Kapitola devatenáctá - Stříbrná laň

Když Hermiona přebírala v půlnoci hlídku, sněžilo. Harryho sny byly zmatené a zneklidňující. Nagini se v nich vlnila sem tam, nejprve skrz věnec vánočních růží. Opakovaně se probouzel vylekaný a přesvědčený, že na něj někdo volal z dálky a představoval si, že vítr, který bičoval stěny stanu byly něčí kroky či hlasy.

Nakonec se probudil za hluboké noci a přidal se k Hermioně, která si skrčená u vchodu do stanu četla za svitu své hůlky Dějiny čar a kouzel. Hustě padal sníh a ona uvítala jeho nápad, aby si nad ránem sbalili věci a vydali se dál.

„Zůstaneme v něčem, co nás lépe ukryje,“ souhlasila a třásla se, když si natahovala přes pyžamo svetr. „Pořád jsem si myslela, že někoho venku slyším. Dokonce se mi párkrát i zdálo, že jsem někoho viděla.“

Harry se odmlčel ve chvíli, kdy si i on na sebe navlékal svetr, a zíral na tichý, nehybný lotroskop na stole.

„Jsem si ale jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona nervózně. „Sníh si z tebe ve tmě dělá legraci... Ale možná bychom se měli přemístit skryti pod neviditelným pláštěm, kdyby náhodou...?“

O půl hodinky později, když měli sbalený stan, Harry nesl viteál a Hermiona svírala svou kabelku, se přemístili. Opět je obklopil obvklý stísněný pocit. Harryho chodidla ztratila kontakt se sněhobílou zemí a pak dopadla tvrdě na cosi, co vypadalo jako zmrzlá země pokrytá vrstvou listí.

„Kde to jsme?“ zeptal se a rozhlížel se okolo po spoustě nově zjevených stromů, zatímco Hermiona ze své kabelky vytahovala stanové tyče.

„V Deanově lese,“ řekla, „kdysi jsem tu tábořila s mamkou a taťkou.“

Na stromech okolo ležela tlustá sněhová peřina a bylo tam celkem chladno, ale alespoň je to chránilo před větrem. Většinu dne strávili ve stanu a schoulení se zahřívali u ohně se světle modrými plameny, který Hermiona uměla tak mistrně vyvolat a který se dal snadno nabrat a přenášet ve skleničce. Harry se cítil, jako kdyby se uzdravoval z nějaké krátké ale vážné nemoci a ten pocit ještě zesilovala Hermionina starostlivost. To odpoledne začal padal další čerstvý sníh, takže i na jejich vrchní straně stanu se vytvořil čerstvý poprašek sypkého sněhu.

Po dvou nocích, kdy Harry téměř nespal, byl ještě ostražitější, než obvykle. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl tak těsný, až se mu zdálo, že je Voldemort blíž a hrozivější, než kdy dříve. Když přicházela noc nabídla mu Hermiona vystřídání na stráži, což odmítl a poslal ji do postele.

Harry si přisunul ke vstupu do stanu starý polštář a posadil se. Na sobě měl všechny svetry, které vlastnil, ale přesto se třásl zimou. Temnota s ubíhajícím časem houstla, až byla prakticky neproniknutelná. Už si chtěl vzít Pobertův plánek, aby na chvilku sledoval tečku s Ginnyiným jménem, ale pak si uvědomil, že jsou vánoční svátky a že bude v Doupěti.

Každý drobný pohyb v lese byl mnohem výraznější. Harry věděl, že bude plný živých tvorů, ale přál si, aby všeichni zůstali bez hnutí a tiše, aby dokázal odlišit jejich nevinné pelášení lesem od hluku, který by byl předzvěstí nepoctivých návštěvníků. Pamatoval si z doby před mnoha lety zvuk pláště plazícího se po suchých listech a mráz mu projel po zádech, když se mu zdálo, že ho zaslechl znovu. Jejich ochranná kouzla ale fungovala celé týdny, neviděl proto důvod, proč by se najednou měla narušit. A přesto nemohl zahnat pocit, že zrovna tu noc bylo něco jinak.

Párkrát sebou trhl a krk ho bolel, když usnul nemotorně skrčený vedle stanu. Noc už byla tak sametově temná, až se mu zdálo, že se mohl zaseknout v prázdnotě při přemisťování. Zvedl si ruku před hlavu, aby zjistil, jestli dokáže rozeznat své prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo stříbrné světlo a přesouvalo se přímo k němu mezi stromy. Ať byl jeho zdroj jakýkoli, bylo to naprosto nehlučné. Zdálo se, že záře míří přímo k němu.

Vyskočil na nohy, ztratil hlas a zvedl Hermioninu hůlku. Světlo bylo tak oslňující, že musel napnout oči. Ze stromů, za kterými se zdroj světla pohyboval, zbyly jen černé obrysy. A stále se to přibližovalo...

A pak zdroj světla vystoupil zpoza dubu. Byla to střbrnobílá laň, oslňující a jasná jako měsíční svit. Probírala se čímsi na zemi stále bez jediného hlásku a beze stopy v čerstvém poprašku sněhu. Vykročila k němu, podívala se na něj svýma širokýma očima s dlouhými řasami na své krásné hlavě.

