Kapitola osmnáctá - Lživot Albuse Brumbála

Právě vycházelo slunce. Přímo nad ním se rozpínala čistá bezbarvá nedozírná obloha, které na něm a na jeho útrapách nezáleželo. Harry si sedl ke vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Už to, že žije a může sledovat, jak slunce vychází za jiskřícím sněhem pofkrytým kopcem, by mohlo být tím největším pokladem na světě, přesto to nedokázal ocenit. Jeho smysly okupovala ta tragická ztráta hůlky. Vyhlédl přes údolí pokryté sněhem a poslouchal, jak jiskrné ticho přerušily zvony ze vzdáleného kostelíku.

Aniž by si to uvědomil, ryl si prsty do ramen, jako kdyby se snažil odporovat fyzické bolesti. Svou krev prolil tolikrát, že to už nepočítal. Jednou ztratil všechny kosti v pravé ruce. Z této cesty si odnese jizvy na hrudi a předloktí, čímž doplní ty na čele a na ruce, ale nikdy, až doteď, se necítil tak neskutečně oslabený, bezbranný a nechráněný, jako kdyby mu někdo sebral tu nejlepší část kouzelnických sil. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby to před ní vyslovil. Hůlka je jen tak dobrá, jak je kouzelník sám. Ale mýlila by se, tentokrát to bylo jiné. Necítila hůlku roztáčející se jako střelka na kompasu a střílející zlaté plameny na nepřítele. Ztratil ochranu dvou stejných jader a až teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc s ní počítal.

Vytáhl zlomenou hůlku z kapsy a, aniž by se na ni podíval, zastrčil ji do Hagridova váčku, který měl na krku. Váček teď byl tak plný zničených a bezcenných věcí, že už se do něj nevešlo nic dalšího. Harryho ruka ucítila skrz ukrýváček starou zlatonku a on se na chvilku musel ovládnout, aby ji nevytáhl a neodhodil stranou. Nesrozumitelná, neužitečná, beze smyslu, jako všechno ostatní, co mu Brumbál odkázal...

A v tu chvíli se přes něj jako láva přelil vztek na Brumbála, cítil, jak uvnitř hoří, ničí každičký další pocit. V naprostém zoufalství si namluvili, že Godrikův Důl bude mít odpovědi na jejich otázky, přesvědčovali se, že mají jít zpět, že to byl tajný směr, který jim Brumbál naznačil. Ale neexistoval žádný směr, žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě a bojovat s hrůzami, které neznali a o nichž se jim ani nesnilo, samotné a bez pomoci. Nic jim nevysvětlil, nic jim otevřeně neřekl, neměli meč a teď Harry neměl ani hůlku. A upustil tu fotografii zloděje, takže Voldemort teď bude mít mnohem jednodušší způsob, jak zjistit, kdo to je...

Voldemort už měl všechny informace, které potřeboval.

„Harry?“

Hermiona se bála, že by ji mohl zaklít její vlastní hůlkou. Na obličeji měla proužky od slz. Přikrčila se k němu, v rukou měla dva hrnky čaje a v ruce svírala něco tlustého.

„Díky,“ řekl a vzal si jeden šálek.

„Bude ti vadit, když na tebe budu mluvit?“

„Ne,“ řekl, protože nechtěl ranit její city.

„Harry, ty jsi chtěl vědět, kdo byl ten muž na fotografii. No... mám tu knihu.“

Plaše vyndala na klín původní výtisk knihy Lživot Albuse Brumbála.

„Kde...? Jak...?“

„Byla v Batyldině obývacím pokoji, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“

Hermiona přečetla nahlas těch pár řádek ostrého zeleného textu.

„ ‚Drahá Bally. Děkuji za vaši pomoc. Posílám vám výtisk mé knihy a věřím, že se vám bude líbit. Řekla jste všechno, i to, co si nepamatujete. Rita.‘ Myslím, že ji Batylda musela dostat, dokud byla ještě naživu, ale možná nebyla ve stavu, aby si ji mohla přečíst?“

„Ne, to asi nebyla.“

Harry se díval vzhůru na Brumbálův obličej a pocítil vlnu krutého potěšení. Teď bude znát všechno, co Brumbál nikdy nepovažoval za tak podstatné, aby mu to řekl. A bude to vědět, ať už to tak Brumbál chtěl, nebo nechtěl.

„Jsi na mě ještě naštvaný, co?“ řekla Hermiona. Pohlédl na ni a spatřil, že jí opět tečou slzy z očí, a věděl, že se mu musel vztek objevit na obličeji.

