby se do něj ten meč vešel.

„Takže, kde tedy je?“ zeptal se Harry podezíravě.

„Bohužel,“ řekl Brousek, „ten meč nebyl Brumbálův, aby ho mohl rozdávat. Meč Godrika Nebelvíra je důležitý historický artefakt a jako takový patří – “

„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona naštvaně. „Zvolil Harryho, on byl ten, kdo jej objevil, vypadl na něj z Moudrého klobouku – “

„Podle spolehlivých historických zdrojů se může meč zjevit jakémukoli zástupci nebelvírské koleje, který si jej zaslouží,“ řekl Brousek. „To jej tedy nečiní exkluzivním vlastnictvím pana Pottera, ať si Brumbál myslel cokoli.“ Brousek se podrbal na své špatně oholené tváři a pátravě se zeptal Harryho. „Proč si myslíš – “

„ – že mi Brumbál odkázal ten meč?“ řekl Harry a snažil se zůstat v klidu. „Možná proto, že si myslel, že by vypadalo dobře, kdyby mi visel na zdi?!“

„Tohle není legrace, Pottere!“ zabručel Brousek. „Bylo to proto, že Brumbál věřil, že jen meč Godrika Nebelvíra může porazit Zmijozelova dědice? Chtěl ti dát ten meč, Pottere, protože věřil, tak jako mnozí dnes, že jsi ten vyvolený, který může zničit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“

„Zajímavá teorie,“ řekl Harry. „Už někdo vyzkoušel probodnout Voldemorta mečem? Možná by na to ministerstvo mělo vyčlenit pár svých lidí, místo toho, aby se snažilo demontovat Zhasínadla, nebo utajovat útěky z Azkabanu. Takže tohle jste dělal ve své kanceláři, pane ministře? Zavíral jste se tam a zkoušel prolomit zlatonku? Lidé umírají – byl jsem málem jeden z nich – Voldemort mě pronásledoval při přesunu sem, zabil Pošuka Moodyho, ale nic z toho nestálo ministerstvu ani za zmínku, nebo ano? A to ještě pořád očekáváte, že s vámi budeme spolupracovat!“

„Zašels příliš daleko!“ zakřičel Brousek a vstal. I Harry se postavil na nohy. Brousek dokulhal k Harrymu a píchl ho hůlkou do hrudi. Do Harryho trička to udělalo stejnou díru, jako zapálená cigareta.

„Hej!“ řekl Ron, vyskočil a vytáhl svou vlastní hůlku, „Ne! Chceš mu dát důvod, aby nás mohl zatknout?“

„Uvědomujete si, že nejste ve škole?“ řekl Brousek a dýchal zhluboka Harrymu do obličeje. „Uvědomujete si, že nejsem Brumbál, který Vám odpouštěl drzost a nekázeň? Z té jizvy si klidně udělejte korunku na hlavu, ale sedmnáctiletý fracek mi nebude říkat, jak mám dělat svou práci! Je na čase, abyste se naučil mít trochu respekt!“

„Je čas, abyste se o něj vy zasloužil!“ řekl Harry.

Podlaha se zatřásla. Ozval se zvuk běžících nohou a pak se rozlétly dveře obývacího pokoje, načež tam vběhli pan a paní Weasleyovi.

„My – mysleli jsme si, že slyšíme – “ začal pan Weasley a vypadal opravdu vyděšeně, když viděl Harryho a ministrův obličej téměř tělo na tělo.

„ – křičet hlasy,“ zafuněla paní Weasleyová.

Brousek mírně popošel od Harryho a podíval se na díru, kterou v Harryho tričku vypálil. Vypadalo to, že lituje ztráty sebeovládání.

„Nic – nic se nestalo,“ zabručel. „Já – mrzí mě Vaše názory,“ řekl a opět se díval Harrymu na celý obličej. „Vypadá to, že si myslíte, že si ministerstvo neočekává to, co Vy – co Brumbál – očekával. Měli bychom pracovat spolu.“

„Nemám rád Vaše metody, ministře,“ řekl Harry. „Pamatuje te se?“

Napodruhé zvedl svou pravou pěst a ukázal Brouskovi jizvu, ze které stále šlo přečíst „Nemám vykládat lži.“ Brouskův výraz byl najednou otrlejší. Bez slovíčka se otočil a odešel z místnosti. Paní Weasleyová za ním pospíchala. Harry slyšel, že se zastavila u zadních vrat. Po minutě nebo dvou zavolala „Je pryč!“

„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley, když paní Weasleyová přispěchala zpět, a podíval se po Harrym, Ronovi a Hermioně.