Harry na to stvoření zíral a tělem se mu rozléval pocit nejistoty, ne pro zvláštnost oné laně, ale kvůli její nevysvětlitelnou povědomost. Cítil, že vlastně čekal, až dorazí, ale až do této chvíle si neuvědomil, že se vlastně měli setkat. Prvotní nápad zavolat Hermionu, který měl před malou chvílí, byl pryč. Věděl, téměř by na to vsadil život, že přišla pro něj a jen pro něj.

Dlouhou chvíli se na sebe navzájem dívali a pak se otočila a vydala se pryč.

„Ne,“ řekl chraplavě. „Vrať se!“

Ale ona pokračovala ve své chůzi mezi stromy a brzy její jas zmizel za jejich kmeny. Na jedinou sekundu zaváhal. Mysl ho varovala, že by to mohl být jen trik, návnada, nebo past. Ale jeho insinkt mu říkal, že to nebylo nic z černé magie. Vyrazil tedy za ní.

Pod nohama mu křupal čerstvý sníh, ale laň samotná žádný zvuk nevydávala, když procházela okolo stromů, jelikož nebyla nic, než světelná záře. Vedla ho hlouběji do lesa a Harry ji rychle následoval, byl si totiž jist, že až se laň zastaví, dovolí mu přiblížit se k ní. A pak promluví a její hlas mu řekne, co potřebuje.

Nakonec se zastavila. Otočila k němu ještě jednou svou překrásnou hlavu a pak se rozeběhla. Harryho sžírala otázka, kterou jí chtěl položit, ale jakmile otevřel pusu, ztratila se.

Ačkoli ji tma cele pohltila, měl její přejasnou podobu stále před očima. Zatemnila mu zrak, musel kvůli ní mhouřit oči a úplně ho dezorientovala. Teď se vrátil strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

„Lumos!“ zašeptal a konec hůlky se rozežehl.

Dojem laně mizel s každým mrknutím očí, stál tam a naslouchal zvukům lesa, vzdáleným křupajícím větvičkám a jemně dopadajícímu sněhu. Chystal se na něj teď někdo zaútočit? Vlákala ho do pasti? Představoval si, že někdo stojí mimo dosah světla hůlky a pozoruje ho?

Zvedl hůlku o něco výše. Nikdo na něj nevyběhl, zpoza stromu se nezjevil ani žádný zábles zeleného světla. Proč ho sem tedy zavedla?

Něco ve svitu hůlky zazářilo a Harry se otočil, ale uviděl jen malé zmrzlé jezírko, jehož černý naprasklý povrch se rozzářil, když zvedl hůlku, aby jej prozkoumal.

Popošel tedy opatrně dál a díval se k zemi. Led odrážel jeho zdeformovaný stín a paprsek světla, ale hluboko pod tlustým mlhavě šedým ledem zářilo něco jiného. Velký stříbrný kříž...

V tu chvíli mu poskočilo srdce. Klekl si na kolena na břehu jezírka a zvedl hůlku tak, aby ozářila co největší možnou část. Zatřpytilo se tam cosi temně rudého... Byl to meč se zářícími rubíny na jílci... Na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Harry téměř nedýchal a zíral dolů. Jak bylo tohle možné? Jak mohl meč ležet v lesním jezírku, tak blízko u místa, kde tábořili? Zavedla snad Hermionu na toto místo nějaká neznámá magická síla, nebo byla laň, zřejmě něčí patron, strážcem jezírka? Nebo se meč v jezírku objevil až ve chvíli, kdy dorazili, právě proto že byli poblíž? Kde tedy byla osoba, která ho chtěla Harrymu předat? Znovu namířil hůlku na okolní stromy a křoví a hledal obrys něčí postavy, záblesk oka, ale nikoho tam neviděl. Přesto dobrou náladu potlačoval o něco silnější strach. Upřel tedy pozornost na meč, který ležel na dně zmrzlého jezírka.

Namířil hůlku na stříbrný předmět a zamumlal, „Accio meč!“

Ani se nepohnul, Harry ale nečekal, že by mohl. Kdyby to mělo být tak jednoduché, tak by meč mohl ležet na zemi, aby ho prostě zvednul. Nebyl by hluboko ve zmrzlém jezírku. Jal se tedy obcházet kruhový led a přemýšlel, jak se k němu naposledy meč sám dostal. Byl tenkrát ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal netečně a nehybně na dně jezírka.

Co mu přesně, ptal se Harry sám sebe a opět obcházel jezírko, říkal Brumbál tenkrát, když se mu povedlo získat meč? Tenhle meč mohl z klobouku vytáhnout jedině ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří. A co byly vlastnosti, které měl někdo, kdo opravdu patřil do Nebelvíru? Drobný hlas v Harryho hlavě mu odpověděl: odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce.

Harry se zastavil a hlasitě si povzdechl, načež jeho kouřový dech zmizel v ledovém vzduchu. Věděl, co má udělat. Kdyby byl sám k sobě upřímný, napadlo by ho, že to může takhle dopadnout, už ve chvíli, kdy spatřil skrz led ten meč.

Podíval se tedy znovu na okolní stromy, ale teď už byl přesvědčen, že tam není nikdo, kdo by ho chtěl napadnout. Na to už by měli šanci ve chvíli, kdy procházel lesem a když zkoumal jezírko. Jediný důvod, proč zůstávat na tomto místě, byl, že okamžitá šance byla tak hluboce nevábná.

Jeho prsty začaly zápolit s oblečením, které měl na sobě. Začal si je sundavat. Smutně přemýšlel, kde je ta „rytířskost,“ nepočítal-li za rytířské, že nevolá Hermionu, aby to udělala místo něj.