„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Snažila ses nás odtamtud dostat živé a zdravé a bylas báječná. Kdybys tam nebyla a nepomohla mi, už bych byl po smrti.“

Zkusil jí oplatit její uslzený úsměv a pak se obrátil zpět ke knize. Její vazba byla tuhá, bylo jasné, že ji nikdy předtím nikdo neotevřel. Prolistoval stránky a hledal fotografie. Došel až k té, kterou už jednou usilovně hledal, mladý Brumbál a jeho pěkný přítel, kteří se smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu. Harryho oči sklouzly na popisek.

Albus Brumbál, krátce po smrti své matky,
se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem

Harry hodnou chvíli zíral na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela o tom jméně, jako kdyby neveřila svým očím. Pomalu vzhlédla na Harryho.

„Grindelwald!“

Harry ignoroval zbytek fotografií a hledal na okolních stránkách další výskyt toho osudového jména. Brzy je našel a hltal text, ale ztratil se. Bylo nutné začíst se o pořádný kus zpět, aby to vůbec dávalo smysl, a nakonec zjistil, že začíná číst kapitolu nazvanou „Lepší dobro.“ Spolu s Hermionou začali číst.

S nadcházejícími devatenáctými narozeninami Brumbál opouštějící Bradavice zářil slávou. Primus, Prefekt, Vítěz ceny Barnabáše Mizeráše za Výjimečné kouzlení, zástupce Mladých Britů ve Starostolci, držitel Zlaté medaile za průkopnický příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Poté Brumbál uvažoval nad tím, že by se vydal na cestu po kouzelnickém světě s Elphiasem „Psím dechem“ Dóžetem, zabedněným, ale oddaným přítelem, kterého poznal ve škole.

Oba zůstali v Londýně v Děravém kotli a připravovali se na odjezd do Řecka, který byl naplánován na následující den ráno, když v tu chvíli dorazila sova a přinesla převratnou zprávu o smrti Brumbálovy matky. „Psí dech“ Dóže, který odmítl poskytnout pro tuto knihu rozhovor, prezentoval veřejnosti svůj vlastní příběh toho, co se stalo dál. Prezentuje v něm Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí nezúčastnit se cesty jako akt vznešeného sebeobětování.

Brumbál se samozřejmě vrátil do Godrikova Dolu, aby se „postaral“ o své mladší sourozence, bratra a sestru. Ale kolik péče jim vlastně skutečně věnoval?

„Aberforth byl pořádná bedna,“ řekla Enid Čpavá, jejíž rodina žila v té době na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, když měl takovou matku a otce, člověku by ho bylo až skoro líto, jen kdyby mi na hlavu neházel kozí trus. Nemyslím, že by Albuse jeho chování znepokojovalo. Nikdy jsem je vlastně neviděl spolu.“

Takže co vlastně Albus dělal, když se nestaral o svého zdivočelého mladšího bratra? Odpověď, jak se zdá, je neustávající uvěznění jeho sestry. Ačkoli totiž její první věznitelka zemřela, nezáviděníhodná situace Ariany Brumbálové se nijak nezměnila. Že vůbec existovala, to vědělo jen pár nedůležitých lidí, kteří, podobně jako „Psí dech“ Dóže, uvěřili příběhu jejího „špatného zdravotního stavu.“

Další podobně snadno přesvědčenitelný rodinný přítel byla Batylda Bagshotová, uznávaná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole mnoho let. Kendra samozřejmě odmítla Batyldu, když se poprvé pokusila rodinu ve vesnici přivítat. O pár let později však tato autorka zaslala Albusovi do Bradavic po sově zprávu, ve které líčila, jak byla příznivě ohromena jeho článkem o mezidruhových přeměnách, který uveřejnil časopis Přeměny Dneška. Díky tomuto náhodnému kontaktu se Batyldě povedlo seznámit se s Brumbálovou rodinou. V době, kdy Kendra zemřela, byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s Brumbálovou matkou komunikovala.

Naneštěstí, důvtip, kterým Batylda oplývala, když byla mladší, dnes ochabl. „Oheň hoří, ale v kotlíku je prázdno,“ popsal mi její stav Ivor Dillonsby, nebo slovy Enid Čpavé „Je hluchá jako poleno.“ Tak jako tak, kombinace vyzkoušených a ověřených reportérských technik mi umožnila získat dost skutečných faktů, abych dokázala převyprávět celý ten spletitý ostudný příběh.