„Dát nám to, co nám zanechal Brumbál,“ řekl Harry. „Právě zpřístupnili obsah jeho poslední vůle.“

Venku na zahrádce u stolů na večeři si všichni předávali ty tři objekty, které jim Brousek dal, z ruky do ruky. Všechny vzrušovalo Zhasínadlo a Příběhy básníka Beedleho a do jednoho nadávali, že jim Brousek odmítl dát meč Godrika Nebelvíra, ale nikdo nepřišel na důvod, proč by Brumbál nechával Harrymu starou zlatonku. Když pan Weasley prozkoumával Zhasínadlo potřetí nebo počtvrté, navrhla paní Weasleyová „Harry, drahoušku, všichni jsou neskutečně hladoví. Nechtěli jsme začínat bez tebe. Mám začít servírovat večeři?“

Všichni snědli své porce poměrně rychle a pak, po sborovém zpěvu „Hodně štěstí, zdraví“ a pojezení dortu, párty skončila. Hagrid, kterého pozvali i na svatbu následujícího dne, nemohli ubytovat v přeplněném Doupěti a nechali ho, ať tedy rozbije na sousedícím poli stan a tam se utáboří.

„Setkáme se nahoře,“ zašeptal Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové vrátit zahrádku do původního stavu. „Až budou všichni v posteli.“

Nahoře v podkroví zkoumal Ron své Zhasínadlo a Harry naplnil svůj Ukrýváček, ne zlatem, ale tím, co pro něj bylo nejvzácnější, i když pro ostatní bezcenné. Schoval tam třeba Pobertův plánek, střep ze Siriova očarovaného zrcátka a medailonek neznámého R.A.B. Provázek okolo váčku uvázal pevně a váček si zavěsil okolo krku. Pak si sedl a sledoval, jak zlatonka slabě mává křídly. Nakonec přišla i Hermiona, zaklepala na dveře a po špičkách vešla dovnitř.

„Ševelissimo,“ zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodům.

„Myslel jsem si, žes to kouzlo neuznávala?“ řekl Ron.

„Časy se mění,“ řekla hermiona. „Tak nám předveď to Zhasínadlo.“

Ron jim hned vyhověl. Přidržel Zhasínadlo před sebou a cvakl. Jediná lampa, kterou předtím rozsvítili, zhasla.

„Věci se mají tak,“ zašeptala Hermiona ve tmě, „že toho samého můžeme dosáhnout Peruviánským práškem instantní tmy.“

Ozvalo se tiché cvaknutí, k lampě na stropě se opět vrátilo světlo a opět je osvětlilo.

„I tak je to zajímavé,“ bránil Zhasínadlo Ron. „A podle toho, co říkal Brousek, ho vymyslel sám Brumbál!“

„Já vím, ale určitě ti ho neodkázal jen proto, abychom s ním mohli zhasínat světlo!“

„Myslíš, že věděl, že ministerstvo zabaví jeho poslední vůli a bude zkoumat všechno, co nám zanechal?“ zeptal se Harry.

„Jistojistě ano,“ řekla Hermiona. „Nemohl tam přece zapsat, proč nám odkazuje, ale ta vůle nevysvětluje…“

„…proč nám nemohl napovědět, dokud žil?“ zeptal se Ron.

„No, přesně,“ řekla Hermiona, která si teď listovala Příběhy básníka Beedleho. „Jestli jsou tyhle předměty tak důležité, aby nám je předával přímo pod nosem ministerstva, čekal bys, že nám řekne důvod… pokud by nemyslel, že nám to bude hned jasné?“

„Pak si to myslel špatně,“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl zvláštní. Talentovaný a tak, ale švihlý. Nechat Harrymu starou zlatonku… co to ksakru má za význam?“

„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když ti ji Brousek podával, Harry, čekala jsem, že se něco stane!“

„Jo, no,“ řekl Harry a jeho tep se zrychlil, když zdvihl zlatonku mezi prsty. „Nechtěl jsem jí před ním zkoušet chytat moc pevně.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„Myslím na zlatonku, kterou jsem chytil při prvním famfrpálovém zápase v životě.“ Řekl Harry „Nepamatuješ si to?“

Hermiona vypadala mírně zadumaně. Ron ale zavzdychal a zběsile ukazoval z Harryho na zlatonku a zpět, dokud se mu nevrátil hlas.