Když se svlékal, někde zahoukala sova a jeho píchla u srdce vzpomínka na Hedviku. Třásl se, klepaly mu zuby a přesto se svlékal dál, až tam stál jen ve spodním prádle, nohama ve sněhu. Váček, který ukrýval jeho hůlku, matčin dopis, střep Siriova zrcátka a starou zlatonku, položil na vršek svých šatů, načež namířil Hermioninu hůlku na led.

„Diffindo.“

Led se začal lámat a v tom tichu to znělo jako když vystřelí kulka. Povrch jezírka se zlomil a na rozčeřené vodě poplouvaly zbytky temného ledu. Pokud mohl Harry soudit, nebylo to hluboké jezírko, ale aby mohl meč vytáhnout, musel se úplně potopit.

Přemýšlení mu ale nemohlo nijak pomoci nebo vodu zahřát. Stoupl si tedy na kraj, Hermioninu hůlku položil na zem a bez přemýšlení, jak větší zima mu bude, nebo jak hodně se bude brzy třást, skočil.

Každý kousek jeho těla ho na protest začal bolet. Zdálo se, že mu zmrzl veškerý vzduch v plicích hned poté, co se ponořil do studené vody po ramena. Téměř nemohl dýchat. Třásl se tak moc, že se voda přelévala přes břehy, ale ucítil, jak se jeho zkřehlé chodidlo dotýká ostří meče. Nechtěl se potápět víckrát.

Několik sekund odkládal úplné ponoření, načež sám sebe přemluvil, že to udělat musí. Sebral zbytky své kuráže a potopil se.

Chlad mu způsoboval muka. Zaútočil na něj jako kdyby to byl oheň. Zdálo se mu, že mu mrzne mozek, když proplouval chladnou vodou ke dnu a natahoval se tápaje po meči. Prsty sevřely jílec a on jej vytáhl.

Pak se mu něco sevřelo okolo krku. Napadlo ho, že to je nějaká řasa, ale když se potápěl, tak o nic nezavadil. Zvedl proto ruku, aby se osvobodil. Ale nebyla to řasa. Řetěz viteálu se stáhl a začal ho pomalu škrtit.

Harry začal divoce kopat okolo sebe a snažil se dostat zpět na povrch, ale sotva se dostal ke stěně jezírka. Mával okolo sebe rukama, dusil se, až se mu nakonec povedlo chytit škrtící řetěz, ale zmrzlými prsty jej nemohl uvolnit. Hlavou mu poskakovaly světélka a on věděl, že se utopí, nic jiného mu nezbývalo a ruce, které svíraly jeho hruď, musely patřit Smrti...

Nakonec se mu chladnému a promočenému podařilo s kuckáním a dávením dostat se z jezírka. Zůstal obličejem ke sněhu. Někde poblíž stála nějaká jiná osoba, která ohromeně funěla, kašlala, podobně jako když na něj zaútočil had u Batyldy. Ale přesto to neznělo úplně stejně, hluboký dech a hlasitost šlépějí zněly úplně jinak...

Harry neměl sílo zvednout hlavu a vidět obličej svého zachránce. Dokázal jen zvednout třesoucí se ruku ke svému hrdlu a cítit místo, kde se mu zařízl medailonek do masa. Byl pryč. Někdo ho osvobodil. Pak k němu zeshora promluvil funící hlas.

„Jsi – snad – blázen?“

Šok, že slyší znovu ten hlas, přinutil Harryho vstát. Třásl se a překvapeně se postavil na nohy. Přímo před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kůži, vlasy mu zakrývaly obličej, Nebelvírův meč svíral v jedné ruce a viteál, kývající se na přetrhlém řetězu, ve druhé.

„Proč sis ksakru,“ zafuněl Ron a držel viteál, který se na svém řetězu kýval ze strany na stranu, jako kdyby se někoho snažil zhypnotizovat, „nesundal tu věc, než ses potopil?“

Harry mu nedokázal odpověděl. Stříbrná laň byla nic oproti Ronově znovuzjevení, nemohl tomu uvěřit. Třásl se zimou, uchopil věci na břehu jezírka a začal si je oblékat. Když si nasazoval svetr za svetrem, zíral na Rona, napůl očekával, že se ztratí pokaždé, když ho ztratí z pohledu, ale přesto nezmizel, byl skutečný. Právě se potopil do jezírka a zachránil Harrymu život.

„Tos byl t-ty?“ řekl Harry nakonec, zuby mu cvakaly zimou a hlas měl po téměř úplném zardoušení slabší, než obvykle.

„Jo, byl,“ řekl Ron a vypadal mírně zmateně.

„T-tys vyslal tu laň?“

„Cože? Ne, samozřejmě, že ne, myslel jsem si, žes to byl ty!“

„Můj patron je jelen.“

„No jo. Myslel jsem si, že vypadá divně. Neměla parohy.“

Harry si nasadil Hagridův váček opět okolo krku, nasadil si poslední svetr, sklonil se, zvedl Hermioninu hůlku a podíval se znovu na Rona.

„Co to, že jsi zase tady?“

Ron podle všeho čekal, že tato otázka přijde později, pokud vůbec.

„No já – jestli chceš – jsem se vrátil. Jestli –“ odkašlal si. „Jestli mě ještě pořád chceš do party.“

Chvilku bylo ticho, ve kterém se zdálo, že mezi nimi Ronův odchod vystavěl zeď. Přesto byl stále zde. Vrátil se. Právě zachránil Harrymu život.