Jako zbytek kouzelnického světa, i Batylda přisuzuje Kendřinu předčasnou smrt kouzlu, které selhalo, jak to v dalších letech vyprávěli i Albus a Aberforth. Batylda také papouškuje to, co o Arianě říká zbytek rodiny, nazývá ji „slabou“ a „křehkou.“ Na druhou stranu je ovšem Batylda stála za veritasérum, které jsem kvůli ní získala, jelikož ona a pouze ona zná celý ten nejtajnější příběh života Albuse Brumbála. To, co tato kniha odhaluje jako první, vyvolává otázky o všem, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: jeho domnělé nenávisti temné magie, jeho odporu proti útisku mudlů a dokonce i tomu, že se věnoval své rodině.

Toho samého léta, kdy se Brumbál vrátil domů do Godrikova Dolu, tentokrát už jako sirotek a hlava rodiny, uvolila se Batylda Bagshotová přijmout do svého domova jejího prasynovce, Gellerta Grindelwalda.

Již jméno Grindelwald je jednoduše proslulé. V seznamu Nejnebezpečnějších černokněžníků všech dob mu první příčka unikla jen díky tomu, že se o generaci později objevil Vy-víte-kdo, aby převzal žezlo vítěze. Ovšem jelikož Grindelwald nikdy nerozšiřoval svoji působnost do Británie, nejsou u nás detaily toho, jak nabyl moc, prakticky vůbec známé.

Grindelwald, který studoval v Kruvalu, ve škole známé nejen pro tamní toleranci černé magie, byl stejně nadměrně talentovaný, jako Brumbál. Ale než aby soustřeďoval své síly do získávání ocenění a cen, nevěnoval se Gellert Grindelwald ničemu jinému, než černé magii. Když mu bylo šestnáct let, dokonce i v Kruvalu uznali, že nadále nemohou přivírat oko nad jeho bláznivými experimenty a tak byl vyloučen.

O Grindelwaldových dalších krocích bylo doposud známo jen to, že „několik měsíců cestoval.“ Až teď můžeme odhalit, že se Grindelwald rozhodl navštívit svou pratetu v Godrikově Dole a že tam, ač to bude pro mnohé čtenáře šokující, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným než s Albusem Brumbálem.

„Přišel mi jako okouzlující chlapec,“ vyblábolila Batylda, „ať se z něj později stalo cokoli. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, kterému společnost lidí v jeho věku chyběla. Chlapci si navzájem ihned porozuměli.“

To tedy ano. Batylda mi ukázala dopis, který si u sebe schovávala a který napsal Albus Brumbál Gellertovi Grindelwaldovi za jedné temné noci.

„Ano, dokonce i poté, co strávili celý den dopisováním – oba tak talentovaní mladí chlapci, dařilo se jim jako kotlíku na ohni – slýchala jsem občas, jak na okno Gellertova pokoje klepe sova a nese mu dopis od Albuse. Jakmile ho totiž napadla nějaká myšlenka, okamžitě ji psal Gellertovi!“

A že ty myšlenky stály zato! Pro fanoušky Albuse Brumbála to bude naprosto šokující, ale i tak přinášíme myšlenky jejich hrdiny v sedmnácti letech přesně tak, jak je prezentoval svému novému nejlepšímu příteli. (Kopii originálního dopisu naleznete na straně 463.)

Gellerte,

Ke tvé myšlence o tom, že by nadvláda kouzelnického světu byla PRO VLASTNÍ DOBRO mudlů – toto, řekl bych, je klíčová myšlenka. Ano, byli jsme obdařeni silou a ano, ta síla nám dává právo vládnout, ale k tomu přidává zodpovědnost nad těmi, kterým vládneme. To musíme zdůraznit, jelikož půjde o základní pilíř, na kterém budeme stavět. Bude-li nám oponováno, což je jen otázkou času, musí být toto základem všech našich protiargumentů. Snažíme se zmocnit vlády PRO LEPŠÍ DOBRO. A od tohoto bodu tam, kde se setkáme s odporem, musíme sílu použít pouze tehdy, pokud to bude potřeba a ne více. (To byla tvá chyba v Kruvalu! Ale nestěžuji si, kdyby tě totiž nevyloučili, nikdy bychom se nepotkali.)

Albus

Mnozí jeho obdivovatelé budou zděšeni a užaslí, tento dopis potvrzuje, že Albus Brumbál kdysi snil o svržení Zákona o utajování a ustanovení nadvlády kouzelníků nad mudly. Jaká to musí být rána pro ty, kteří si vždy Brumbála představovali jako největšího zastánce mudlorozených! Jak neupřímné se jeho proslovy podporující práva mudlů zdají ve světle tohoto zničujícího nového důkazu! Jak bídně vypadá Albus Brumbál, který rozpracovával plán převzetí moci, když přitom měl truchlit nad smrtí své matky a pečovat o svou sestru!