„To byla ta, kterou jsi téměř polkl!“

„Přesně tak,“ řekl Harry a přitiskl ke zlatonce svá ústa. Nestalo se nic. Nespokojenost a zklamání se v něm hromadily. Chtěl dát zlatonku níž, ale v tom Hermiona vykřikla.

„Text! Je na ní text, rychle, koukněte!“

Samým překvapením a potěšením ji téměř upustil. Hermiona měla pravdu. Pod hladkým zlatým povrchem, kde před pár chvílemi nebylo nic, byly vryty čtyři slova tenkým nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálův:

„Otevřu se na konci.“

Sotva si je přečetl, opět ta slova zmizela.

„Otevřu se na konci… Co to mělo znamenat?“

Hermiona a Ron zakroutili hlavami na znamení, že neví.

„Otevřu se na konci… na konci… otevřu se na konci…“

Ale bylo úplně jedno, kolikrát ta slova opakovali, ať je skloňovali, jak chtěli, nedokázali v nich najít smysluplný význam.

„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když vzdali snahu uhádnout smysl slov, vyrytých do zlatonky.

„Proč by měl Harry chtít mít ten meč?“

„A proč mi to prostě neřekl?“ zašeptal Harry tiše. „Byl jsem tam, visel jen tak na zdi v jeho kanceláři během všech těch našich loňských hodin! Kdyby mi ho býval chtěl dát, proč to prostě neudělal tenkrát?“

Cítil se, jako kdyby seděl na zkoušce a přímo před sebou měl otázku, kterou by byl schopen odpovědět, ale mozek mu pracoval pomalu a chvílemi nefungoval vůbec. Že by během všech těch hodin něco nepochopil? Měl vědět, co to všechno znamenalo? Čekal Brumbál, že všemu rozumí?

„A k téhle knize,“ řekla Hermiona, „Příběhy básníka Beedleho … Nikdy jsem o nich ani neslyšela!“

„Tys nikdy neslyšela o Příbězích básníka Beedleho?“ řekl Ron nedůvěřivě. „To si děláš srandu, ne?“

„Nedělám,“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty je teda znáš?“

„No samozřejmě, že znám!“

Harry vyrušeně vzhlédl. Ta situace, že Ron četl knihu, kterou Hermiona ani neznala, byla nevídaná. Ron ale byl z jejich překvapení zmaten.

„Ale no tak! Říká se, že všechny staré dětské příběhy napsal Beedle, ne? ‚Fontána Spravedlivé Štěstěny‘, ‚Kouzelník a Poblázněný hrnec‘, ‚Bázlivka Králíčková a Ukecaný pařez‘…“

„Co prosím?“ zeptala Hermiona a chichotala se. „Co že byla ta poslední?“

„No tak už to vzdej!“ řekl Ron a zíral pochybovačně na Hermionu. „Přece jsi musela slyšet o Bázlivce Králíčkové a – “

„Rone, vždyť dobře víš, že jsme s Harrym vyrůstali mezi mudly!“ řekla Hermiona. „Když jsme byli malí, slýchali jsme jiné příběhy – třeba jako ‚Sněhurka a Sedm trpaslíků‘ a ‚Popelka‘ – “

„To je co, nějaká nemoc?“ zeptal se Ron.

„Takže tohle jsou příběhy pro děti?“ zeptala se Hermiona a opět se sklonila nad runami.

„Jo.“ Řekl Ron nejistě. „Tím chci říct, že všechny ty staré pohádky měl napsat Beedle. Jak vypadají v původním znění, nemám ani potuchy.“

„Ale zajímalo by mě, proč si Brumbál myslí, že bych si je měla přečíst?“

Dole něco prásklo.

„To je asi jen Charlie, když teď mamka spí, snaží se nechat si znovu narůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.

„Tak jako tak, měli bychom jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Zítra si nemůžeme dovolit zaspat.“

„Ne,“ souhlasil Ron. „Kdyby novomanželova matka způsobila trojnásobnou brutální vraždu, mohlo by to mírně narušit náladu na svatbě. Chápu to.“

A, jakmile Hermiona odešla z místnosti, cvakl Zhasínadlem naposledy.