Ron se díval dolů na ruce. Vypadal překvapeně, když viděl, co vlastně drží v ruce.

„Jo, už to chápu,“ řekl možná zbytečně a zvedl meč, aby si ho Harry mohl prohlédnout. „Proto jsi tam skočil, co?“

„Jo,“ řekl Harry. „Ale já tomu nerozumím. Jak ses sem dostal? Jak jsi nás našel?“

„To je dlouhý příběh,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to velký les, co myslíš? Už jsem si říkal, že přespím pod stromem a počkám na ráno, když jsem viděl toho tvora, jak se přibližuje a ty s ním.“

„Neviděls ještě někoho dalšího?“

„Ne,“ řekl Ron. „Já –“

Ale zaváhal a zíral na dva stromy poblíž.

„Myslel jsem si, že jsem tam někoho viděl, ale v tu chvíl ijsem už utíkal k jezírku, protože jsi byl pod vodou a nevynořoval ses, takže jsem věděl, že se musím potopit do – hej!“

Harry už pospíchal k místu, na které Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe. Mezi jejich kmeny byla ve výšce očí jen malá mezírka, bylo to ideální místo ke sledování, ale přitom nebýt viděn. Na zemi okolo kořenů ale nebyl sníh a tak Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k místu, kde na něj čekal Ron a stále držel viteál a meč.

„Je tam něco?“ zeptal se Ron.

„Ne,“ řekl Harry.

„Takže jak se ten meč dostal do toho jezírka?“

„Ať toho patrona poslal kdokoli, musel to být on, kdo ho tam dal.“

Oba se dívali na ozdobně stříbrný meč a jeho jílec s rubíny, který ve světle Hermioniny hůlky slabě zářil.

„Myslíš, že je to ten pravý?“ zeptal se Ron.

„Je jen jediný způsob, jak to zjistit, ne?“ zeptal se Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailonek sebou lehce škubal. Harry věděl, že ta věc uvnitř byla opět vzbouřená. Vycítila přítomnost meče a spíš, než aby Harryho posedla, se ho pokusila zabít. Nebyl čas na dlouhé debaty, právě teď byl okamžik zničit ho jednou provždy. Harry se rozhlédl a držel Hermioninu hůlku vysoko nad hlavou. Pak to místo uviděl. Byla to plochá skála, která se skrývala ve stínu javoru.

„Pojďme sem,“ řekl a vedl Rona, otřel ze skály sníh a natáhl ruku pro viteál. Když mu Ron podal meč, zavrtěl však Harry hlavou.

„Ne, měl bys to udělat ty.“

„Já?“ řekl Ron a vypadal šokovaně. „Proč?“

„Protože ty jsi dostal ten meč z jezírka. Myslím, že to máš udělat ty.“

Nebyla to laskavost nebo velkorysost. Věděl jistě, že meč musí použít Ron, stejně jistě, jako vytušil, že ta laň byla pravá. Brumbál nakonec přece jen naučil Harryho něco o tajemstvích jistých druhů magie, nevyčíslitelné síly jistých zákonů.

„Já to otevřu,“ řekl Harry, „a ty to propíchneš. Okamžitě, chápeš? Protože ať je uvnitř cokoli, bude to bojovat. Ten kus Raddla, co se schovával v deníku, se mě pokusil zabít.“

„Jak to chceš otevřít?“ zeptal se Ron. Vypadal vystrašeně.

„Poprosím to, aby se to otevřelo. Hadím jazykem,“ řekl Harry. Odpověď mu z úst vyklouzla tak jistě, jako kdyby to věděl odedávna. Možná za to mohlo jeho nedávné setkání s Nagini, po kterém si to uvědomil. Díval se na zakroucené S, vykládané zářícími zelenými kameny. Bylo snadné představit si v duchu, že je to drobný had, zkroucený na chladném kameni.

„Ne!“ řekl Ron. „Neotevírej to! Myslím to vážně!“

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Pojďme se té zatracené věci zbavit, už to jsou měsíce –“

„Nemůžu, Harry, myslím to vážně – musíš to udělat ty –“

„Ale proč?“

„Protože pro mě je ta věc zlá!“ řekl Ron a ustoupil od medailonku na skále. „Nezvládnu to. Nevymlouvám se za to, co jsem dělal, ale ovlivňuje mě více, než tebe nebo Hermionu, nutí mě myslet na věci – na věci, na které jsem myslel tak jako tak, ale ještě to zhoršuje. Nedokážu to vysvětlit, ale když jsem si to sundal z krku, hned jsem měl čistou hlavu a když jsem si tu zatracenou věc znovu nasadil – nedokážu to, Harry!“

Odstoupil, meč držel po svém boku a kroutil hlavou.

„Ty to zvládneš,“ řekl Harry, „zvládneš! Právě jsi získal meč, vím, že to máš být ty, kdo ho použije. Prosím, zbavme se toho, Rone.“

Když zmínil jeho jméno, zdálo se, že to Rona povzbudilo. Polkl, stále zhluboka dýchal nosem a pak popošel zpět ke skále.

„Řekni kdy,“ zakrákal.

„Až řeknu tři,“ řekl Harry, díval se zpět na medailonek a jeho zorničky se zúčily, soustředily se na písmeno S, ve kterém si představoval hada, zatímco obsah medailonku rachotil jako šváb v pasti. Snadno by s ním člověk cítil soucit, kdyby rána na Harryho krku pořád nepálila.