Ti, kteří chtějí ponechat Brumbála na jeho drobícím se podstavci slávy, bezpochyby budou mektat, že nakonec nezrealizoval své plány, že musel prozřít, že přišel ke smyslům. Pravda je ale, zdá se, mnohem šokující.

Ani ne po dvou měsících od počátku jejich báječného nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, aby se až do jejich legendárního duelu (více viz kapitola 22) nesetkali. Co způsobilo jejich náhlý rozkol? Přišel opravdu Brumbál ke smyslům? Řekl Grindelwaldovi, že už nechtěl mít s jeho plány nic společného? Ach běda, nikoliv!

„Myslím, že to bylo to kvůli tomu, že ubohá malá Ariana zemřela, to bylo příčinou,“ říká Batylda. „Přišlo to jako děsivý šok. Gellert byl u nich doma, když se to stalo, a pak se vrátil ke mně, celý se chvěl a řekl mi, že se další den vrací domů. Strašně sklíčený, chápete. A tak jsem mu zařídila Přenášedlo a to bylo naposled, co jsem jej viděla.

Albus byl po Arianině smrti úplně bez sebe. Pro oba bratry to bylo strašlivé. Ztratili všechny, kromě sebe samotných. Není divu, že je ovládl hněv. Aberforth obviňoval Albuse, jak to v těchto hrozných situacích lidé dělávají. Ale Aberforth vždy mluvil poněkud šíleně, chudák. Tak jako tak, zlomit Albusovi na pohřbu nos nebylo zrovna přiměřené. Kendru by zničilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad rakví její dcery. A hanebný Gellert ani nemohl zůstat na pohřeb... Mohl být Albusovi alespoň útěchou...“

Tato příšerná rakevní bitka, o které věděli pouze ti, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany Brumbálové, víří další otázky. Proč přesně Aberforth Brumbál obviňoval za smrt své sestry? Byl to, jak Batty předstírá, jen náhlý nával smutku? Nebo za tím hněvem jsou nějaké konkrétní důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu za téměř osudné útoky na své spolužíky, opustil zemi pár hodin po smrti té d ávky a Albus (z hanby či strachu?) ho nikdy více neviděl až do doby, kdy k tomu byl přinucen prosbami kouzelnického světa.

Ani Brumbál ani Grindelwald o svém tehdejším krátkém přátelství později nemluvili. Nemůže být ovšem pochyb, že Brumbál zdržel, z důvodů nějakých pěti let nepokojů, vřav a záhadných zmizení, svůj útok na Gellerta Grindelwalda. Šlo o přetrvávající náklonnost, nebo strach z odkrytí, že šlo o jeho nejlepšího přítele, a proto Brumbál tolik váhal? Vyrazil Brumbál zajmout muže, setkání s nímž kdysi považoval za poctu, jen s neochotou?

A jak vlastně záhadná Ariana zemřela? Byla pouhou obětí nějakého černokněžnického rituálu? Motala se okolo něčeho, kde neměla být, když se ti dva připravovali na jejich slávu a nadvládu? Je možné, že by Ariana Brumbálová byla první osobou, která by měla zemřít „pro lepší dobro“?

Zde kapitola končila a Harry vzhlédl. Hermiona dočetla stránku dříve, než on. Zděsila se, když viděla jeho výraz na tváři, vytáhla knihu Harrymu z rukou a zavřela ji, aniž by se na ni podívala, jako kdyby skrývala něco obscénního.

„Harry...“

Ale on zavrtěl hlavou. Nějaká jeho vnitřní jistota se uvnitř jeho těla rozbila. Cítil se úplně stejně, jako po Ronově odchodu. Důvěřoval Brumbálovi, věřil že ztělesňoval dobro a moudrost. Vše se rozpadlo v prach. Co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku s perem z fénixe...