„Raz... dva... tři... otevři sse.“

Poslední slovo z jeho úst zasyčelo a zlatý pant medailonku se s drobným cvaknutím zeširoka otevřel.

Pod dvěma skly uvnitř mrkaly živé oči, temné a pohledné, jako byly oči Toma Raddla předtím, než se proměnily v šarlatově rudé a s rozřízlými panenkami.

„Propíchni to!“ řekl Harry a držel medailonek pevně na skále.

Ron zvedl meč ve svých třesoucích se rukou. Ostří se kývalo nad zběsile otáčejícíma se očima a Harry držel medailonek pevně, držel se a už si představoval, jak z prázdných skel poteče rudá krev.

Pak z medailonku zasyčel hlas.

„Nahlédl jsem do tvého srdce a teď je mé.“

„Neposlouchej to!“ řekl Harry krutě. „Propíchni to!“

„Nahlédl jsem do tvých snů, Ronalde Weasley, a viděl jsem to, čeho se bojíš. Všechno, co si přeješ, je možné, ale i to, čeho se obáváš, se může stát...“

„Propíchni to!“ křičel Harry a jeho hlas se rozléhal mezi okolními stromy. Ostří meče se třáslo a Ron zíral dolů do Raddleových očí.

„Nejméně milovaný vlastní matkou, která si tak přála dceru... Nejméně milovaný dívkou, která dává přednost tvému příteli... Vždy jsi druhý, ostatními zastíněný...“

„Rone, propíchni to teď hned!“ křičel Harry. Cítil, jak se medailonek chvěje v sevření a bál se toho, co mělo přijít. Ron zvedl ostří ještě výš a jakmile to udělal, Raddleovy oči se šarlatově rozzářily.

Ze skel a z očí uvnitř medailonku jako dvě komické bubliny vyrostly podivně zderofmované hlavy Harryho a Hermiony.

Ron v šoku zaječel a ustoupil, když viděl vyrůstat z medailonku ty dvě postavy, nejprve ramena, pak jejich boky, nohy, než tam stály bok po boku jako stromy se stejným kořenem, houpající se nad Ronem a skutečným Harrym, který od hořícího medailonku, který se rozpálil do běla, odtáhl své prsty.

„Rone!“ zakřičel, ale Raddle-Harry teď promluvil Voldemortovým hlasem a Ron zhypnotizovaně zíral do jeho obličeje.

„Proč se vracíš? Bylo nám bez tebe lépe, byli jsme šťastnější, rádi, že tu s námi nejsi... Smáli jsme se tvé hlouposti, zbabělosti, domýšlivosti –“

„Domýšlivosti!“ zopakovala Raddle-Hermiona, která byla krásnější a hroznější, než skutečná Hermiona. Kývala a chichotala se přímo před Ronem, který vypadal zděšeně, ale pořád stál, jakoby do něj nůž vrazil, a meč stále držel po boku. „Kdo by na tebe chtěl koukat, kdo se kdy na tebe vůbec podíval, ve srovnání s Harry Potterem? Co jsi udělal, ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi zač ve srovnání s Chlapcem, který přežil?“

„Rone, propíchni to, PROPÍCHNI TO!“ křčel Harry, ale Ron se nehýbal. Zorničky měl rozšířené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se v nich odráželi, jejich ruce se rychle pohybovaly jako plameny, jejich oči rudě zářily, jejich hlasy mluvily v ďábelském duetu.

„Tvá matka přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry, zatímco se Raddle-Hermiona šklebila, „že by raději chtěla za syna mě, že by mě za tebe ráda vyměnila...“

„Kdo by chtěl raději jeho, která dívka by si tě vzala, nejsi nic, nic v porovnání s ním,“ prozpěvovala si Raddle-Hermiona, natáhla se jako had, propletla se po Riddle-Harrym a úzce ho objala. Jejich rty se setkaly.

Na zemi před nimi se Ronův obličej naplnil bolestí. Zvedl meč vysoko a ruce se mu třásly.

„Udělej to, Rone!“ křičel Harry.

Ron se na něj podíval a Hary si uvědomil, že v jeho očích uviděl záblesk rudé barvy.

„Rone...?“

Ve vzduchu se zablýsklo ostří meče a ozval se zvuk dopadu. Harry uhnul z cesty a mezitím se ozval zvuk kovu a dlouhý vleklý jekot. Harry se otočil, až na sněhu uklouzl, a hůlku měl připravenou k obraně, ale už nebylo s čím bojovat.

Gigantické verze jeho samotného a Hermiony byly pryč. Zůstal jen Ron, stál tam s mečem, meč držel volně v ruce a díval se na kámen na zbytky z toho, co bývalo medailonkem.

Harry se vydal pomalu k němu a nevěděl, co má říct nebo udělat. Ron stěží dýchal. Jeho oči už nebyly rudé, měly svou obvykle modrou barvu a odrážely se v nich slzy.

Harry se sehnul, předstíral, že nic nezahlédl, a zvedl zničený viteál. Ron probodl obě skla. Raddlovy oči byly pryč a z hedvábného lemování medailonku se drobně kouřilo. Věc, která v medailonku žila, se ztratila. Mučení Rona bylo to poslední, co udělala. Ron upustil meč a ten zacinkal. Padl na kolena a držel si hlavu rukama. Třásl se, ale ne chladem, jak Harry spatřil. Harry nacpal zničený medailonek do kapsy, klekl si vedle Rona a opatrně ho chytil za rameno. Už to, že ho Ron neodstrčil, bylo dobré znamení.

„Potom, cos odešel,“ řekl tiše a byl vděčný, že Ronův obličej zůstal skrytý, „celý týden brečela. Možná déle, jen nechtěla, abych to viděl. Celé dny a noci jsme spolu nepromluvili. Když jsi byl pryč...“

Nedokázal to doříct. Teď byl Ron zpět a Harry si uvědomil, o co přicházeli, když byl pryč.

„Je jako má sestry,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a myslím, že si ona o mně myslí to samé. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem si, že to víš.“

Ron neodpověděl, ale odvrátil obličej od Harryho a hlasitě se vysmrkal do rukávu. Harry opět vstal a odešel k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, stále tam, kam jej odhodil, když běžel k jezírku, aby Harryho zachránil před utopením. Vzal jej na záda a vrátil se k Ronovi, který se opět zvedl na nohy, když ho viděl přicházet. Oči měl ubrečené, ale jinak byl klidný.

„Omlouvám se,“ řekl hutným hlasem, „omlouvám se, že jsem odešel. Vím, že jsem byl z— z—“

Rozhlédl se po temnotě okolo nich, jako kdyby doufal, že z něj vypadne dost ošklivé slovo.

„Dneska jsi to všechno vynahradil,“ řekl Harry. „Tím, žes získal ten meč, žes zničil viteál a zachránil mi život.“

„To zní, jako kdybych byl mnohem klidnější, než jsem ve skutečnosti byl,“ zamumlal Ron.

„Zní to vždycky úplně jinak, než jak se to ve skutečnosti odehrávalo,“ řekl Harry. „To jsem se ti snažil říct celé roky.“

Najednou se objali a Harry držel zadní stranu Ronova kapajícího kabátu.

„A teď,“ řekl Harry, když se pustili, „musíme znovu najít stan.“

Ale to nebylo obtížné. Ačkoli se cesta temným lesem za laní zdála dlouhá, s Ronem po boku dorazili zpět v podivuhodně krátké době. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu a už to, že vešel do stanu s Ronem v patách, bylo vzrušující.

Oproti chladu v jezírku tam bylo krásně teplo a jediné světlo zajišťovaly modré plameny, které se stále míhaly v míse na podlaze. Hermiona pevně spala schoulená pod dekami a nepohla se, dokud Harry nezopakoval několikrát její jméno.

„Hermiono!“

Pohnula se, pak si rychle sedla a odhrnula si vlasy z obličeje.

„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“

„Dobrý, všechno je v pořádku. Ještě lepší, než jen v pořádku, mám se báječně. Ještě tu někdo je.“

„Co tím myslíš? Kdo –?“

Uviděla Rona, který tam stál, držel meč a odkapával na ošuntělý koberec. Harry ustoupil do stínového rohu, sundal si Ronův batoh a pokusil se splynout s plachtou stanu.

Hermiona vylezla ze své postele a napůl náměsíčná s očima upnutýma k jeho bledému obličeji vyrazila k Ronovi. Zastavila se přímo před ním, rozevřela ústa, její oči se rozšířily. Ron se slabě nadějně usmál a zvedl ruce.

Hermiona se vymrštila a objímala ho jak jen mohla.

„Au – au – nech mě! Co to –? Hermiono – AU!“

„Ty – jsi – absolutní – osel – Ronalde – Weasley!“

Každé slovo přerušil úder. Ron poodstoupil a chránil si hlavu, zatímco Hermiona pokračovala.

„Ty – se – sem – vplížíš – po – celých – týdnech – sakra, kde mám hůlku?“

Vypadala jako kdyby ji z Harryho rukou chtěla vyrvat a on instinktivně zareagoval.

„Protego!“

Mezi Ronem a Hermionou se objevil neviditelný štít. Jeho síla ji odhodila na zem. Poté, co vyplivla z pusy vlasy, znovu vstala.

„Hermiono!“ řekl Harry. „Uklidni –“

„Já se neuklidním!“ křičela. Nikdy předtím ji Harry neviděl takhle běsnit a šílet. „Vrať mi mou hůlku! Koukej mi jí vrátit!“

„Hermiono, mohla by ses prosím –“

„Neříkej mi, co mám dělat, Harry Pottere!“ zaječela. „Ani se neopovažuj. Okamžitě mi ji vrať! A TY!“

Ukazovala na Rona, jakoby ho chtěla hrozivě obvinit. Vypadalo to, jako kdyby ho chtěla proklít a tak mu Harry neměl za zlé, že couvnul.

„Vydala jsem se za tebou! Volala jsem tě! Prosila jsem, aby ses vrátil!“

„Já vím,“ řekl Ron, „Hermiono, je mi to líto, opravdu –“

„Ale, tobě je to líto!“

Vydala ze sebe pištivý nekontrolovaný smích. Ron se díval na Harryho a v jeho pohledu bylo znát, že by potřeboval pomoc, ale Harry se zatvářil úplně bezmocně.

„Vrátíš se sem po týdnech – týdnech – a myslíš si, že všechno bude v pořádku, když prostě řekneš, že je ti to líto?“

„No, co jiného můžu říct?“ vykřikl Ron a Harry byl rád, že začíná bojovat.