„Harry.“ Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Poslouchej mě. Nikoho by nepotěšilo, kdyby si přečetl –“

„Jo, to můžeš říct ty...“

„—ale nezapomeň, Harry, že tohle je styl Rity Holoubkové.“

„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, nebo ne?“

„Ano, č-četla,“ zaváhala a vypadala rozrušeně. Svůj hrnek pevně svírala v chladných rukou. „Myslím, že to je to nejhorší. Batylda určitě věřila, že to všechno byly jen řeči, ale Grindelwald pak ‚Pro lepší dobro‘ použil jako svůj slogan a omluvu za všechna ta zvěrstva, která později spáchal. A... z toho všeho... se zdá, že to byl Brumbál, kdo mu tu myšlenku vnuknul. Říká se, že ‚Pro lepší dobro‘ vyřezali dokonce i nad vchodem do Severohradu.“

„Co je to Severohrad?“

„Vězení, které Grindelwald vybudoval, aby v něm držel své odpůrce. Skončil v něm nakonec sám, když ho Brumbál zajal. Tak jako tak – je to – je to odporná myšlenka, že Brumbálovy nápady pomohly Grindelwaldovi dostat se k moci. Ale na druhou stranu, dokonce ani Rita nemůže překroutit, že se znali jen pár měsíců jednoho léta, když byli oba velmi mladí a –“

„Myslel jsem si, že to řekneš,“ zareagoval Harry. Nechtěl, aby se na ni vyvalil všechen jeho vztek, ale udržet pevný hlas mu dalo hodně práce. „Myslel jsem si, že řekneš, ‚Vždyť byli mladí.‘ Byli ve stejném věku, jako jsme teď my. A tady jsme, riskujeme svoje životy, abychom porazili černou magii, stejně jako on se semknul se svým novým nejlepším přítelem a plánoval, jak převratem převezmou moc nad mudly.“

Pomalu přestával svůj hněv krotit. Vstal, začal popocházet a doufal, že alespoň část z něj ze sebe dostane.

„Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechny ty nesmysly jako ‚právo vládnout‘, je to to samé, jako ‚V magii je síla,‘ zase a znovu. Ale Harry, jeho matka právě zemřela, nemohl se hnout z domu...“

„Sám? Nebyl tam sám! Společnost mu dělal bratr a sestra, jeho motácká sestra, kterou držel pod zámkem...“

„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také vstala. „Ať bylo s tou dívkou cokoli, nevěřím, že byla moták. Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy v životě nedovolil –“

„Brumbál, kterého jsme znali, nechtěl porazit mudly násilím!“ vykřikl Harry, jeho hlas se ozýval na prázdném vrcholku kopce a pár kosů vyletělo do vzduchu, zaskřehotalo a ve spirále stoupalo k perleťové obloze.

„Změnil se, Harry, změnil se! Je to prosté! Možná, že když mu bylo sedmnáct, tak těm věcem věřil, ale celý zbytek svého života věnoval boji proti černé magii! Brumbál byl ten, kdo Grindelwalda zastavil, ten, kdo vždy bojoval za ochranu mudlů a jejich právo na život, ten, kdo bojoval s Ty-víš-kým od začátku a kdo zemřel, když se ho snažil svrhnout!“

Ritina kniha ležela na zemi mezi nimi a z obálky se na oba dva zarmouceně smál obličej Albuse Brumbála.

„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč ses tak rozčílil, je to, že ti Brumbál nikdy neřekl nic o této části jeho života.“

„Možná, že to tak je!“ křičel Harry a hodil rukama za hlavu, nevěda zda se chce zbavit strachu nebo ochránit pod tlakem jeho vlastního vystřízlivění. „Podívej, o co mě požádal, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu a znovu! A neočekávej ode mě, že ti všechno vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř tomu, že vím, co dělám, věř mi dokonce i ve chvíli, kdy já nedůvěřuji tobě! Nikdy to nebyla celá pravda! Nikdy!“

Jeho hlas se zlomil, když se zbavil toho napětí, a pak už opět stáli spolu v čistotě a prázdnotě a Harry cítil, že byli pod celou tou širokou oblohou tak nevýznamní, jako hmyz poletující vzduchem.

„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona. „Vím, že tě miloval.“

Harry nechal své ruce spadnout.

„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale vím, že já jsem to nikdy nebyl. To není láska tahle práce, kterou mi tu nechal. S Gellertem Grindelwaldem sdílel mnohem více myšlenek, než kdy sdílel se mnou.“

Harry zvedl Hermioninu hůlku, ktero pohodil do sněhu, a sedl si zpět ke vchodu do stanu.

„Díky za čaj. Budu tu dál na stráži. Ty se vrať do tepla.“

Hermiona zaváhala, ale poznala, že s ním nebude řeč. Zvedla tedy knihu a vydala se do stanu. Ale jakmile procházela okolo něj, letmo se rukou dotkla jeho hlavy. Harry zavřel při jejím dotyku oči a nesnášel sám sebe, protože si přál, aby to, co Hermiona řekla, byla pravda. Že na něm Brumbálovi opravdu záleželo.