„No já nevím!“ křičela Hermiona s hrůzostrašným úšklebkem. „Potrap mozek, Rone, to nezabere víc, než jen pár sekund –“

„Hermiono,“ vložil se do toho Harry, který tohle považoval za Ránu pod pás, „právě mi zachránil –“

„To mě nezajímá!“ vykřikla. „Nezajímá mě, co udělal! Celé týdny, mohli jsme dávno být po smrti, přestože věděl –“

„Věděl jsem, že nejste po smrti!“ křičel Ron, přiblížil se k Hermioně, jak jen mohl a poprvé se Hermionin hlas ztratil v jeho. „Harry je vude ve věštci, v rádiu, hledají tě všude, všechny ty řeči a hloupé příběhy, okamžitě bych věděl, kdybyste byli po smrti, ani si nedovedeš představit, jaké to bylo –“

„Jaké to bylo pro tebe?“

Její hlas nebyl jen tak vysoký, že by ho brzy mohli zaslechnout jen netopýři, ale už dosáhla i takové úrovně rozhořčení, že ji dočasně zbavil hlasu a Ron té příležitosti využil.

„Chtěl jsem se vrátit v okamžiku, kdy jsem se přemístil pryč, ale objevil jsem se uprostřed bandy lapačů a nemohl jsem se nikam pohnout!“

„Bandy čeho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona se zhroutila do křesla s nohama překříženýma tak těsně, až to skoro vypadalo, že je od sebe nedá po několik dalších let.

„Lapačů,“ řekl Ron. „Jsou všude – bandy, které se snaží vydělat zlato lapáním mudlorozených a krvezrádců, za každého dopadeného ministerstvo vyhlásilo odměnu. Byl jsem sám a vypadal jsem, že jsem ve školním věku, vypadali nadšeně a mysleli si, že jsem mudlorozený, co se skrývá. Musel jsem se z toho rychle vykecat, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“

„Cos jim řekl?“

„Řekl jsem jim, že jsem Stan Silnička. První osoba, na kterou jsem si vzpomněl.“

„A oni tomu věřili?“

„Nebyli nejchytřejší. Jeden z nich byl jasně napůl trol, podle toho, jak smrděl...“

Ron zíral na Hermionu a doufal, že jeho drobný pokus o vtip ji obměkčí, ale její výraz zůstal i poté kamenný a její končetiny pevně sevřené.

„Tak jako tak, hádali se, jestli jsem nebo nejsem Stan. Abych byl upřímný, bylo to trochu dojemné, ale bylo jich na mě pět a já byl sám. Vzali mi hůlku. Pak se dva začali prát a zatímco ostatní nedávali pozor, povedlo se mi dát tomu, co mě držel, ránu do žaludku, sebrat jeho hůlku, odzbrojit toho, co držel mou a přemístit se pryč. Nepovedlo se mi to zrovna nejlíp. Zase jsem se rozštěpil,“ Ron zvedl svou pravou ruku, aby ukázal dva své chybějící nehty. Hermiona chladně nadzvedla obočí.

„A pak jsem se objevil kilometry daleko od vás. Když se mi povedlo dostat se zpátky na břeh řehy, odkud jsem utekl, už jste byli pryč.“

„Boha, jak dojemný příběh,“ řekla Hermiona arogantním hlasem, který jí zůstal od chvíle, co chtěla získat svou hůlku. „Tos musel být úplně šokován. My jsme zatím byli v Godrikově Dole, připomeňme si, Harry, co se tam stalo! No jistě, objevil se tam had Ty-víš-koho a málem nás oba zabil, pak se objevil sám Ty-víš-kdo a my mu o fous utekli.“

„Cože?“ zeptal se Ron a vyjeveně se otočil z Hermiony na Harryho, ale Hermiona ho ignorovala.

„Představ si, Harry, že bys přišel o nehty! To naše utrpení vrhá do lepšího světla, co?“

„Hermiono,“ řekl Harry tiše, „Ron mi právě zachránil živož.“

Vypadala, že ho neslyší.

„Jednu věc bych ale chtěla slyšet,“ řekla a očima se upnula kousek nad Ronovu hlavu. „Jak přesně jsi nás dneska našel? To je důležité. Jakmile to budeme vědět, můžeme napříště zajistit, aby nás nenašla nějaká další nevítaná návštěva.“

Ron na ni zíral a pak vytáhl ze své kapsičky drobný stříbrný objekt.

„Pomocí tohohle.“

Musela se na něj podívat, aby viděla, co jí ukazuje.

„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že přestala zírat chladně a útočně.

„Ono to jen neznasíná a nerozsvěcí světlo,“ řekl Ron. „Nevím, jak to přesně funguje, nebo proč se to stalo jednou a ne vždycky, protože jsem se chtěl od začátku vrátit zpátky. Ale brzo ráno na Vánoce jsem poslouchal rádio a pak jsem... pak jsem slyšel tebe.“

Díval se na Hermionu.

„Tys mě slyšel v rádiu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, slyšel jsem tvůj hlas vycházet z mé kapsy,“ a zvedl znovu Zhasínadlo, „z tohohle.“

„A co přesně jsem říkala?“ zeptala se Hermiona a její tón zněl napůl nevěřícně a napůl pobaveně.

„Svoje jméno. ‚Ron.‘ A říkalas... něco o hůlce...“

Hermionin obličej zrudl. Harry si na ten okamžik vzpomněl. Bylo to poprvé, co od Ronova odchodu mezi nimi padlo poprvé nahlas jeho jméno, Hermiona o něm mluvila ve chvíli, kdy opravovala Harryho hůlku.

„Takže jsem to vyndal,“ pokračoval Ron a díval se na Zhasínadlo, „nevypadalo to nijak jinak, ale byl jsem si jist, že tě slyším. Tak jsem tím cvakl. A z mého pokoje se ztratilo světlo, ale přímo za oknem se objevilo světlo jiné.“

Ron zvedl svou prázdnou ruku a namířil před sebe a jeho oči se zaměřily na něco, co ani Harry, ani Hermiona nemohli vidět.

„Byla to koule světla, tak nějak pulzující a namodralé, jako takové, které je v okolí přenášedla, chápete?“

„Jo,“ řekli automaticky Harry a Hermiona.

„Věděl jsem, že to bylo ono,“ řekl Ron. „Sebral jsem si svoje věci, sbalil je, hodil batoh na záda a vyběhl jsem do zahrady.

Vznášela se tam koule světla, čekala na mě a když jsem vyběhl, poskakovala tam, tak jsem ji následoval za kurník a ono to... no, ono to do mě vlétlo.“

„Co prosím?“ řekl Harry a myslel si, že musel špatně slyšet.

„Tak nějak to ke mně vlétlo,“ řekl Ron a naznačil volným ukazováčkem pohyb, „k mé hrudi a pak – prolétlo to skrz mě. Bylo to tady,“ dotkl se bodu u svého srdce, „cítil jsem to, bylo to horké. A jakmile to bylo ve mně, věděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem, že mě to vezme kamkoli budu potřebovat. A tak jsem se přemístil a zhmotnil jsem se na svahu kopce. Všude tam byl sníh...“

„Tam jsme byli,“ řekl Harry. „Zůstali jsme tam na dvě noci a během té druhé jsem měl pocit, že někoho venku slyším pobíhat a volat!“

„Jo, to jsem mohl být já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla ale každopádně fungují, protože jsem vás neviděl a ani neslyšel. Byl jsem si ale jist, že tam jste, takže nakonec jsem si zalezl do svého spacáku a čekal jsem, než se někdo z vás objeví. Myslel jsem si, že se objevíte, až si budete balit stan.“

„Ne, to jsme se objevit nemohli,“ řekla Hermiona. „Přemisťovali jsme se schovani pod neviditelným pláštěm, byla to další prevence. A zmizeli jsme opravdu brzy, protože, jak říkal Harry, jsme slyšeli někoho poblíž.“

„Tedy, zůstal jsem na tom kopci celý den,“ řekl Ron. „Doufal jsem, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, věděl jsem, že jsme se museli minout, takže jsem znovu cvakl Zhasínadlem, zase se objevilo modré světlo, vlétlo dod mě a já jsem se přemístil a objevil v těchhle lesích. Pořád jsem vás neviděl, takže jsem prostě doufal, že se někdo z vás nakonec ukáže. A povedlo se – ukázal se Harry. Tedy, jako první jsem samozřejmě viděl tu laň,“

„Cože jsi viděl?“ řekla Hermiona ostře.

Na konec vysvětlili Hermioně celý příběh o stříbrné lani a meči v jezírku . Hermiona se mračila, dívala se z jednoho na druhého a soustředila se tak pevně, že zapomněla držet končetiny u sebe.

„Ale to musel být patron!“ řekla. „Neviděli jste někoho, kdo ho mohl vyvolat? Opravdu jste nikoho neviděli? A on vás zavedl k meči! Tomu nemůžu uvěřit! Co se stalo pak?“

Ron jí vysvětlil, jak viděl Harryho skákat do jezírka a čekal, než se vynoří, načež si uvědomil, že se něco děje, ponořil se a zachránil Harryho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k části, kdy otevřeli medailonek, pak zaváhal a Harry mu skočil do řeči.

„– a Ron ho probodl mečem.“

„A... a ono se to ztratilo? Prostě ztratilo?“ zašeptala.

„No, ono – ono to ječelo,“ řekl Harry a napůl se díval na Rona. „Tady.“

Hodil jí zbytek medailonku do klína. Ona jej bázlivě zvedla a dívala se na probodlá skla.

Harry uvažoval, že už může zrušit štítové kouzlo, a tak mávl Hermioninou hůlkou a obrátil se na Rona.

„Neříkals, že ses dostal od lapačů s hůlkou navíc?“

„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval, jak Hermiona zkoumá zbytky medailonku. „Jo – jo – přesně tak.“

Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl krátkou temnou hůlku. „Tady, říkám si, že nikdy nezaškodí mít jednu záložní.“

„Máš pravdu,“ řekl Harry a natáhl ruku. „Ta moje je zlomená.“

„To si děláš srandu?“ zeptal se Ron, ale v tu chvíli vstala Hermiona a znovu vypadala bojácně.

Hermiona schovala zničený viteál do kabelky, pak padla znovu na postel a bez jediného slůvka zůstala sedět.

Ron podal Harrymu novou hůlku.

„Doufám, že je to nejlepší, co od ní můžeme čekat,“ zamumlal Harry.

„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být horší. Pamatuješ si, jak na mě tenkrát poslala ptáky?“

„To jsem ti ještě pořád nezapomněla,“ zamumlala Hermiona zpod přikrývek, ale Harry viděl Rona, jak se lehce směje, když si vyndaval z batohu své kaštanově hnědé pyžamo.